Animantarx ramaljonesi byl jedním ze severoamerických nodosauridů, „obrněných“...

Animantarx ramaljonesi byl jedním ze severoamerických nodosauridů, „obrněných“ býložravých dinosaurů, kteří patří k druhům nejlépe vybaveným pro aktivní obranu před predátory. Na rozdíl od svých příbuzných ankylosauridů však postrádali tzv. ocasní palici. | foto: KabacchiCreative Commons

Malý obrněnec z Utahu je jediný dinosaurus objevený díky radioaktivitě

  • 6
Dinosaurus Animantarx ramaljonesi není ani příliš známý, ani dobře prozkoumaný tvor, má ovšem na své straně jiné výhody: do vínku dostal působivé jméno a unikátní způsob, jak byl pro vědu objeven.

Dějiny paleontologie jsou plné příkladů, kdy na začátku zajímavého objevu stáli amatéři či náhodní objevitelé, kteří se za paleontology vydávat nikdy nemohli a nechtěli. Ale málokterý se vepsal do dějin této disciplíny tak originálně jako Ramal Jones.

Zaměstnanec radiologického oddělení z Utažské univerzity se jako nadšený amatér v 90. letech 20. století „připletl“ k vykopávkám, které v souvrstvím Cedar Mountain prováděli jeho univerzitní kolegové (mimochodem i se svou ženou, která zálibu sdílela, a objevila například první kosti hadrosaura dnes známého jako Eolambia). Možná ho práce s lopatou a štětečkem nebavila, ale časem se rozhodl přispět ke společnému úsilí i vlastními unikátními znalostmi. Přesvědčil své kolegy, aby ho nechali hledat dinosauří kosti s pomocí měření radioaktivity (podle tehdejší zprávy CNN přesvědčování zřejmě nebylo úplně snadné).

Paleontologové už řadu desetiletí vědí, že na nalezištích, kde se vyskytují prvky s radioaktivní „formami“, tedy izotopy, jako je například uran, kosti postupně začínají „zářit“. Během fosilizace se v nich radioaktivní prvky postupně koncentrují. Nedosahují přitom nikdy nějak závratných hodnot, třeba nebezpečných pro zdraví, ale jde o rozdíly měřitelné. Množství radioaktivních prvků se proti „živým“ kostem zvýší totiž o několik řádů.

Cedar Mountain je právě případ naleziště, kde uran v půdě ve velmi malém množství je, a Jones se rozhodl této skutečnosti využít při hledání pozůstatků dinosaurů. Využil přitom vybavení ze svého pracoviště, citlivého detektoru gamma záření, který patřičně upravil: pečlivě ho odstínil, aby se k němu záření mohlo dostat jen malou štěrbinou na spodní straně. Vše pak umístil na jednoduchý vozík, který lze táhnout/tlačit po nalezišti. Detekční štěrbina přitom byla umístěná jen zhruba deset centimetrů nad povrchem. (Odborný Jonesův článek o metodě je dostupný na stránkách přírodovědného muzea státu New Mexiko.)

Zkoušky v terénu nedopadly špatně. Jonesovi se podařilo skutečně na zkušebních plochách o celkových rozměrech necelého tisíce metrů čtverečních objevit několik kostí, které ležely zhruba v hloubkách od 10 do 90 centimetrů pod povrchem. Některé z nich by paleontologové zřejmě nikdy neobjevili. Ležely totiž pod vrstvou tvrdé břidlice, do které se tým neměl v plánu pouštět.

Což by byla asi škoda, protože právě tyto skryté kosti jsou dodnes naším jediným dokladem křídového druhu, který dostal název Animantarx ramaljonesi. Stáří kostí popsaných v odborném článku z roku 1999 se dnes odhaduje na 104,4 až 98,3 milionů let (geologické stupně alb až cenoman), a druh dodnes představuje jediného dinosaura, který byl objeven právě s pomocí detekce radioaktivního záření. Všechny ostatní Jonesem nalezené kosti patřily už popsaným druhům. A neuspěl ani nikdo jiný, byť o radiodetekci dinosaurů se pokoušel také tým z laboratoří Sandia na vykopávkách v Novém Mexiku.

Srovnání animantarxe a člověka ukazuje, že šlo o jednoho z nejmenších známých rodů ankylosaurů. Přesto dosahoval při délce kolem 3 metrů hmotnosti asi 300 kilogramů.

Druhové jméno (tedy druhé slovo v názvu) druhu je samozřejmě odkazem na jeho objevitele. Rodové jméno Animantarx vychází z latinských slov animatus (živý nebo hýbající se) a arx, což znamená přibližně „pevnost“ nebo „citadela“. Celé rodové jméno přeložit jako „živá/pohyblivá pevnost“. Název je odkazem na starší text amerického paleontologa Richarda S. Lulla. Ten o již dříve objevených příbuzných animatarxe, výrazně větších druzích ankylosaurů, napsal, že jde o „…pohybující se pevnosti, na které bylo prakticky nemožné útočit…“.

Animatarx se ovšem v jednom ohledu od svých dříve popsaných příbuzných lišil: oproti obrům, jakým byl geologicky mladší Ankylosaurus magniventris, představoval pouhého drobečka. Měl lebku dlouhou jen 25 centimetrů a stehenní kost 41,5 centimetru, jeho celková délka tak zřejmě nepřesahovala 3 metry. Podle Gregoryho Paula dosahovala hmotnost dospělého animantarxe jen asi 300 kilogramů, čímž se řadil mezi nejmenší známé zástupce své čeledi. Pro srovnání lze uvést, že hmotnost velkých exemplářů ankylosaura mohla dosahovat zhruba 8 tisíc kilogramů.

Dodnes známe pouze jedinou fosilii animantarxe, tu objevenou Jonesem. Jak je obvyklé, není ani zdaleka kompletní: k dispozici tak máme částečně zachovalou lebku, část páteře a krku, plus drobné úlomky končetin. Naštěstí jde o materiál dostatečně kompletní, aby bylo možné jejich majitele zařadit do úplně nového rodu.

Animantarx byl ankylosaurem z čeledi Nodosauridae a jeho blízkým příbuzným byl zřejmě rod Edmontonia. Ve stejné části souvrství byly objeveny fosilie dalších více než 80 druhů obratlovců, takže animantarx žil ve velmi druhově bohatém prostředí s vysokou biodiverzitou. Spolu s ním žily na přelomu spodní a svrchní křídy v Utahu také ryby, žáby, ještěři, hadi, krokodýli, dinosauři i primitivní formy savců a ptáků. Mezi známé druhy ornitopodů sem patřil rod Eolambia. Jeho i animantarxovy největší nepřátele zřejmě představovali velcí teropodi. Zdá se, že šlo o rozsáhlou říční nivu s velmi pestrým a bohatým druhovým společenstvím.

Text je upravenou verzí článku z Dinosaurusblogu Vladimíra Sochy. Původní verzi najdete zde.