• Neděle 14. dubna 2024 Vincenc

Strašně jsme se bály, říká česká Renée Zellwegerová

  15:00
Dokázala se prosadit ve světě, kde je víc mužů než žen. Herečka a Dokumentaristka Petra Nesvačilová se na svět kolem sebe dívá otevřenýma očima a baví ji odkrývat problém.
Petra Nesvačilová

Petra Nesvačilová | foto: Petr Kozlík

Sešly jsme se docela brzy dopoledne. Jste sova, nebo skřivan?
Musím říct, že se to u mě hodně změnilo. Já jsem dřív bývala sova, chodila jsem spát i v deset dopoledne a probouzela se v šest večer. Miluju práci v noci, jenomže poslední dobou jsem nucená pracovat ráno. Když mám nějaký deadline nebo se učím roli, tak jsem výjimečně vzhůru třeba do tří do rána. U umělců člověk počítá s tím, že jsou bohémové a že s nimi do oběda není řeč. Já jsem ale bohém přes den! 

V kolik vstáváte?
Už v šest nebo sedm, protože chci stihnout práci a schůzky a užívat si svůj osobní život! Večer už jsem tak vyčerpaná, že si nejraději zalezu do postele s knížkou. 

Čím mě překvapila

  • Na první pohled viditelným elánem a entuziasmem, s kterým všechno dělá. 
  • I tím, jak chce všemu přijít na kloub a všechno důkladně pochopit. 
  • Petra Nesvačilová je perpetuum mobile nápadů a myšlenek. 
  • Je to nesmírně zajímavá mladá žena s mnoha talenty, ale přitom jí nechybí přirozená pokora.

Petra Nesvačilová

Petra Nesvačilová v inscenaci Taneční hodiny

Petra Nesvačilová

Přezdívalo se vám česká Renée Zellweger, když jste kvůli filmu Pusinky musela přibrat deset kilo. Sama o sobě jste říkala, že vypadáte jako velryba.
Já jsem nikdy neřekla, že si připadám jako velryba, to o mně tenkrát psali novináři. Aby se jim lépe prodávaly bulvární časopisy. 

Je těžké se najednou o deset kilo „vyjíst“?
Režisérka Karin Babinská mi prostě řekla: „Dostaneš roli Venduly, ale musíš ztloustnout, protože ta postava je tlustá.“ Tak jsem začala jíst a ztloustla. Nebylo to najednou, přibírala jsem rok. 

Vadilo vám to?
Ne, to nebylo zase až tak hrozný. Víte, že tloustnete pro roli, všechno si dopřáváte, neomezujete se. Myslela jsem na Roberta De Nira a jeho extrémní přípravu na roli v Zuřícím býkovi nebo na Demi Moore, když si oholila hlavu kvůli filmu G. I. Jane. Ale potom je to horší, to se opravdu necítíte dobře a zase zhubnout je docela složité. 

Jak dlouho jste to shazovala?
Dlouho. Možná i dva roky. Ale já už jsem během natáčení začala hubnout. Tajně! 

Co na to říkal váš otec jako sportovec?
Tatínek to bral v pohodě. On vždycky mě a bráchu kontinuálně vedl ke sportu. Tehdy se o vás psalo jako o ošklivém káčátku, ze kterého se vyloupla krásná labuť. Mně ty titulky přišly legrační, nebrala jsem si to osobně. Věděla jsem, že role Venduly je velmi dobrá a stála za to.

Režisérkou jste chtěla být odmala?
Ano, herečkou a režisérkou. Já jsem to tak prostě cítila. I když taky mě napadlo stát se třeba prodavačkou v masně nebo v trafice, případně učitelkou.

Co pro vás znamená vaše rodina?
Hodně. To je alfa i omega mého života.

Čím vás rodiče ovlivnili? Víme, že váš otec byl profesionální fotbalista, co dělá teď?
Tatínek je inženýr ekonomie, od revoluce pracuje částečně v Rakousku.

A co maminka?
Je taky ekonomka.

Matka vám prý dodávala sebevědomí hláškou: „To zvládneš, nezapomeň, že jsi Nesvačilová!“
Ona je v tomhle vážně úžasná! Vždy jsem mívala obrovský strach z velkých testů z matematiky a češtiny. Hrozně jsem to prožívala, až mi bylo vždycky předtím špatně. A maminka mě před odchodem do školy povzbuzovala právě touto větou.

A jak se stalo, že dcera z „ekonomicko-sportovní“ rodiny šla na herectví?
Můj praděda z maminčiny strany byl ochotnický herec. Takže ten herecký gen tam je asi po něm. Máte staršího bratra Radka.

Má taky vztah k umění?
Je inženýr, vystudoval techniku. Brácha je super! Naučil mě prát se, bránil mě a staral se o mě. Tedy musel, chudák… Navíc je neuvěřitelně zručný. Rekonstruují se ženou dům a on si všechno dělá sám, i část nábytku. Fakt by se tím klidně mohl živit. Podle mě má umělecký talent.

Prý jste ve čtrnácti letech zavolala řediteli Jihočeského divadla, že u něj chcete hrát?
Byla jsem neuvěřitelná! Já jsem fakt dělala takové věci. On si se mnou opravdu dal schůzku a doporučil mi, ať chodím na dramaťák. Já jsem mu říkala, že už chodím, ale klidně budu chodit ještě k nim. Takže jsem navštěvovala dva dramatické kroužky. Mně to přišlo normální, až teď si uvědomuju, jak jsem musela působit srandovně.

Rozhodně jste byla dost odvážná.
Tohle jsem dělala vždycky. Například jsem se podobně spřátelila s Ivanem Medkem. V prváku na gymnáziu jsem řešila komunismus, hodně jsem o něm přemýšlela. Tak jsem mu napsala dopis, kdo jsem a že jsem přečetla jeho knihu Jak to vidím a zajímá mě jeho názor. Ivan Medek se mi opravdu ozval, zavolal k nám domů a mamka říká: „Prosím tě, volal ti Ivan Medek!“ A já na to: „To je dobře, musím s ním probrat komunismus.“ Sešli jsme se a já jsem o něm později točila na FAMU dokument. Nikdy jsem se nebála ptát a nebojím se vlastně dodnes. Když jsem chodila na základní školu, napsala jsem do terezínského památníku. Trápila jsem se, jak je vůbec možné, co se tam všechno dělo.

Když potká tanečnice Petry Nesvačilové autistu Miroslava Táborského

Jak došlo k tomu, že jste ještě coby studentka na gymnáziu dostala angažmá v Divadle Na zábradlí?
Na dramaťáku jsme s holkama milovaly režiséra Petra Lébla a herce Borise Rösnera. Když Divadlo Na zábradlí vypsalo konkurz, tak jsem se přihlásila a vyhrála ho. To mi bylo osmnáct.

Co tomu říkali doma? Nebáli se vypustit vás do světa?
Naši byli dojatí, ale protože se pohybují v úplně jiných sférách, tak se i báli. Teprve mým prostřednictvím se rodina poprvé dovídala, jak to v tomhle světě chodí. Hlavně ale chtěli, abych udělala maturitu. Maminka mě každý den ráno ve čtyři vyzvedávala na nádraží, když jsem přijížděla po představení z Prahy. Odvezla mě domů, abych se převlékla a šla do školy. Pokaždé byla smutná a říkala: „Co to žiješ za život?“ A já byla unavená a vyčerpaná, ale nechtěla jsem to dát najevo. Předstírala jsem, že je všechno v pořádku. Věřila jsem svým snům a to mi vždy dodávalo sílu a radost jít si za tím, i když to bylo náročné.

Užívala jste si Prahu?
No jasně! Představte si, že máte od dětství nějaký cíl, kterého chcete dosáhnout, a najednou tu jste s lidmi, se kterými si rozumíte, sdílíte kreativitu. To bylo neuvěřitelný!

Jak se krásná dívka, kterou produkce ráda obsazuje do hraných filmů, dostane k dokumentu?
Mám ráda lidi, baví mě jejich zkušenosti a moudra. Těší mě být můstkem, který to zprostředkuje ostatním, skládat všechno dohromady a udělat závěr. Proto miluju dokument. Nabídky na herecké práce mám krásné, ale jsem velmi vybíravá, pečlivě vše zvažuji. Protože ať dělám cokoli, dělám to na sto padesát procent!

Co vám dalo studium na FAMU?
Hlavně pocit bezpečí, že si tam můžete sednout a „dopéct se“. Bylo to tam pro mě zásadní, a to nejen ohledně filmového řemesla. Na starém stroji v Klimentské jsem stříhala šestnáctkový film ručně, tak jsem začínala. Naučila jsem se úplné základy. Měli jsme hrozně přísné a nekompromisní profesory. V té době jsem často odmítala role, vzala jednu nebo dvě ročně, protože jsem věděla, že se v první řadě musím nasytit školou a naučit se režii. Učili mě Karel Vachek a Jan Němec, kteří mě neustále sledovali i jako herečku, byla jsem pod jejich drobnohledem a dali mi i k mému herectví dost cenných rad.

Neláká vás točit hrané filmy?
Láká mě spousta věcí. Uvidíme. Ale zatím mě hodně baví dokumentární tvorba.

Režie dokumentárních filmů mi připadá spíš jako mužská záležitost, snad kromě režisérek Heleny Třeštíkové nebo Olgy Sommerové mě žádné jiné ženy nenapadají. Nebo už se to změnilo?
Nás vzali pět holek do ročníku, to bylo poprvé a asi i naposledy. Trochu jsme to tam rozložily svou ženskou energií. Dokumentaristika je o tom, že používáte „mužskou“ část myšlení, analyzujete. Musíme řídit celý štáb, to je obrovská zodpovědnost. Přitom na dokumentární tvorbě je teď hodně holek. A já jsem velmi křehká režisérka! Hrajete ve filmech i v divadle, pracujete v rozhlase, točíte dokumenty.

Cítíte se být víc herečka, nebo režisérka?
Půl napůl.

Před několika lety jste řekla, že jste „přeborníkem v denním snění“. Jak tomu mám rozumět?
Jsem hodně přemýšlivá, dumavá. To je takové snění v tom smyslu, že si lelkuju ve svém vlastním světě, prostě se vypnu a přemýšlím. Myslela jsem si, že to mají všichni! Nemají. Jsem na jednu stranu velmi praktická a realistická, to ano, ale na druhou stranu si někdy prostě jen tak přemýšlím. Sním...

Jak hledáte náměty?
Právě přemýšlením. Kdyby bylo jen na mně, jsem schopná vygenerovat každý den tři náměty. Ne proto, že bych byla tak geniální, ale prostě pořád vidím kolem sebe tolik věcí, co mají potenciál.

Ještě chcete zachránit celý svět?
Panebože, ne! Děkuju, nechci. To jsem chtěla jako malé dítě. Jsem ráda, že teď už ten pocit nemám.

Kočičko neříkali jen mně, vzpomíná režisérka na film s Berdychovým gangem

Zákon Helena, dokument o hezké a sympatické policistce, která rozkryla Berdychův gang, vám přinesl nominaci na Českého lva. Byla jste překvapená úspěchem?
Samozřejmě. Hodně mě ale potěšila také nominace na festival nezávislého filmu v Los Angeles. To bylo úžasné! Byli tam lidi z celého světa. Potkala jsem se tam s mnoha skvělými filmaři.

Opravdu jste kvůli natáčení chodila do Slávie na kafe s různými lidmi z podsvětí?
Ano. Nechodila jsem sama, ale společně s kolegyněmi ze štábu. Tři holky, které tam s nimi pily kafe.

Bály jste se?
Strašně! Nad vodou nás ale držel humor, musely jsme si z toho dělat legraci.

Řekla byste o sobě, že jste feministka?
Nejsem.

Proč jste se tedy před několika lety zapojila coby ambasadorka do akce Kongres žen?
Vadí mi nevyváženost mezi ženami a muži. V Kongresu žen jsem se angažovala hlavně kvůli neadekvátnímu finančnímu ohodnocení žen, s tím mám obrovský problém. Byla to pro mě zajímavá zkušenost a jsem ráda, že jsem měla možnost do toho proniknout. Být feministkou ale nepotřebuju. Já mám ráda chlapy. Ovšem respektuju to.

Je pro vás důležitější přátelství, nebo láska?
Obojí.

Petra Nesvačilová

  • Narodila se v Táboře, vyrůstala v Českých Budějovicích. 
  • Od osmnácti let hostovala v různých divadlech (Na zábradlí, Rubín), nyní hraje například v Ungeltu nebo ve Studiu Dva.
  • Poprvé na sebe výrazně upozornila rolí Venduly v road movie Karin Babinské Pusinky. 
  • Dále jste ji mohli vidět ve filmech Protektor, Úsměvy smutných mužů či Já, Olga Hepnarová. 
  • Věnuje se i dokumentární tvorbě.
Petra Nesvačilová

Jaký nejdelší partnerský vztah jste měla?
Měla jsem tři zásadní vztahy, pokaždé trvaly kolem tří let. Nikdy se nerozpadly kvůli nedostatku lásky, ale kvůli našim rozdílným cestám. Moji partneři byli vždycky starší, o pět až deset let. Já jsem chtěla ještě studovat, něco se naučit, ale oni byli už dávno připraveni na rodinu. Nebo naopak nebyli – a já byla.

Jak vaši nejbližší reagují na informace o vás v médiích?
Jsou hrdí, jenom mamku občas mrzí, když bulvár napíše blbosti. Taťku ne, ten si z toho spíš občas dělá legraci. Jak sama říkáte, pracujete – a zdá se, že i žijete – na sto padesát procent.

Život na síti

  • Petra Nesvačilová žije naplno v reálném životě i na sociálních sítích. 
  • Na svém instagramovém profilu odhaluje své každodenní radosti.  

Máte nějaké koníčky? Umíte vypnout a nemyslet na práci?
Mně stačí si na chvíli odpočinout. Miluju masáže, ráda sportuju. A taky ráda vařím. Hodně čtu literaturu faktu, ale i poezii. Moc se těším například na nový film od Almodóvara, také Tenkrát v Hollywoodu od Tarantina mě moc potěšil. A doporučila bych Sněží, debut Kristiny Nedvědové, hodně meditativní ženský film, kde jsem dostala krásnou hlavní roli. Vypnout umím. Vypnu se a najednou byste ze mě nedostala nic logického. Blízcí to znají, tak mi kolikrát říkají: Zapni se!

Vymetáte večírky?
Ne. Ráda chodím na premiéry, ale záleží na sestavě lidí, které tam mám potkat. Navštěvuju samozřejmě večírky, které se týkají mé práce.

Na stránkách Ženy a život budete teď pravidelně čtenářky informovat nejen o kultuře. Jak byste jim svou rubriku rychle a výstižně představila?
Myslím, že především je to seznámení s mým světem, podle toho jsem si ji i pojmenovala. Ráda bych je zavedla do svého vnitřního světa a ukázala jim radosti a kouzla a hlavně inspirace, které potkávám každý den. I když se možná každá nacházíme v jiné životní etapě, jsem stejná jako ony. Navíc jsem právě v Kristových letech a teď prý pro mě začíná „žena a život“!

Autor:
  • Nejčtenější

Češi potrestali Chorvatsko za drahotu, vyrazili do Itálie. Vyplatí se i exotika

Premium Zvýšení cen služeb na Jadranu mělo za následek, že tam loni vyrazilo meziročně méně Čechů. Odliv českých turistů...

Stát dává Bekovi na byt 57 tisíc měsíčně. Jiní ministři dostávají i několikrát míň

Premium Úsporám, kterých se snaží docílit vláda Petra Fialy (ODS), navzdory. Ministerstvo školství proplácí šéfovi resortu...

Za humny je Rus. Obří základna udělá z Rumunska alianční velmoc

Premium Až deset tisíc vojáků v budoucnosti pojme letecká základna nedaleko Konstanci, na jejímž podstatném rozšíření začala...

Ruští výsadkáři dobývají velký vodní kanál. Stavělo ho 20 tisíc komsomolců

Premium Bachmut, Avdijivka a nyní Časiv Jar. Na donbaské frontě se schyluje k další velké bitvě o město, kde ukrajinská armáda...

Někteří Slováci nechtěli další Čaputovou, říká odborník na kampaně

Premium Peter Pellegrini se stal slovenským prezidentem poté, co zvítězil v druhém kole voleb. „Slováci chtějí prezidenta,...

Změny pro nový školní rok: ukrajinské třídy i asistenti mají skončit

Premium Konec ukrajinských zápisů, tříd i asistentů pedagoga. To do nového školního roku přináší novela zákona lex Ukrajina....

Brali jim děti, nutili k sterilizaci. Filmař líčí život kočovných Jenišů

Premium Desítky let byli pronásledováni, odmítáni a vyhazováni z míst, kde chtěli aspoň na pár dnů zůstat. Byly jim odebírány...

Gaza v nás a deformace lidskoprávní agendy

Premium Jeden z egyptských lidskoprávních aktivistů nedávno na adresu Česka prý prohlásil: „Chápu, že podpora Izraele je vaší...

Učme děti nejprve česky. S angličtinou není kam spěchat, říká psycholingvistka

Premium Výzev na cestě za dětským vývojem je mnoho. K těm největším bezesporu patří naučit děti správně mluvit....