Když si o víkendu dojela při Světovém poháru na novém velodromu v Londýně pro první místo, zahodila přilbu a hrdě a bez zaváhání se postavila na pódium. Tam dostala další medaili do své sbírky.
"Měla jsem čas jen na to otřít si pot z obličeje a skočit na bednu," říkala pak pro deník Daily Mail. Sotva mohla tušit, že se přes noc stane inspirací pro všechny ty, které trápí holohlavost.
Na temeni má jen malý ostrůvek vlasů, ale v sobě nezdolnou vůli. I k té, stejně jako k současné cyklistické formě, se ovšem musela postupně propracovat. V deseti letech přišla o všechny lokny, vypadalo jí obočí, pak vlasy, řasy. "Brečela jsem a ptala se mámy: Proč se mi to stalo? A to jsem měla vždycky takovou radost, když jsem si vlasy pletla do copu."
Žádný doktor nedokázal pomoct, od všech slyšela to stejné: Je to neléčitelné.
Roky si hlavu zakrývala čepicemi, klobouky i parukami, styděla se, zůstávala doma a raději se soustředila na zkoušky, aby nosila jedničky. "Tvrdá práce byl ten jediný způsob, jak jsem zaháněla myšlenky na budoucnost, na to, jestli si najdu kluka, nebo jakou budu mít práci," vyprávěla.
Naštěstí jí do života vpadla cyklistika a ona v ní nastavila stejný přístup jako ke škole - maximální dřinu a absolutní soustředění. "Neumím si představit, jakou cestou bych se vydala, kdybych měla vlasy. Děsí mě myšlenka, že bych neobjevila cyklistiku," říká teď.
V patnácti ji vybrali do týmu britské talentované mládeže, jehož zástupci navštívili její školu v Suttonu. V té době ani neměla pořádné kolo, to její rezavělo v garáži rodičů. Talent byl ale na světě.
Vyhrála zlato na mistrovství světa 2008 a 2009 v týmové stíhačce, titul na Evropě 2011. O víkendu byla součástí britského ženského tria, které na olympijském velodromu vyhrálo ve světovém rekordu stíhací závod družstev. Sama Rowsellová pak přidala svoje vlastní vítězství v individuální stíhačce.
"Na světě jsou horší věci než ztráta vlasů. Jsem šťastná, zdravá," povídala. "Teď se chci soustředit na věci, na kterých opravdu záleží. Třeba na olympijské zlato."
