1 USS Akron – létající letadlová loď
Američané se do rozsáhlejší stavby vojenských vzducholodí pustili až po první světové válce. Nicméně jejich výtvory stály za to. USS Akron měla délku 239 m, objem 180 tisíc m3 a pohánělo ji osm motorů Maybach VL II s výkonem po 420 kW. Maximální rychlost byla 135 km/h.
Řez vzducholodí ZRS-4 ukazuje, že kýlové plochy nedosahují k třetímu hlavnímu žebru.
Cílem Američanů bylo vytvořit létající letadlové lodě, které ponesou průzkumné letouny a později i střemhlavé bombardéry. První vzducholodí, vybavenou hangárem pro „palubní letouny“, byla USS Akron (ZRS-4), dokončená v roce 1931. Kvůli nátlaku námořnictva museli konstruktéři provést úpravu, která měla vliv na celkovou pevnost konstrukce.
Odolnost spodní svislé ocasní plochy proti bočnímu poryvu větru pak byla poloviční, než požadovalo původní zadání. S nápravou se počítalo během generální opravy, ale té se již vzducholoď nedočkala. Během své služby prodělala tři menší nehody. Při druhé z nich přišla o dva muže pozemního personálu.
Osudným se pro USS Akron stal den 3. září 1933. Vzducholoď se odpoutala od kotevního stožáru v Nové Anglii a vyrazila na plavbu, jejímž cílem byla mimo jiné kalibrace radiových zaměřovačů. Kolem půl osmé večer se dostala do mlhy a kolem desáté večer do prudké bouře. V hustém dešti a změti klikatých blesků začala vzducholoď klesat přídí napřed k rozbouřené hladině Atlantiku. Posádka byla nucena odhodit balastní zátěž. Nebezpečí bylo na chvíli zažehnáno. Potom začala vzducholoď klesat zádí napřed, až svislá ocasní plocha narazila na hladinu moře.
USS Akron nad Manhattanem
Vzducholoď začala nabírat vodu. Posádka se pokusila vzducholoď zvednout silou motorů, což se částečně podařilo, ale nakonec došlo k „přetažení“ a dopadu na hladinu. Těleso se rozlomilo a vzducholoď se začala rychle potápět. Nedaleko plující německá obchodní loď Phoebus zachránila z celé posádky, čítající 76 mužů, pouhé čtyři. Radista Copeland později na palubě lodi Phoebus zemřel.
Posádka Phoeba potom prohledávala ještě pět hodin hladinu a pátrala po dalších trosečnících. Marně. S počtem 73 mrtvých jde o nejtragičtější ztroskotání v dějinách vzduchoplavby. Počet obětí se rozrostl ještě o dva muže, tvořící posádku malé záchranné vzducholodi J-3, která ztroskotala při pátrání po trosečnících USS Akron.
Sesterskou lodí USS Akron (ZRS-4) byla USS Macon (ZRS-5), která poprvé vyplula 21. dubna 1933. Její osud byl stejný. Ztroskotala 12. února 1935 u pobřeží Kalifornie. Posádka naštěstí ztratila jen dva muže, mimo jiné díky tomu, že po ztroskotání USS Akron byly zavedené záchranné vesty a rafty.
2 Dixmude – německý Zeppelin ve francouzských službách
Francouzská Dixmude byla původně vzducholodí z dílen Ferdinanda von Zeppelina, stavěná jako L 72 pro císařské válečné námořnictvo. Jednalo se o třídu X určenou pro bombardování New Yorku. Vzducholoď pohánělo šest motorů Maybach Mb IVa po 175 kW výkonu. Těleso mělo délku 211 m a objem 62 200 m3. Vzducholoď nebyla do konce války dostavěna. Rozestavěná připadla jako válečná reparace Francii. Ta ji dokončila a zařadila do služeb námořnictva pod jménem Dixmude. První slavnostní vzduchoplavba se uskutečnila 9. července 1920. Posádka provedla pod velením poručíka Jeana du Plessis de Grenédan přelet do Toulonu.
Francouzská vzducholoď Dixmude
Potom byla tři roky uzemněna, protože při pokusu o její naplnění v roce 1921 se ukázalo, že původní plynové oddíly ze zlatotepecké blány netěsní. Firma Zeppelin mohla dodat náhradní, ale Francouzi chtěli vlastní. Zvládnutí výroby zabralo 2 roky a další čas opravy drobných trhlin, způsobených špatným zpracováním potahu.
V následném období podnikla vzducholoď několik velkolepých plaveb do Středomoří a do Afriky. Například 25. září 1923 plavbu v trvání 118 hodin, při které urazila celkem 7100 km z Cuers do Bizerty a zpět. Na 18. prosince byl naplánován zpáteční let nad oázu Ain Sallah, hluboko v saharské poušti. Na palubě byla posádka 40 mužů, 10 cestujících a náklad pošty. O den později ve 4 hodiny odpoledne dosáhla vzducholoď cíle a shodila pytle s poštou.
Při zpáteční plavbě překročila Dixmude 20. prosince pobřeží Tuniska. Poslední hlášení se ozvalo ve 2:08 hod, kdy posádka hlásila, že kvůli silnému větru musí svinout vlečenou anténu. Ve 2:30 viděli železniční dělníci na Sicílii na západní obloze blesk, potom oranžovou záři a čtyři ohnivé objekty padající k zemi. Ráno moře vyplavilo nádrže a další části vzducholodi. Až 26. prosince místní rybář vylovil tělo poručíka Jeana du Plessis. Jeho náramkové hodinky se zastavily ve 2:27. Ztroskotání Dixmude s 50 mrtvými bylo ve své době největší katastrofou vzducholodi, překonanou až o 10 let později americkou USS Akron.
3 R101 – nepovedený pokus o dopravní obsluhu impéria
Po první světové válce vyhlásila britská vláda program, jehož cílem bylo postavit ztužené vzducholodě s dostatečně velkým doletem, pro rychlou dopravu cestujících do nejvzdálenějších koutů impéria. Vzducholodě se stavěly dvě. R100 byl soukromý projekt firmy Vickers, zatímco stavba R101 probíhala pod gescí ministerstva letectví. Stavbu obou vzducholodí financovala britská vláda.
Obě vzducholodě byly plněné vodíkem. Měly mít objem minimálně 140 tisíc m3, čtyři motory, prostor pro 100 cestujících a nosnost 62 tun. Nádrže měly zajistit vytrvalost 75 hodin. Pro případ války měly vzducholodě pojmout 200 vojáků nebo pět parazitních stíhaček. Posádku tvořilo 42 mužů. R 101 absolvovala svou první plavbu 14. října 1929. První testy byly zklamáním, protože vzducholoď měla nosnost jen necelých 35 tun a navíc byla těžká na ocas.
Britská civilní vzduchloď R101
Vzduchloď R101 u kotevního stožáru
Celá konstrukce vzducholodi procházela postupně úpravami, jejichž cílem bylo zlepšit její vlastnosti. Nakonec vzducholoď dostala certifikát umožňující přepravu cestujících. Ten byl předaný do rukou kapitána F/Lt Carmichaela Irwina 3. října 1930. Následující den měla vzducholoď vyrazit na dálkovou plavbu z Cardingtonu do indického Karáčí s mezipřistáním v egyptské Ismailii pro doplnění paliva a zásob.
Předpověď počasí pro plavbu byla příznivá, s mírným bočním větrem. Nad jižní Francií a Středomořím se mělo počasí ještě zlepšit. V 18:36 se vzducholoď odpoutala od kotevního stožáru a na poloviční výkon provedla okruh nad Cardingtonem a Bedfordem. Ve vzduchu se objevily problémy se záďovým motorem. Po osmé večer začalo hustě pršet a déšť provázel vzducholoď i nad Francií. R101 byla „těžká“, a tak musela využívat dynamický vztlak, aby udržela výšku.
Vzducholoď, přetížená mokrým potahem, přešla do klesání, čímž přišla o dynamickou složku vztlaku. První sestup se podařilo vybrat. Při druhém narazila do země a začala hořet. Okamžitě zahynulo 46 z 54 lidí na palubě. Další dva muži zemřeli později v nemocnici. S počtem 48 mrtvých šlo největší katastrofu v dějinách britské vzduchoplavby a zároveň to znamenalo definitivní konec stavby ztužených vzducholodí ve Velké Británii.
4 R.38 – chatrná vzducholoď a divoké manévry
Vzducholoď R.38 patřila ke třídě A, objednané na konci první světové války pro Královské námořnictvo, k vykonávání dlouhých hlídkových letů nad Severním mořem. Stavba R 38 byla zahájena v únoru 1919. Původně měla mít třída čtyři jednotky, ale po podepsání příměří byla objednávka na další tři zrušena. Ale to nebyl konec úsporným opatřením. Rozestavěný trup R.38 byl nabídnutý k odprodeji USA.
Spojené státy souhlasily, protože plánovaly zavedení vzducholodí do výzbroje. Zeppeliny, které měly dostat v rámci válečných reparací, byly zničené vlastními posádkami. Před dokončením R.38 Američané objednali některé změny. Vzducholoď dlouhou 212 m s objemem 76 tisíc m3 pohánělo šest motorů Sunbeam Cossac III s výkonem po 260 kW. Do USA měla R.38 odplout vlastní silou. Američané požadovali před předáním dvě zkušební plavby (100 a 50 hodin), včetně testů za špatného počasí. Britové se snažili zkrátit testy na jeden den.
První plavba proběhla 23. – 24. června 1921 ve Velké Británii. Najevo vyšly problémy s řiditelností. Řídicí plochy byly upravené, ale problémy přetrvávaly i při druhé plavbě. Navíc došlo při rychlosti přes 90 km/h k oscilaci tělesa a prasknutí několika výztuh. Opět byly provedené nezbytné opravy a úpravy. Další plavba byla naplánovaná na 23. srpna 1921. Cílovou destinací byla námořní základna Pulham, vybavená kotevním stožárem.
Trosky ztroskotané vzducholodi R.38/ZR-2
Kotvení se nepodařilo kvůli nízkým mrakům a vzducholoď strávila noc nad mořem. Následující den probíhaly nad městem Hull zkoušky rychlosti a manévrování. Vzducholoď dosáhla rychlosti přes 100 km/h ve výšce pouhých 760 m. Bylo vidět, že kormidelník provedl několik rychlých výchylek kormidel až do úhlu 25 o na každou stranu. Něco podobného si nikdo nedovolil ani na vyzkoušených vzducholodích. V 17:37 byly davy přihlížejících diváků svědky toho, jak se těleso vzducholodi uprostřed zlomilo a z jeho útrob vypadávali lidé i předměty. Potom následovaly dvě exploze, které vytloukly okna v celém okolí.
Z celé posádky 17 Američanů přežil jediný a z 32 Britů přežili 4. Ztroskotání vzducholodi bylo předmětem rozsáhlého vyšetřování. Při něm vyšly najevo chyby v konstrukci, na které upozorňovali Američané ještě před dokončením. Na druhou stranu, na tak prudké manévry při vysoké rychlosti nebyla vzducholoď stavěná. Havárie R.38 (nebo ZR-2, což mělo být americké označení) znamenala konec stavby ztužených vzducholodí pro královské námořnictvo.
5 LZ 129 Hindenburg – ztroskotání nacistické chlouby před objektivy kamer
LZ 129 Hindenburg byla německá civilní vzducholoď. Při délce 245 m byla nejdelší na světě a s objemem 200 tisíc m3 ji překonávala jen americká USS Macon (ZRS-5). K pohonu sloužily 4 motory Daimler Benz DB 602 s výkonem po 890 kW, které dokázaly obří těleso protlačit vzduchem maximální rychlostí 135 km/h. Vzducholoď měla být plněna héliem, ale vysoká cena, nepřipravená logistika a americké embargo Němce přinutily použít vodík. Ten byl výbušný, ale benefitem byla vyšší nosnost.
Propagační snímek LZ 129 Hindenburg
Vzducholoď nabízela možnost přepravy přes Atlantik do té doby nevídanou rychlostí a v komfortu, který mohly nabídnout jen zaoceánské parníky. Na palubě byla dokonce kuřárna a hliníkové piano. Když se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, stala se LZ 129 nástrojem nacistické propagandy. První zkušební plavba se uskutečnila 4. března 1936 s posádkou 47 mužů a 40 dalšími lidmi na palubě, většinou zaměstnanci firmy Zeppelin. První plavba s cestujícími a poštou se uskutečnila 23. března. Na palubě bylo 80 reportérů z celého světa. První plavby vzducholodi zabralo Goebbelsovo ministerstvo propagandy, což vedlo k odložení zahájení pravidelného provozu s cestujícími.
Interiér Hindenburgu
Vzducholoď provozovala společnost Deutsche Zeppelin Reederei, založená v roce 1935 budoucím říšským maršálem Hermannem Göringem. V září 1938 byla zahájena stavba sesterské vzducholodi LZ 130 Graf Zeppelin II, ale ta nebyla dokončena. První komerční plavba do Rio de Janeiro se uskutečnila 31. března 1936. Do konce roku jich bylo provedeno celkem 17, z toho 10 do USA a 7 do Brazílie. Málo známou skutečností je, že LZ 129 byla v roce 1937 vybavena sklápěcí hrazdou pro parazitní letoun, podobně jako americké ZRS-4 a ZRS-5. Letoun měl umožnit „expresní“ odeslání pošty a nejmovitějším klientům „přistoupit“ a „vystoupit“ za letu. Dva testy provedené Ernstem Udetem nebyly příliš úspěšné.
Dne 3. května 1937 vyrazila LZ 129 Hindenburg z Frankfurtu na plavbu do New Yorku. Cestou nabrala zpoždění. V New Yorku zuřila bouře. To si vynutilo několik okruhů kolem města a další časovou ztrátu. V 19:00 byl zahájen přistávací manévr. V 19:21 shodila posádka poutací lana, kterých se chopil pozemní personál. O čtyři minuty později se objevily plameny, které rychle stravovaly těleso vzducholodi. Zhruba po 30 sekundách dopadl hořící vrak na zem. Z 61 členů posádky a 36 cestujících zahynulo 35 lidí a navíc jeden muž pozemního personálu.
Přestože se zdaleka nejednalo o největší leteckou katastrofu své doby, rozhodně byla mediálně nejlépe pokrytá. Nacistická propaganda si dávala záležet. Každou plavbu doprovázely zástupy pozvaných novinářů a davy diváků. Přistání v New Yorku, respektive na základně Lakehurst, kde byl kotevní stožár, komentoval pro rozhlas reportér Herbert Morrison. Jeho reportáž byla mnohokrát opakovaně vysílaná, stejně jako záběry filmových kamer. Ztroskotání LZ 129 Hindenbug bylo posledním hřebíčkem do rakve vzducholodí v celosvětovém měřítku.
6 Roma – poslední vodíková vzducholoď v USA
Vzducholoď Roma navrhla skupina konstruktérů, mezi nimiž byl i Umberto Nobile, který se proslavil arktickými výpravami se vzducholoděmi Norge a Italia. Nová třída vzducholodí, označená T-34, byla určena k transatlantickým letům se stovkou cestujících. Vzducholoď měla poloztuženou konstrukci, délku 125 m a objem 33 810 m3. Šest motorů Ansaldo 4E-2940 s výkonem po 300 kW jí dokázalo udělit rychlost 128 km/h.
První zkušební plavba byla provedena v září 1920, ale vzducholoď byla záhy prodána za 184 tisíc dolarů letecké službě americké armády USAAS (předchůdce USAF). Roma se měla původně dostat do USA vlastní silou, ale nakonec byla rozebrána a odeslána lodí. Do Států dorazila v srpnu 1921. Při vybalování beden technici zjistili, že potah je plesnivý a rozpadá se. Bylo nutné objednat nový. První zkušební plavba v USA byla provedena až v listopadu 1921. Při ní se roztrhla jedna vrtule, poškodila potah a jeden plynový oddíl. Přesto vzducholoď bezpečně přistála.
Vzducholoď Roma v listopadu 1921 již s americkými výsostnými znaky
Pole trosek ztroskotané vzducholodi Roma
Při dalších plavbách se při nízkých teplotách objevovaly potíže s motory Ansaldo. Z jedné prosincové plavby se Roma vrátila jen se čtyřmi funkčními motory. Proto velení USAAS rozhodlo o jejich záměně za vyzkoušené motory Liberty L-12 s výkonem po 300 kW. Zkušební plavba se uskutečnila 21. února 1922.
Vzducholoď opustila základnu Langley Fied přesně ve 14:00. Na palubě bylo 45 lidí, převážně posádky, ale také několik civilních mechaniků a pozorovatelů z vlády. Roma nabrala kurz na Chesapeake Bay a pokračovala na základnu Norfolk. Během manévrů v malé výšce došlo ke zborcení skříňových kormidel a vzducholoď se stala neovladatelnou. Při klesání z výšky asi 300 m narazila do elektrického vedení a začala hořet.
Na palubě vzducholodi Roma zahynulo 34 lidí a dalších 8 bylo zraněno. Ve své době šlo o největší letecké neštěstí na území USA. Brzy však bylo zastíněno ztroskotáním výše uvedených USS Akron (ZRS-4) a LZ 129 Hindenburg. Roma byla poslední vzducholoď s náplní vodíku, které létala ve službách amerických ozbrojených sil.
7 L 2 - zničila sama sebe
Vzducholoď L 2 byla první německou vojenskou vzducholodí se ztuženou konstrukcí. Měla se stát vlajkovou lodí císařské vzduchoplavecké flotily. Na 17. října 1913 byla naplánovaná další zkušební plavba. Kvůli problémům s motory musela být odložena. Ranní slunce ohřívalo potah i náplň nosného vodíku, což vedlo ke zvýšení vztlaku.
Po uvolnění poutacích lan vzducholoď rychle vystoupala do 600 metrů. Vodík se v důsledku poklesu atmosférického tlaku ještě více rozpínal, takže hrozilo roztržení plynových oddílů. Posádka tomu chtěla předejít odpuštěním části nosného plynu. V té době ústily odpouštěcí ventily na spodní straně tělesa vzducholodi, aby bylo ovládání snadno přístupné z gondol pro posádku. Výsledkem bylo, že přední motor nasál vzduch „obohacený“ vodíkem, což mělo katastrofální následky.
Podle svědků, kteří zkušební plavbu sledovali, se ozvala rána a z přední motorové gondoly se začal valit kouř. Vzápětí vyšlehly plameny, které se zakously do tělesa vzducholodi. Hořící obr začal pomalu padat po přídi k zemi. Zhruba ve 40 metrech se ozvala druhá silná exploze. Po dopadu hořícího vraku vzducholodi na zem se ozvala série zdaleka nejsilnějších výbuchů, když explodovaly plynové oddíly.
Na místo velmi rychle rychle dorazila pomoc. Těla některých z 28 členů posádky výbuch odhodil až 400 metrů od místa dopadu. Většina zahynula. Byli nalezeni jen dva těžce ranění, ale oba zemřeli. Jeden na místě, druhý v nemocnici. Pro německou vzduchoplavbu to byla těžká rána, protože mezi obětmi byli konstruktéři, zkušební technici a zkušení důstojníci. V době havárie měla L 2 za sebou 10 plaveb v celkové délce 34 hodin a 16 minut.
