„Nastal čas, aby to převzali mladší,“ dodal Kovářík na startu letošního 48. ročníku plzeňského turnaje. Sušický patriot působil v místní Slavii už jako hráč, v roce 1996 se pak vrátil z angažmá v Dánsku a ujal se manažerské pozice.
Za ní brzy udělá definitivní tečku.
Nezláká vás ani to, že za dva roky oslaví turnaj půlstoletí svého trvání?
Ne, jsem pevně rozhodnutý. Už je to nějaký čas, co jsem to oznámil i Honzovi Hlaváčkovi, prezidentovi klubu. Neodcházím zatrpklý, jen cítím, že nastal čas, aby to převzali mladší.
Není ve hře ani varianta, že byste fungoval pouze jako ředitel Ex Pilsen Cupu?
To by nebylo dobré, nerad dělám něco napůl. Že by to tady celý rok vedl někdo jiný a já pak jen slízl smetanu, to ne.
V roli ředitele Ex Pilsen Cupu jste byl dvacet let. Dají se jednotlivé ročníky nějak porovnat?
Každý ten turnaj je jiný, pokaždé jedinečný. A to je právě to nejkrásnější, přinášejí spoustu zajímavých příběhů. V poslední době hrají, zvlášť kluci, už v tomhle věku neskutečně dobře. Letos je tady neuvěřitelná konkurence. Byla ale léta, kdy na tom byly pro změnu lépe holky.
„Mnohokrát se stalo, že jsem někomu předpovídal velkou budoucnost. A pak se po něm slehla zem.“ |
Je z těch příběhů nejzajímavější ten o Marii Šarapovové, která v Plzni vyhrála v roce 2001?
Určitě. Už jenom tím, jak dostala volnou kartu do kvalifikace. Její otec mě musel hodně přemlouvat. S Rusy jsem neměl moc dobré zkušenosti. Nahlásili hráčku, pak dorazilo i s rodinou sedm lidí a my jim museli shánět ubytování. Ale slíbil mi, že přijedou jen oni dva. Tak jsem kývl. Když dorazili, ještě jsem od něho dostal lahev gruzínského vína, jenže při přebírání na schodech mi upadla a rozbila se. Oba jsme byli postříkaní červeným vínem a já mu říkal, že střepy přináší štěstí. A v jejím případě to platilo.
Byla už tehdy něčím výjimečná?
Byla hlavně až neskutečně hubená. U nás by ji asi umístili do vyživovacího ústavu... (úsměv)
Jenže turnajem pak prošla naprosto suverénně, že?
Jen na úvod kvalifikace měla trochu štěstí, to přešla po dvou vyrovnaných setech. Ale pak už soupeřky válcovala.
Našli by se i tenisté, o kterých jste si myslel, že to v budoucnu dotáhnou daleko, jenže ono už pak o nich nebylo slyšet?
Těch byla spousta. V podstatě každý rok mě tady někdo upoutal natolik, že vypadalo, jak bude zářit. Ale ono nic, slehla se po něm zem. Potvrzuje se, jak složitý je přechod mezi dospělé.
Určitě vás během ředitelování potkaly také nelehké chvilky. Vybavíte si nějakou konkrétně?
Hned v začátcích, kdy se ještě dávaly těm nejlepším medaile. Zapomněl jsem doma v Sušici sako a bez něj je nechtěl předávat. Tak jsem si ho vypůjčil od mého kolegy a kamaráda Ivo Roubala, ale nevšiml jsem si, že má děravý šos. Při cestě na dekorování vítězů jsem je pak při chůzi narychlo těžko lovil. A navíc jsem pak předal vítězi stříbrnou medaili, strašný chaos...
To byl největší zádrhel?
Z těch úsměvnějších. Ale byly i vážnější věci. Jednou jsme tady měli silnou výpravu Izraelců, snad šestnáct tenistů. A hráči z muslimských zemí, které některým Izraelcům přisoudil los, proti nim odmítli nastoupit. Vymlouvali se, jeden na loket, další na palec, třetí na teploty... To bylo smutné, náboženská propast a nenávist pro ně byla nepřekonatelná. Já přitom vždycky věřil a tvrdil, že sport má národy sbližovat, nikoliv rozdělovat.
