Jonáš - hvězda typu hnědý trpasík - sice svému osudu unikl, avšak ne navždy. Určité poučení z příběhu plyne i pro naši sluneční soustavu.
Rychlý trpaslík
Systém tvoří dvě hvězdy planetárních velikostí. Jednou z nich je horký bílý trpaslík (WD 0137-349) o poloviční hmotnosti Slunce, druhou mnohem chladnější, vlastně nepovedená hvězda – hnědý trpaslík s hmotností asi 55krát větší než hmotnost Jupitera. Obě tělesa jsou od sebe vzdáleny pouhých 700 tisíc kilometrů, přičemž hnědý trpaslík oběhne kolem svého bílého jmenovce jednou za dvě hodiny. Hnědý trpaslík se tedy na své dráze pohybuje závratnou rychlostí 800 tisíc km/h!
V minulosti ovšem hvězdy tak blízko sebe nebyly. Nynější stav je výsledkem komplikované historie. Původně byl dnešní bílý trpaslík totiž docela obyčejnou hvězdou, podobnou našemu Slunci, kolem kterého zhruba ve stejné vzdálenosti, jako je ta dnešní Země od Slunce, kroužil hnědý trpaslík. Po miliardy let hvězda vyzařovala do svého okolí energii získanou ze spalování jader vodíku na helium, až jí asi před 250 miliony let v nitru vodík došel. Jak se pro termonukleární reakci snažila využít vodík z vnějších vrstev, hvězda se nafoukla, přičemž dramaticky zvětšila své rozměry - stal se z ní červený obr, který doslova pohltil hnědého trpaslíka. Za nějaký čas ale červený obr odvrhl své svrchní vrstvy do vesmíru a odhalil své horké jádro. A tak je z něj nyní bílý trpaslík, konečné stadium vývoje hvězd podobných našemu Slunci, kterého před gravitačním zhroucením chrání tlak degenerovaného elektronového plynu.
Napůl hvězda, napůl planeta
Hnědý trpaslík přečkal atak červeného obra téměř bez úhony, jen jejich vzájemná vzdálenost se drasticky snížila, hnědý trpaslík je teď hvězdě mnohem blíž. Podle spoluautora objevu Matta Burleigha přežil útok jenom proto, že jeho zkáze zabránila jeho velice hustá dusíková atmosféra. „Kdyby měl hnědý trpaslík hmotnost menší než dvacetinásobek hmotnosti Jupitera, úplně by se vypařil,“ říká k tomu Pierre Maxted, vedoucí výzkumného týmu.
Hnědí trpaslíci jsou vlastně jakési nepovedené hvězdy, tělesa o hmotnostech do 75 hmotností Jupitera (méně než 10 % hmotnosti Slunce), na nichž nikdy nedojde k zažehnutí termojaderných reakcí, neboť jejich jádra na to nejsou dostatečně žhavá (je potřeba teplota alespoň 8×106 K). Ačkoli o hvězdy v pravém slova smyslu nejde, přesto je mezi ně řadíme, protože s nimi mají společný původ - na rozdíl od planet, kterým jsou jinak velmi podobní, nevznikají z akrečního disku kolem centrální hvězdy. Září jen slabě v důsledku přeměny gravitační energie v elektromagnetické záření. Ve skutečnosti ale nejsou hnědí, nýbrž červení, jejich název je tedy trochu matoucí.
Ale hnědý trpaslík svému osudu stejně neujde. Jak soudí Ralf Napiwotzki, další člen týmu, který obě tělesa rozborem pořízených spektrálních dat objevil, „zhruba za jeden a půl miliardy let doba jeho oběhu klesne na méně než hodinu, a poté budou obě tělesa už tak blízko, že bílý trpaslík začne fungovat jako obrovský ´vysavač´, který bude postupně vysávat hmotu ze svého souputníka, čímž završí svůj kanibalský čin.“
P.S. - Co bude se Zemí?
V daleké budoucnosti, asi za 5 miliard let, naše Slunce zestárne natolik, že mu nebude zbývat žádný vodík, a přemění se také na červeného obra. Přitom se nafoukne tak, že jeho rozměry přesáhnou oběžné dráhy bližších planet včetně Země. Tu však žádné nadějné vyhlídky nečekají, neboť tím bude jednou provždy zničena.
