Rozeznání osob podle jejich otisků prstů, sítnice, krevního řečiště nebo jen způsobu pohybu – obecně tzv. biometrických parametrů – je velkým hitem elektronické bezpečnosti. Příkladem, který si časem možná prakticky všichni vyzkoušíme, je odemykání telefonu pomocí otisku prstu.
Využití podobných technologií bude záležet na preferencích zákazníků, ceně atd. Přesnost i praktická použitelnost se stále zlepšují a ani zdaleka se nezdá, že by se inženýři blížili hranici možností. Věřili byste například, že vás už dokáže počítač identifikovat na více než deset metrů podle obrazu duhovky ve zpětném zrcátku auta?
Předvedli to výzkumníci z biometrické laboratoře CyLab na Univerzitě Carnegie Mellon ve Spojených státech. Jejich technologie není v principu nic nového, rozeznávání lidí podle skenu duhovky se vyvíjí desítky let a už se používá i v praxi, například imigračními úřady Spojených arabských emirátů. Zajímavé je spíše to, do jaké míry se ji dnes už podařilo vyladit (a to samozřejmě nejen tomuto týmu, ale i řadě dalších v jiných částech světa).
Duhovka každého z nás obsahuje náhodné a velmi složité vzorce, které jsou v drtivé většině případů naprosto odlišné (shody se asi mohou najít, pokud nepůjdete úplně do detailů, ale záleží na podrobnosti analýzy). Přitom je v podstatě dobře chráněná uvnitř oka, a tak změny na duhovce jsou podstatně vzácnější než například na oční sítnici. Ta byla dříve považována za slibný biometrický údaj, ale jejíž využití se už nepovažuje za příliš perspektivní.
Na Carnegie Mellon používají rozeznávaní duhovky v situaci, která je typickým příkladem silniční kontroly: policisté zastaví dají řidiči znamení, aby zastavil u krajnice. Ten poslechne, policejní vůz zastaví za ním a co udělá kontrolovaný řidič? Podívá se do zpětného zrcátka, aby zjistil, co přesně se děje.
V tu chvíli ho má zachytit kamera v policejním voze, pořídit snímek jeho duhovky a ověřit ho například podle seznamu hledaných či trestaných osob. Policista by tak měl už před vystoupením z vozu mít informace nejen o autě, které zastavil (podle poznávací značky), ale i o člověku za volantem. Je pochopitelné, že podobný systém by mohl v řadě případů skutečně mít svůj smysl a pomoci nejen policii, ale třeba i v řadě jiných aplikací, kde je rychlá a komfortní identifikace výhodou.
Zkoušky zatím probíhají v poněkud nepřirozených podmínkách a dá se předpokládat, že na ostré nasazení si ještě nějakou dobu počkáme. Ale jak jsme říkali na začátku, tento výzkum dnes „frčí“ a technologické možnosti se zdají být značné. Někdo z mnoha hráčů v oboru nakonec velmi pravděpodobně uspěje.
Ani tento biometrický systém samozřejmě není neprůstřelný. Odborník na počítačovou bezpečnost Jan Krissler nedávno předvedl, jak systém rozpoznávání duhovky od Panasonicu zmátl pomocí kvalitně vytištěné fotografie a tužky, kterou před ní pohyboval, aby vyvolal v systému pocit, že se obličej hýbe. K „hacku“ přitom stačí jen dobrá domácí tiskárna, žádné profesionální vybavení (a to nemluvíme o čočkách, které mohou změnit vzorec duhovky).
Pro nás ostatní je asi zajímavé, že nemusí být tak daleko doba, kdy bude technicky možné určovat totožnost lidí bez jejich vědomí a spolupráce, byť třeba jen na vzdálenost pár metrů.
To nutně neznamená, že se sledování ve velkém bude používat, alespoň ne v evropském kontextu. Zřejmě by to nebylo možné bez výrazných úprav stávající legislativy. Podle evropského práva není možné sbírat takové údaje bez souhlasu dané osoby a dalších informací (kdo je sbírá, za jakým účelem atd.). V tomto případě jsou překážky nasazení podobných systémů jasně definované a velmi hluboko zakořeněné v našem právu. Pokud tyto technologie skutečně ve veřejnosti vzbuzují takové obavy, jak naznačují průzkumy, měli by si Evropané dávat dobrý pozor, aby to tak zůstalo.
