Zbraně pro Blízký východ
Koncem roku 1947 poslala Sýrie do Československa kapitána Abdulazíze Karína, aby koupil deset tisíc pušek a osm milionů nábojů. Také Židovská agentura chtěla získat zbraně. Jejich export patřil mezi tradiční československé obchody. O objednávce od nevládní židovské instituce se muselo rozhodnout na nejvyšších politických místech, přičemž počátek těchto rozhovorů není úplně jasný.
Podle jedné verze sondoval tuto možnost u státního tajemníka v ministerstvu zahraničí Vlado Clementise v červenci a v září 1947 Moše Sneh, vedoucí politického oddělení Židovské agentury v Evropě. Druhá cesta mohla vést přes Otto Felixe, židovského obchodníka původem z Prahy, který žil v Jeruzalémě a občas navštěvoval starou vlast. Felix získal ujištění, že by s tímto obchodem souhlasil ministr národní obrany Ludvík Svoboda, ale musí zůstat tajný. O zbraně žádal i Mordechaj Oren při pražském zasedání Světové odborové federace v červenci 1947 předsedu odborů Antonína Zápotockého.
V každém případě krátce po Karínovi přiletěl do Prahy Ehud Ariel-Überall. Kromě pěchotních zbraní měl na seznamu i děla, tanky a letadla. První kontrakt o puškách a kulometech podepsal v prosinci 1947 po domluvě s Masarykem a Clementisem. Oficiálně je kupovala Etiopie, Hagana získala hlavičkový papír tohoto afrického císařství. Tím se československá vláda vyhnula případnému obvinění z porušování embarga OSN na dodávky zbraní na Blízký východ. Ostatně mezinárodní zbrojní transakce takové zákazy obvykle přehlížejí.
Vznik státu IzraelSeriál Karla Pacnera k výročí 70 let od založení Izraele dne 14.5.1948 I. díl - Koncentráky, Stalin a Arabové mají svůj podíl na vzniku Izraele II. díl - Zaostalí Arabové měli strach ze vzdělaných židovských přistěhovalců III. díl - Židé museli bojovat za svou nezávislost i v sobotu. Zbraně měli z ČSR |
Kreml o tom věděl, ale nechtěl být do těchto obchodů zatažen. Kdyby se to provalilo, čelil by kritice Západu. Vzápětí upozornil Prahu, že není žádoucí, aby vyzbrojovala arabské státy, jmenovitě Sýrii a Egypt.
V březnu 1948 souhlasil náčelník hlavního štábu Bohumil Boček s odprodejem 15 až 25 stíhaček S-199 a dvou cvičných C-2. Později putovaly do Izraele prakticky všechny naše stíhačky Spitfire. Do jara 1950 tak dodalo Československo Izraeli 84 letadel. V Československu také probíhal výcvik personálu pro izraelské letectvo.
Ve druhé polovině května začala v Žatci přistávat letadla, aby převezla do Izraele objednaný vojenský materiál. Většinou létala pod panamskou imatrikulací, posádky tvořili převážně Američané. Opět tajná akce.
Pro západní tajné služby přestala být tajemstvím, když šéfa rozvědky Tomana zatkla Státní bezpečnost a jemu se podařilo uprchnout do západního Německa k Američanům. Při výsleších se o pomoci Prahy Haganě určitě rozpovídal.
Později nakupovali židovští obchodníci zbraně a další materiál v západní Evropě a dokonce i v USA, dopravovali ho do ČSR. Odtud putoval letecky nebo po železnici a lodí do Izraele.
Na jaře 1948 přijel do Prahy generální tajemník izraelské komunistické strany Samuel Mikunis, aby se poradil o podrobnostech pomoci. Do hotelu Flora za ním přišli nejen zástupci ÚV KSČ, ale i nový šéf rozvědky ministerstva vnitra Jiří Wehle, nástupce Tomana. Mikunis Wehleho varoval jak před sionistickými tendencemi, tak před masovým náborem do židovské armády Hagany – chtěl posilovat jenom „pokrokové síly“, nikoli celkovou brannou sílu nového státu.
Golda Meirovározená Mabovičová, provdaná Meyersonová (* 3. 5. 1898, Kyjev, Rusko, dnes Ukrajina, † 8. 12. 1978, Jeruzalém) Pochází z rodiny chudého tesaře. V roce 1906 odjela rodina za otcem, který se uchytil v USA. Třebaže neuměla slovo anglicky, naučila se tuto řeč tak, že školu dokončila s vyznamenáním. V Denveru se seznámila se svým budoucím manželem, malířem písma z Litvy. Po vystudování učitelství pracovala v židovské škole a aktivně se účastnila akcí dělnického sionismu. S manželem a sestrou se přestěhovala do Palestiny v roce 1921. Nejdřív žili v kibucu, později se usadili v Jeruzalémě, kde opět učila. Jako židovskou vyslankyni ji vyslali v letech 1932–1934 do USA, později dostávala i další diplomatická poslání. V roce 1946 se jako zástupkyně Židovské agentury stala hlavní vyjednávačkou s britskou mandátní správou. Začátkem roku 1948 odjela do USA, kde se jí podařilo vybrat mezi tamními židovskými podnikateli 50 milionů dolarů, za něž se kupovaly zbraně. Ben Gurion řekl, že její role jako „židovské ženy, která sehnala peníze, jež umožnily vznik státu“, vejdou do učebnic historie. Patřila k signatářům deklarace nezávislosti. V září 1948 se stala první izraelskou velvyslankyní v SSSR. V letech 1949–1956 byla ministryní práce, potom ministryní zahraničních věcí. Své příjmení si zkrátila na „Meirová“, což doslova znamená „ozářit“. V roce 1963 se jí podařilo domluvit s prezidentem Johnem Kennedym první dodávku amerických zbraní. Tím se Izrael dostal pod bezpečnostní ochranu USA. V lednu 1966 odešla z ministerstva, protože se cítila příliš vyčerpaná. Vzápětí se stala generální tajemnicí strany Mapaj. Po smrti premiéra Leviho Eškola byla zvolena jeho nástupkyní. Pokoušela se dojednat mír s Palestinci a arabskými státy, hovořila o tom s americkým prezidentem Richardem Nixonem, papežem Pavlem VI. a západoněmeckým kancléřem Willym Brandtem, ale bezúspěšně. „Arabům můžeme prominout zabíjení našich dětí,“ řekla v roce 1970. „Nicméně jim nemůžeme odpustit, že nás nutí zabíjet jejich děti. Mír můžeme mít s Araby jen tehdy, když budou své děti milovat víc, než nenávidí nás.“ Vedla zemi v době přepadení arabskými sousedy na svátek Jom Kipur. Z politiky odešla v dubnu 1974, roztrpčená za nespravedlivou kritiku kvůli nepřipravenosti země na poslední válku. |
Ovšem Praha to brala jako výhodný kšeft. Když po komunistickém puči omezil Západ s Československem obchodní styky, bylo 22 milionů dolarů od Židů přínosem. Peníze měli – sbírka, kterou pořádala po USA Golda Meirová, vynesla 50 milionů dolarů. A když ČSR prodala bez skrupulí pušky Sýrii, izraelští agenti loď s tímto nákladem potopili.
Na pomoc Izraeli dozíral v Praze major Augustin Schramm, vedoucí partyzánského oddělení ÚV KSČ, zřejmý sovětský agent. Když ho koncem května 1948 neznámí lidé zastřelili, jeho úkol převzal inženýr Šimon Šachta z ÚV KSČ a kapitán Vilém Kahan z pátého oddělení hlavního štábu, tedy od kontrarozvědky. Ostatně tento útvar řízený plukovníkem Bedřichem Reicinem, rovněž agentem Moskvy, celou akci vojenské pomoci Izraeli s krycím názvem DI (Důvěrně Izrael) kontroloval. Jako zmocněnce pro ni určil plukovníka Stanislava Pallu.
V červnu se situace změnila, Izraelci požadovali vyškolení velkého počtu letců, parašutistů, spojařů, tankistů a dalších vojenských specialistů. Samozřejmě v naprosté tajnosti, cizí vojáci budou nosit československé uniformy.
Československo slíbilo, že vycvičí brigádu složenou ze zdejších Židů. Když se ukázalo, že se k ní připojí rovněž občané z Polska, Rumunska a Maďarska, chtěli funkcionáři ÚV KSČ zajistit, aby se mezi ně dostalo co nejvíc komunistů.
Parašutisté procházeli výcvikem ve Stráži pod Ralskem, brigáda ve vojenském prostoru Libavá severovýchodně od Olomouce. Major Antonín Sochor, který přípravě brigády velel, bojoval na východní frontě, dostal titul hrdiny SSSR.
Pracovníci rozvědky zjistili, že v brigádě židovských dobrovolníků na Libavě působí organizace Haganah, hlásil začátkem září zprávu Wehle. Posteskl si, že činitelé Haganah neplnili své sliby „týkající se sdělování zpravodajských poznatků a případně i opatřování falešných dokumentů, materiálu apod.“. Několik Izraelců musela Bezpečnost kvůli devizovým machinacím i zavřít.
Místo malého oddílu složeného „z politicky spolehlivých členů“ chystá inženýr Šachta vytvoření brigády i s dobrovolníky z Polska a Maďarska, stěžoval si dál Wehle. Avšak mezi tisícovkou československých vojáků se najde „politicky spolehlivých“ jenom 100 až 150. „Přibližně stejný počet revizionistických sionistů jsou příslušníky reakce, zbytek, tedy 700 až 800 lidí, je údajně bez ideologických základů. Situace polské a maďarské jednotky bude údajně stejná.“ Šachta tvrdí, že po skončení bojů tito lidé zůstanou v Izraeli a že stačí, když mezi nimi bude i jenom malá část levicově orientovaná.
Wehle a Palla měli obavy, že Šachta se mýlí. Po válce budou izraelští komunisté zdecimováni, a proto je „pravicové živly“ odsunou do pozadí. „Další sledování této otázky by bylo usnadněno přímou účastí vhodného příslušníka skupiny III/A (v co nejvyšší funkci) na právě tvořeném Svazu přátel Státu Izrael, který má být napříště mluvčím všech židovských organizací v ČSR.“
Výcvik brigády skončil v listopadu. Od prosince 1948 do března 1949 odjíždělo 1335 jejích příslušníků, z toho 305 žen, pěti vlaky do italských a rumunských přístavů, odkud pokračovali loděmi do Izraele. Přesun se zdržel, protože Šachta se na izraelské ambasádě dověděl, že brigáda má být rozdělena. A to se Praze nelíbilo. Potom by komunističtí agitátoři ztratili půdu pod nohama, kterou si pracně budovali. Co dál? Řešení neexistovalo. Museli vojáky odeslat.
Pracovník mezinárodního oddělení ÚV KSČ Pavel Reiman se od funkcionáře izraelských odborů Mordechaje Orena dozvěděl další nepříjemnou zvěst: V zemi působí dvě židovské komunistické strany a jedna arabská, všechny jsou slabé a rozhádané, nesouhlasí s vytvořením samostatného židovského státu. Při parlamentních volbách získali komunisté jenom tři procenta hlasů. A dohoda s Araby o mírovém uspořádání poměrů není na obzoru.
Dodávky československých zbraní pokračovaly až do roku 1951. O čtyři roky později je začal v Praze nakupovat Egypt, nový objekt sovětského zájmu.
Teror na obou stranách
Palestinu opustíme 15. května 1948, rozhodla britská vláda po rezoluci OSN o zřízení dvou států na tomto území. Weizmann ujišťoval západní mocnosti, že Izrael „bude pouze konzervativní, komunismus nenajde v zemi živnou půdu“.
Plán OSN vypadal takto: Židé dostanou 56 procent území Palestiny, prakticky celou Negevskou poušť, pruh podél pobřeží od Tel Avivu až nahoru k Haifě a východní část Galileje, přitom tři čtvrtiny území byla neúrodná poušť. Žilo tam skoro půl milionu Židů a půl milionu Arabů včetně sto tisíc kočujících beduínů. Jeruzalém a Betlém – tato posvátná místa křesťanů a muslimů – bude spravovat OSN. Arabům připadne Gaza s pásmem u hranic s Egyptem, západní břeh Jordánu a severní část Galileje – se tři čtvrtě milionem Arabů a 10 tisíci Židů. Oba státy budou tak rozkouskované, že jedině přátelské soužití umožní jejich obyvatelům bezpečné přesuny mezi jednotlivými oblastmi.
Pro Židy bylo budoucí mezinárodní postavení Jeruzaléma – jejich Svatého města – těžkou ranou. Nicméně tak krutou cenu za stát, po něm toužili dvě tisíciletí, byli ochotni zaplatit.
Výsledek hlasování v OSN 29. listopadu 1947 oslavovali v židovské čtvrti Jeruzaléma dlouho do noci. Zato palestinští Arabové začali proti tomu druhý den ráno demonstrovat. Pouliční výkřiky přerostly v ozbrojené útoky proti židovským obchodům, podnikům a domům, střelbu na jejich autobusy, auta, nákladní vozy. Mnoho mužů, žen a dětí zahynulo. Skupina Irgun to Arabům oplácela stejným způsobem. V několika arabských metropolích vydrancovali rozhořčení lidé americké a britské ambasády, někde i sídla západních firem.
Arabská osvobozenecká armáda, která v Sýrii nedávno vznikla, dostala zbraně od spřátelených států. Vedl ji fanatik Fawzí al-Kawukdží, který za druhé světové války sloužil v nacistické propagandě a potom se vrátil do Sýrie. Jeho ozbrojenci začali v lednu 1948 útočit na Židy v Palestině. Vypukla občanská válka. Jenom v únoru bylo na obou stranách zraněno či zabito na
2 500 lidí. Britské oddíly se stáhly do bezpečnostních zón, které obě strany respektovaly.
David Ben GurionNarodil se jako David Grün v rodině právníka a místního sionistického vůdce. Studoval na univerzitě ve Varšavě, vstoupil do marxistického hnutí Poalej Cijon (Dělníci Sijónu). Pogromy a antisemitismus ho po domluvě s otcem donutily, aby odešel v létě 1906 do Palestiny. Pracoval na pomerančových plantážích a vstoupil do židovské domobrany. Hebraizoval si příjmení na Ben Gurion. V Soluni studoval turečtinu, v Istanbulu práva. Za první světové války odešel do USA, aby mezi tamními Židy probouzel sionismus. Tam potkal budoucí manželku, která pocházela z ruského Minsku. V roce 1920 se podílel na sjednocení různých skupin do Všeobecné konfederace židovských pracujících Histadrut a stal se jejím generálním tajemníkem. O deset let později sehrál klíčovou roli při slučování dvou stran v Dělnickou stranu Izraele Mapaj a byl zvolen jejím předsedou. V roce 1935 se stal šéfem Židovské agentury, oficiálního představitele Židů v Palestině. V květnu 1942 na sionistické konferenci v hotelu Baltimor v New Yorku poprvé vytyčil myšlenku ustavení židovského státu v Palestině bez ohledu na Brity. V roce 1946 na 22. sionistickém kongresu se rozešel s Chajimem Weizmannem, který chtěl zastavit ozbrojené akce proti Britům v Palestině. Vystřídal ho proto ve funkci prezidenta Světové sionistické organizace. Po založení Izraele v květnu 1948 se stal prozatímním předsedou vlády, po vítězství jeho strany Mapaj v lednu 1949 ve volbách byl potvrzen jako předseda řádný. Po čtyřech letech odešel z této funkce, do politiky se vrátil v roce 1955 nejdřív jako ministr obrany a potom jako premiér. Definitivně opustil kabinet v roce 1963. Když se jeho rodná Mapaj sloučila s jinou stranou, založil stranu Rafi. Ve volbách v roce 1969 získala v parlamentu čili v Knesetu čtyři křesla. Rok nato se vzdal poslaneckého křesla a odešel do svého kibucu. |
Spojené státy cítily, že jejich vliv na rozdělení Palestiny by mohl komplikovat firmám těžbu ropy v arabských státech. Proto vyhlásily zákaz vývozu zbraní do Palestiny, ale současně vyzbrojovaly okolní země, které se chystaly Izrael zničit.
Jakmile Židé vyhlásí svůj stát, naše armády ho zničí – rozhodly se vlády Ligy arabských států, tedy Egypta, Sýrie, Zajordánska, Libanonu, Iráku a Saudské Arábie. Dobytá území si rozdělí sousedé.
Ben Gurion nařídil shánět zbraně. Izraelští obchodníci uspěli v Praze a u mnoha pašeráků po celém světě. Hagana připravovala vojáky rovněž v Palestině, hlavní výcvikový tábor zřídila v Natanii, severně od Tel Avivu. Vojenské základy dostávali i chlapci a děvčata ve skautských oddílech. Zbraně a munici vyráběli primitivními metodami v prázdných skladech, továrnách a garážích.
Ve Washingtonu nepanoval jednotný názor. Zástupce USA v OSN Waren Austin v březnu 1948 prohlásil: Jestliže by bylo třeba ke zřízení obou států ozbrojená moc, raději ten plán neuskutečníme. Austin netušil, že před chvílí navštívil Weizmann Trumana, který mu slíbil: „Budeme dál podporovat rozdělení Palestiny.“
Irgun a Lechi se vyznačovaly krutostí. Začátkem dubna vyvraždily arabskou vesnici Dajr Jásín, ležící západně od Jeruzaléma. Židovská agentura tento masakr odsoudila, velitelé Hagany prohlásili, že to nemělo žádný vojenský význam. Britové jenom přihlíželi.
Co tím teroristé sledovali? Chtěli přimět arabské obyvatelstvo, aby navždy opustilo své domovy a tím uvolnilo místo novým vdovským přistěhovalcům.
Ovšem za týden tuto neslýchanou krutost arabští ozbrojenci pomstili. Zaútočili na kolonu aut s lékaři a ošetřovatelkami, která jela přes arabskou část Jeruzaléma do židovské nemocnice Hadasah (Myrtový keř) na vrcholu hory Skopus. Přitom věděli, že tito lidé léčí nejen Židy, ale i Araby. Skupina britských vojáků se pokusila zdravotníkům pomoc, ale byla příliš slabá. Silnější záchrannou jednotku velitelé poslali až po šesti hodinách a to bylo pozdě. V koloně zůstalo 75 mrtvých a 20 těžce raněných.
Boje se stupňovaly. A také krutosti na obou stranách, tak jako po celá staletí.
Koncem dubna vznikl v Ammánu v Zajordánsku orgán pro koordinaci vojenských akcí Arabské ligy. Londýn hrál falešnou politiku. Chtěl si udržet přátelství Arabů, a proto jim prodával zbraně, zatímco dodávky Židům zakazoval. Mnozí britští důstojníci věřili, že Arabové židovský stát zničí, o houževnatosti lidí, kteří přežili holocaust, neměli potuchy.
Velitelé arabských vojsk vyzvali palestinské Araby, aby na dva týdny opustili Izrael. Upozorňovali: „Naše zbraně neumí rozeznat Žida od Araba, až budeme Židy bombardovat a zbytek zaženeme do moře. Potom se vrátíte.“
Hrabě Folke Bernadotte z Wisborgu(* 2. 1. 1895, Stockholm, † 17. 9. 1948, Jeruzalém) Potomek švédských králů, který se vzdal příslušnosti k dynastii. Jako vůdce švédských skautů je zařadil do systému obrany království. Když se stal předsedou švédského Červeného kříže, jednal s vůdcem SS Heinrichem Himmlerem, který chtěl jeho prostřednictvím domluvit mír na západní frontě – to Američané a Britové odmítli. V zimě 1944–1945 na jeho žádost propustili 31 tisíc vězňů a zajatců z nacistických koncentráků do neutrálního Švédska. V květnu 1948 ho OSN jmenovala svým hlavním vyjednavačem mezi Židy a Araby v Izraeli. Zastřelili ho ultrapravicoví židovští gangsteři, jeho smrt nebyla nikdy objasněna. |
Arabové oblehli židovskou část Jeruzaléma se 100 tisíci obyvateli a britskému velení to bylo jedno. Když se konečně podařilo v sobotu 23. dubna prorazit jejich sevření koloně aut Hagany se zásobami, vynořil se nečekaný problém. Skupina ortodoxních židů chtěla ostatním zabránit vyložení nákladu: „Vždyť znesvětíte sabat!“ A když později jejich předák chtěl, aby se o sobotách nebojovalo, odbyl ho důstojník Hagany: „To si domluvte s Araby!“ Ostatně paradoxem bylo privilegium studentů náboženských škol, které ani v době nejtěžších bojů nikdo nenutil do zbraně a dál mohli studovat talmud a bibli.
Zrušíme zvláštní výbor pro Palestinu, usneslo se valné shromáždění OSN 14. května 1948. Další jednání mezi Židy a Araby povede švédský diplomat hrabě Folke Bernadotte, který ke konci druhé světové války zachránil svým vyjednávacím uměním z německých koncentráků na 30 tisíc vězňů.
Založení státu
Američané nevěřili, že by byl židovský stát schopen se ubránit přesile 160 milionů Arabů. Zvláště ministr zahraničí Georga Marshall, za války náčelník generálního štábu, si to uvědomoval. Proto na jednání 9. května přesvědčil Trumana, aby jeho vznik neuznal. Naproti tomu poradce pro námořnictvo Clark Clifford prosazoval, aby Washington uznal Izrael jako první.
V pondělí 10. května odjela Golda Meirová tajně do Ammánu. Měla za úkol přesvědčit jordánského krále Abdulláha, aby se jeho Arabská legie – sedmitisícová dobře vyzbrojená a disciplinovaná armáda vedená britskými důstojníky – nezúčastnila konfliktu. Krále, který se cítil být přítelem Židů, však svazovala domluva s ostatními arabskými panovníky. Doporučoval, aby Židé nevyhlašovali vlastní stát a zůstali součástí Palestiny. Meirová odmítla: Dva tisíce let jsme toužili po svém státu, teď ho máme na dosah. Abdulláh to chápal a zesmutněl. Ostatně velitel Arabské legie britský generál John Glubb počítal jenom s fiktivní válkou, obsadí pouze ty části Palestiny, které OSN přiřkla Arabům.
Vedení Židovské agentury se přeměnilo v Národní radu třinácti, která bude prozatímní vládou v čele s Ben Gurionem, vůdcem Strany práce Mapaj. Avšak dokážeme vyhlásit samostatný Izrael? Vzkaz od ministra Marshalla a hrozivé přípravy arabských sousedů některé ze členů rady zneklidnili a uvažovali o odložení tohoto kroku. Avšak židovský předák se domníval, že jedině státní svrchovanost může zajistit účinnou obranu a kolektivní přežití.
Hagana, která se přemění v regulérní armádu, měla 60 tisíc vycvičených vojáků, z toho třetina získala bojové zkušenosti za druhé světové války. Většina velitelů pěti tisíc příslušníků elitního Palmachu patřila k levicové straně Mapam - nebudou chtít nový stát orientovat socialisticky?
Na rozhodující schůzi Národní rady v budově Židovského národního fondu
12. května přišlo deset členů, tři se omluvili. Ben Gurion přečetl seznam zbraní zakoupených v zahraničí. Kdybychom je tady měli, situace by byla trochu lepší. Potrvá nějakou dobu, než je sem dopravíme. Arabské armády na nás však zaútočí zřejmě dřív, proto musíme počítat s těžkými ztrátami.
Máme přijmout výzvu generála Marshalla na odklad vyhlášení samostatného státu a hlasovat pro příměří, anebo ne? Pro příměří zvedli ruku čtyři muži. Pět a Ben Gurion byli proti. Samostatnost tedy vyhlásíme!
Na jakém území se bude rozkládat? Židé přijali už dřív rezoluci OSN, která Palestinu rozdělovala. Arabové ji odmítli. Hranice tedy budou takové, jaké si vybojujeme, řekl Ben Gurion.
Jak ho nazveme? Sion? Izrael? Oficiální název Stát Izrael. A kdy ohlásíme jeho založení? Mělo by to být o půlnoci 14. května 1948, ale to už bude sabat. Žádný z ortodoxních členů Národní rady nemůže sednout do auta či podepsat jakýkoli dokument. Musíme ho vyhlásit v pátek před západem slunce, nejlépe v 16 hodin. Tedy šest hodin před vypršením britského mandátu.
Zástupci sionistické organizace ve Washingtonu se snažili pohnout Marshalla, aby změnil názor. Ministr nakonec doporučil prezidentovi, aby Izrael uznal.
Hagana byla na odchod britských vojáků a úředníků dobře připravena, a proto mohla bez obtíží obsadit všechna jejich sídla v Jeruzalémě. Slabě organizované Araby odjezd v pátek odpoledne překvapil.
Na radnici města Tel Avivu, které bylo přeměněné v muzeum umění, přicházeli v pátek odpoledne pečlivě vybraní hosté. Telavivský rozhlas bude vysílat jednání živě. Ve velké síni visel portrét zakladatele sionismu Theodora Herzla.
Přesně v 16:00 David Ben Gurion v oficiálním černém obleku s kravatou povstal. Shromáždění zazpívali židovskou hymnu Hatikvu. Potom Ben Gurion vzal pergamen, na kterém stačil výtvarník nakreslit jenom hlavní písmena, text deklarace napsaný na stroji tam byl připíchnutý. Začal pomalu procítěně číst:
„Země Izraelská je kolébkou židovského národa, zde byla formována jeho duchovní, náboženská a politická tvář, zde bojoval o státní samostatnost, zde vytvořil své národní i univerzální kulturní hodnoty a daroval světu nesmrtelnou Knihu knih. Násilím vyhnán ze své země zůstal jí věrný v celé diaspoře a nikdy se nepřestal modlit a doufat v návrat do své Země a v obnovu politické svobody.“
Připomněl Balfourovu deklaraci, nacistický holocaust a usnesení OSN. „My, členové lidové rady, zástupci židovského obyvatelstva Palestiny a Sionistického hnutí jsme se proto sešli v den ukončení britského mandátu nad Zemí Izrael a vyhlašujeme tímto z moci našeho přirozeného a historického práva na základě usnesení Valného shromáždění Spojených národů zřízení židovského státu v Zemi Izrael.“
Požádal OSN, aby pomohla vybudovat Stát Izrael a přijala ho mezi své. Vyzval arabské obyvatele Izraele, aby se připojili k jeho budování. Obrátil se na všechny Židy světa, aby pomohli s přistěhovalectvím a s bojem za uskutečnění snu mnoha generací.
„V pevné víře ve věčného Všemohoucího podepisujeme tuto deklaraci na půdě vlasti v tomto městě Tel Avivu na tomto zasedání Prozatímního shromáždění, konaného v předvečer sabatu 5 ijáru, tedy 14. května 1948.“
Sedmatřicet členů Národní rady pergamen podepsalo. Za půl hodiny slavnost skončila.
Bena Guriona, který šel spát po rušném dnu, vzbudil po půl jedné telefon. Někdo mu říkal, že USA uznaly Stát Izrael. Truman to oznámil přesně dvanáct minut po vypršení britského mandátu.
Na zasedání OSN ve Flushing Meadows se znemožnil americký delegát Austin. Ve chvíli, kdy argumentoval proti vyhlášení samostatného Izraele, zavolali jeho asistentům z Bílého domu, že Truman tento stát právě uznal.
První boje o existenci
Už k ránu v sobotu 15. května svrhlo egyptské letectvo první bomby na Tel Aviv. S rozedněním vzplanuly pozemní boje. Židovští bojovníci marně útočili na Staré město v Jeruzalémě, Arabská legie ho pevně držela. Nakonec se linie v tomto městě stabilizovaly.
Arabové, kterých je 160 milionů, přece těch 650 tisíc Židů rozsekají. „Toto bude válka, která Židy zničí, něco jako křižácké výpravy a mongolské krvavé lázně dohromady,“ kasal se generální tajemník Arabské ligy Azzam Paša.
Egypt, Zajordánsko, Sýrie, Irák, Libanon a Saúdská Arábie nasadily proti novému státu dohromady přes 20 tisíc mužů. Podporovaly je možná desítky tisíc palestinských Arabů. Podle francouzské tajné služby táhlo s Egypťany několik tisíc německých válečných zajatců, propuštěných z táborů, s místními Araby zase bývalí důstojníci SS. Útočníci byli dobře vyzbrojeni, ale svůj postup nekoordinovali, to byla jejich největší slabina. Proti nim stálo asi 60 tisíc mužů a žen Hagany a dalších skupin, kteří měli nejen málo zbraní, ale i potravin.
Do Tel Avivu, který se stal hlavním městem, přicházely zprávy o uznání nového státu z Československa, Sovětského svazu, jihoamerických zemí. Velká Británie se snažila od toho odradit západoevropské státy a svá dominia. Tento bojkot prolomila Jihoafrická unie a postupně se přidávaly další státy.
Třebaže západní země uplatňovaly embargo na dodávky zbraní do Izraele, soukromé firmy a Československo je tam podloudně dodávaly dál. „Zbrojní dohoda s Československem byla tou největší pomocí, jakou jsme tehdy dostali,“ prohlásil později Ben Gurion, „a pochybuji, že bychom bez ní obstáli.“
Začátkem června si Arabové uvědomili, že Stát Izrael nerozdrtí tak rychle, jak se holedbali. OSN nařídila bojujícím stranám, aby od 10. června po dobu 28 dnů dodržovaly příměří. Všechny to s ulehčením přijaly. Ben Gurion na adresu Arabů řekl, že udělali „osudnou chybu“ – mohli dobýt Jeruzalém. Nicméně obě strany tento klid zbraní bez obav porušovaly.
Vyjednávač Bernadotte navrhl několik kompromisních plánů soužití. Arabové je pokaždé odmítli. Židé, kterým taky vadily, ale přinejhorším by je přijali, se nemuseli vyjadřovat.
Po skončení příměří zaútočila izraelská armáda, v níž se přeměnila Hagana, na všech frontách. V polovině července si vynutila OSN druhé příměří. Toto období využili Izraelci k další mobilizaci, nyní měli ve zbrani 100 tisíc mužů, šestinu židovského obyvatelstva. Na nátlak Washingtonu odvolal Londýn z Arabské legie všechny britské důstojníky, tím zničil její bojeschopnost. Navíc žádal arabské státy, aby s tímto nešťastným dobrodružstvím skončily.
Ve čtvrtek 17. září jel Bernadotte jako obvykle v otevřeném autě Jeruzalémem. Členové Sternova gangu ho zastřelili. Vadilo jim, že švédský hrabě prosazoval mezinárodní správu Svatého města. Vražda pošramotila pověst nově vzniklého státu, ale přiměla Ben Guriona k zásahu proti těmto teroristickým skupinám.
Tajné kontakty Ben Guriona s Abdulláhem trvaly i během bojů. Začátkem roku 1949 vedly k tomu, že arabské země začaly s novým státem uzavírat příměří. Poslední podepsali Syřané v červenci. Cizí armády se stáhly na svá území.
Stát Izrael si vybojoval právo na existenci. Stálo ho to na šest tisíc obětí. Arabové počty svých mrtvých neoznámili, byly zřejmě vyšší.
Radikálové přítěží
Po devatenácti staletích mohli Židé – synové krále Davida, jak rádi říkají – obnovit svůj stát. Paradoxně se o to zasloužili dva antisemité.
Adolf Hitler, který je chtěl vymazat z povrchu zemského, ale terorem proti nim přiměl svět, aby jim dal staronovou domovinu. Váleční vítězové cítili vinu za to, že nedokázali holocaustu zabránit.
Josef Stalin, který pokračoval v tradicích ruského antisemitismu, měl pocit, že nový stát se stane ostrovem socialismu mezi zpátečnickými arabskými režimy. Tím oslabí vliv Londýna a zabrání průniku Washingtonu do této oblasti. Z čeho vycházel?
Do Izraele proudí tisíce chudých vystěhovalců z Ruska a Ukrajiny. A bude založený na kibucech – tedy na kolektivním způsobu života a práce, jaký komunismus propagoval. Kdyby v občanské válce řečtí komunističtí partyzáni zvítězili, oba státy by pak mohly zajistit přístavy pro sovětské válečné loďstvo ve Středozemním moři – jako nástupiště pro další expanzi bolševismu. Kremelského diktátora nenapadlo, že sionističtí politici, byť většinou ruského původu, okusili kouzlo západní demokracie, a proto je jim socialismus cizí.
Jásir Arafat(* 24. 8. 1929, patrně Káhira, † 11. 11. 2004, Paříž) Jeho životopis není příliš jasný, některé věci, které se nehodily k jeho obrazu, zamlčoval. Jeho otec byl nepříliš úspěšný obchodník z palestinské Gazy. Studium inženýrství v Káhiře nedokončil. Dostal se do vedení Unie palestinských studentů, byl i členem radikálního Muslimského bratrstva. Během práce v Kuvajtu požádal tamního emíra o finanční pomoc na vytvoření teroristické organizace Fatah v roce 1959. Podporu získal v Sýrii a v Sovětském svazu. Mezi Araby vytvářel ovzduší nenávisti vůči Židům. Teroristické metody se učil u rumunské tajné služby. Stal se otcem moderního terorismu – jeho lidé unášeli letadla, zabíjeli nevinné lidi, útočili na izraelské pozice. Jeho rumunští učitelé se o něm vyjadřovali s odporem. Podle šéfa tajné služby Iona Pacepy byl homosexuálem a pedofilem, jemuž podstrkovali mladíky, aby ho s nimi vyfotografovali a tím zdiskreditovali. Považoval ho za válečného fanatika, který měl velké množství „orientální politické úskočnosti“. Rumunský generál Constantina Munteauna zase řekl, že „v životě neviděl tolik bystrosti, krve a špíny v jediném člověku“. Patřil k zakladatelům Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která vznikla v roce 1964. Když pochopil, že víc by mohl získat vyjednáváním, naoko opustil teror, ve skutečnosti ho dál podporoval a udržoval Blízký východ ve stavu permanentní války. V roce 1974 získal pro OOP statut pozorovatele OSN, takže mohl na půdě této světové organizace řečnit. V roce 1988 ohlásil vznik Nezávislého palestinského státu a nechal se jmenovat jeho prezidentem. Když odstranil z Palestinské charty zmínku o potřebě zničit Izrael, mohl s tímto státem pod patronací USA vyjednávat. V roce 1993 podepsal dohodu o autonomii pásma Gazy a oblasti okolo Jericha. Za to dostal spolu s izraelskými politiky Šimonem Peresem a Jicchakem Rabinem Nobelovu cenu míru – bez ohledu na protesty, že na toto vyznamenání nemají právo teroristé. V roce 2000 odmítl nabídku premiéra Ehuda Baraka na vytvoření Palestinského státu. |
Když v lednu 1949 prezident Truman podepsal půjčku Izraeli, naděje Kremlu s tímto státem vyhasly definitivně. Stalin se pomstil. Nařídil zatknout členy moskevského židovského výboru, kteří na podpoře Izraeli se sovětskou tajnou službou spolupracovali, a ministra zahraničí Molotova, který operaci řídil, zbavil funkce. Pomoc Izraeli se stala jedním z údajných trestných činů, které spáchal bývalý generální tajemník KSČ Rudolf Slánský a další vysocí komunističtí funkcionáři, čekala je šibenice.
Patří k dalším paradoxům doby, že někteří vysloužilí teroristé se vyšvihli do vedoucích funkcí. Jako Begin a Arafat. A potom působili mírotvorně, byť je to sporné, dokonce si za to jeli do Osla pro Nobelovu cenu míru.
A další paradox? Arabští vůdci podcenili Židy, čekali snadné vítězství a své akce kvůli vzájemným rozporům nedokázali zkoordinovat. Neuměli si představit, že protivník se na jejich útok připraví a že bude v mnoha směrech chytřejší.
Když Arabové prohráli, o své souvěrce – uprchlíky z Palestiny – se nepostarali. Na tři čtvrtě milionu nešťastníků umístili v primitivních sběrných táborech. Nakonec musela OSN založit v květnu 1950 Úřad pro uprchlíky (UN Relief and Works Agency, UNRWA), aby o ně pečoval. S výjimkou Jordánska neměl žádný arabský stát zájem, aby je usadil na svém území a nechal splynout s ostatními obyvateli. Uprchlíci se stali zdrojem trvalého neklidu a kyjem v rukou některých arabských politiků k vydírání Západu.
Až do 19. století žili Židé a Arabové v Palestině jako sousedé bez větších konfliktů. Bohužel dnešní situaci na Blízkém východě - stejně jako v jiných částech světa - ovládají úzké skupiny radikálů na obou stranách. Tito lidé vynikají nenávistí nejen proti protivníkům, ale i proti málo radikálním souvěrcům. A vraždami, únosy, krutostmi a lží vyprovokovávají konflikty. Pro některé rodinné klany se stalo válčení výnosným druhem podnikání, pracovat už neumějí. Peníze získávají od zahraničních sponzorů, pro něž je výhodné udržovat oblast v neklidu. A když v islámských státech povstali ozbrojenci, začali Palestince podněcovat proti Izraelcům. Dnes se vzájemně posilují a utvrzují.
Je naděje na brzké usmíření Židů a palestinských Arabů? Není. Události mezi nimi vykopaly příliš hluboký příkop, než aby ho mohli překonat. Radikálové by museli ztratit moc a lidé by museli racionálně myslet. A to zatím není v dohledu. Blízký východ se tak stal jednou z krizových oblastí světa, kterou se mocnosti pokoušejí uklidnit, ale marně.
Konec závěrečného III. dílu.
Zkrácená kapitola z knihy OSUDOVÉ OKAMŽIKY XX. STOLETÍ, jejíž dotisk vyjde letos v létě.