Monumentální město Tikal na severu dnešní Guatemaly bývalo centrem největšího a nejdéle existujícího státu středoamerických Mayů. Bylo založeno v 6. století před naším letopočtem, a pak prosperovalo asi 1 600 let. V době jeho největšího rozmachu tam žilo přes 50 tisíc lidí. Dnes jsou pozůstatky města největšími ruinami, které zbyly po mayské civilizaci.
V Tikalu byly objeveny tisíce staveb, včetně paláců, pyramid nebo hřišť. Zhruba v 10. století našeho letopočtu Tikal ze záhadných důvodů po období úpadku zanikl a byl svými obyvateli opuštěn.
Jde o nefalšovanou záhadu historie střední Ameriky. Na sklonku jeho slávy se v Tikalu přestaly stavět významné stavby. Archeologové nalezli stopy požárů paláců místní elity z této doby, které doprovázejí důkazy o postupném vylidňování Tikalu. Nakonec město osiřelo a pohltil ho prales.
Pohled na hlavní náměstí v Tikalu. Vlevo tzv. severní Akropole, vpravo Chrám I. známý také například jako Chrám velkého jaguára zhruba z poloviny 8. století.
Zajímavé řešení záhady konce mayského Tikalu nedávno nabídl americký biolog David Lentz z University of Cincinnati se svými spolupracovníky ve studii publikované časopisem Scientific Reports. Odpovědi nalezli, poněkud nečekaně, ve vrstvách sedimentů rezervoárů na vodu v Tikalu. Značný význam vody prozrazuje už samotné jméno města, které je odvozené od výrazu „ti ak’al“ z yucatánské mayštiny, což znamená něco jako „u napajedla“.
Ve skutečnosti však nejde o původní mayské jméno města, nýbrž o přezdívku, která se ujala po objevení ruin Tikalu v polovině 19. století. Původní obyvatelé svému městu říkali „Yax Mutul“, přičemž přesný význam tohoto jména není jasný.
Vládcové dávného Tikalu ve městě vybudovali velké nádrže na vodu. Do nich sváděli dešťovou vodu i vodu z okolních toků, která přitekla především během zimních měsíců. Velká náměstí v Tikalu byla vybudována se skloněným povrchem, právě kvůli tomu, aby dešťová voda stékala do zmíněných nádrží.
Pohled do výkopu na místě jedné z bývalých mayských nádrží.
Lentzův tým prozkoumal sedimenty nádrží Tikalu z doby kolem roku 850 našeho letopočtu a zjistil, že dvě z hlavních nádrží v centru města byly velice znečištěné. Jejich voda byla zřejmě natolik kontaminovaná, že ji prakticky nebylo možné pít.
Badatelé použili rentgenový fluorescenční spektrometr, s jehož pomocí je možné identifikovat chemické látky ve zkoumaném materiálu. Díky tomu se jim podařilo zjistit, že sedimenty nádrží v Tikalu jsou plné rtuti, jejíž množství dosahuje extrémně nebezpečné úrovně. Zároveň v sedimentech vystopovali DNA sinic, které mohou otrávit vodu velkým množstvím toxinů.
Výsledky výzkumu ukazují, že klíčové vodní nádrže v Tikalu byly v té době prakticky nepoužitelné. Pro město k tomu došlo v nejhorší možnou chvíli. V té době totiž mayská města čelila problémům s rostoucí populací, degradací zemědělské půdy a celými desetiletími devastujícího sucha. Zhroucení zásob pitné vody mohlo být v takové situaci posledním hřebíkem do rakve.
Jak k tomu mohlo dojít?
Ze zdí i z kuchyně
Podle Kennetha Tankersleyho z výzkumného týmu byl problém v zálibě, kterou Mayové měli v barvách. Obzvláště rádi malovali barvou vyrobenou z rumělky, čili minerálu cinabaritu, což je krvavě rudě zbarvený sulfid rtuťnatý.
Mayští malíři používali barvy z rumělky na zdi paláců, chrámů i dalších staveb. A zdobili s nimi i mnoho dalších věcí, včetně keramiky. Problém je v tom, že rumělka obsahuje jedovatou rtuť, která se z ní za jistých okolností může uvolnit. Během staletí deště a záplavy vymývaly rtuť z krásných barev a splachovaly ji přímo do městských nádrží na vodu. Mayové také používal používali v pohřebních rituálech alespoň v některých případech také tekutou rtuť, kontamintace tedy možná mohla pocházet z tohoto zdroje.
(Pozn.redakce: Jak čtenáři upozorňují v diskusi, rumělka je velmi stabilní a za běžných okolností není toxická. V daném případě se má ovšem jednat o kontaminaci vzniklou postupně během několika staletí intenzivního využívání tohoto přírodního barviva, a proto nepovažujeme hypotézu o otravě rumělkou za nemožnou. Ale požádali jsme autory studie o komentář, který do textu doplníme.
Graf zobrazující množství rtuti v různých nádržích ve středu města Tikal (různé barvy kódují různé nádrže). Červená plocha zobrazuje odhady množství obyvatel města na základě dalších archeologických dokladů. Jak vidno doba nejvyššího osídlení je spojena s prudkým nárůstem koncentrace olova v rezervoárech pitné vody pro město.
Z historie lidských civilizací víme, že znečištěná voda ve městech bývá spíše problémem chudých obyvatel, kteří nemají přístup k čisté vodě. V Tikalu však byly otráveny rtutí nádrže v samotném centru města, v bezprostřední blízkosti palácového komplexu a významných chrámů. Lenz s kolegy jsou přesvědčeni, že tuto vodu používala elita Tikalu. V důsledku toho byli vládcové města zřejmě tráveni rtutí, kdykoliv se napili anebo něco snědli.
Podobné to bylo i s dalším zdrojem jedu v nádržích Tikalu, kterým byly sinice. Tyto fotosyntetické bakterie se obvykle přemnožují, když je voda znečištěná velkým množství živin, především fosforu. Archeologové u jedné z otrávených nádrží objevili pozůstatky kuchyně pro vládce Tikalu. Zde se po dlouhá staletí vyhazovaly zbytky po vaření, které deště a záplavy splachovaly přímo do nádrží. To vedlo k přemnožování sinic v podobě vodních květů.
Lenzův tým v sedimentech objevil stopy DNA sinic rodů Planktothrix a Microcystis. Oba dva typy sinic přitom mohou produkovat velká množství mikrocystinů, toxických peptidů, které ohrožují játra a některé jsou i nebezpečnými neurotoxiny či karcinogeny.
Model Tikalu v pozdním klasickém období, tedy, zhruba mezi od 8. do 9. století n.l. Červený kroužek vyznačuje palácovou kuchyň.
Otrávené nádrže v Tikalu zřejmě podstatně zhoršily již tak špatnou situaci v upadajícím městě. Pro obyvatele to mohlo být signálem, že jejich elita, která měla pro lid zajistit dobrou úrodu, dostatek jídla i kvalitní vodu, upadla v nepřízeň mayských božstev. To pak mělo devastující důsledky, které nakonec vedly k definitivnímu pádu a opuštění města. Kolem roku 950 našeho letopočtu už Tikal podle všeho byl městem duchů, kde se prohánělo pralesní zvířectvo.
Badatelé jsou přesvědčeni, že se podobný scénář mohl odehrát i v dalších mayském městech té doby. Důkazy o tom by mohly přinést podobné analýzy sedimentů městských nádrží jako v Tikalu.
