Tandem Osvaldová-Soukup dodal do adaptace známého dramatu Karla Čapka dvanáct...

Tandem Osvaldová-Soukup dodal do adaptace známého dramatu Karla Čapka dvanáct písní, které vyprávějí děj. | foto: Jiří Sejkora

Hlavně Čapka neurazit, říkají k muzikálu Makropulos Osvaldová a Soukup

  • 3
Nejsou už sice manželi, textařka Gábina Osvaldová a hudební skladatel Ondřej Soukup spolu dál s respektem hovoří a tvoří. Pro pardubické Východočeské divadlo napsali hudbu a texty k muzikálu Makropulos musical, kterou nyní jako novinku divadlo uvádí.

Takřka po roce od uvedení Věci Makropulos v pražském vinohradském divadle se tato klasika Karla Čapka objevila i na repertoáru pardubického Východočeského divadla. Jeho kmenový režisér Petr Novotný, který je podepsán i pod libretem Makropulos musical, vsadil na spolupráci s textařkou Gábinou Osvaldovou a jejím bývalým manželem Ondřejem Soukupem.

„Věc Makropulos jsem poprvé viděla, když mi bylo 12,13 let. Ve vinohradském divadle ztvárnila Elenu Makropulos soudružka Jiřina Švorcová. A děkovala jsem Pánubohu, že ještě nezpívá. Soudružka Jiřina měla na sobě krimplenové šaty a na hlavě, omlouvám se všem tramvajačkám, ale já jsem tomu říkala účes tramvajačky. Už tehdy jsem si říkala, že je to představení celé zkažené. Tam se mohli všichni uhrát, ale bylo to marné. A já přemítala, jak by to představení vypadalo, kdyby Emilii Marty hrála krásná ženská,“ říká v rozhovoru pro MF DNES Gábina Osvaldová

Jak moc pro vás bylo téma nesmrtelnosti atraktivní?
Osvaldová: Myslím, že vůbec. Z filosofického hlediska jistě. A možná, že i když to tenkrát psal pan Čapek pro paní Scheinpflugovou, která byla taky mladá, tak to bylo zajímavé. Ale že bych se já někdy zabývala tím, že bych chtěla být nesmrtelná, to vůbec ne, to ne.

Soukup: Nedávno jsem četl, že od 40 let žijeme na vypůjčený život, takže já si myslím, že už jsem potencionálně mrtvý. Když jsme mrtví, proč bychom chtěli nesmrtelnost?

To téma Makropulos musical, je to filosofický muzikál?
Osvaldová: Ne.

Soukup: Do určité míry. Odpovídám vlastně v předchozí otázce.

Jak vlastně funguje ta vaše spolupráce? Texty jste psala půl roku, hudba vznikala dva roky?
Soukup: Hudba je jiná kategorie než texty. Vím, že Gábina je schopná napsat je za půl dne, možná i krátčeji. I z mé strany to může jít rychleji. Ale pak to provedení. Musíte tu píseň nahrát, zaranžovat, aby dostala ten správný zvuk a s tím je nejvíc práce, s produkcí. Nápad harmonicko-melodický může opravdu přijít strašně rychle.

A nechodí to ve vašem tandemu spíš obráceně, že se nejdříve napíše muzika a pak slova?
Osvaldová: Kdysi dávno to tak bývalo. Původně jsme to tak dělali. Ale asi od Johanky z Arku, se to obrátilo, viď? Pro mě je to samozřejmě jednodušší. Když se píšou obsažnější věci, než je pop music, tam se člověk rád věnuje hlubším tématům a je jednodušší napsat to dopředu. Vlastně napíšete básničku, což je jednodušší, než se pak trefovat do křížovky. Jsem radši, když můžu začínat. To asi každý textař.

Soukup: I písničky, které vznikly, a to nejen pro Lucii Bílou, ale i pro jiné interprety, jsem všechno napsal na texty. Text člověka vede. Má charakter, obsah, má rytmus, nebo taky někdy ne. Gábina má občas nepravidelné texty a není vždy jednoduché se s tím vypořádat. Dělám to ale moc rád, na takhle připravený materiál skládat hudbu.

Říkala jste, že nejtěžší na této konkrétní práci bylo posouvat děj muzikálu písněmi. Je to tak?
Osvaldová: Ano. Posouvat děj. Tady u Makropulky se to asi tak nedá říct, ale musí se to týkat jí. Dostat tam její zážitky, její cynismus. Její už obroušenost. A to vše neprozrazovat moc dopředu, aby to z toho příběhu nevykukovalo moc brzy. A kdyby chtěl tyto písně zpívat jako solitéry, teda samostatné věci, aby to nebylo vytrženo z kontextu. V tomto směru to dalo práci.

Byli jste něčím limitovaní v hudbě?
Soukup: Sám sebou.

Ale říkal jste, že jste hledal charakter hudby.
Soukup: Ano. Já jsem celkem adaptabilní, protože mi nedělá problém napsat dechovku nebo věc na pomezí nejmenovaných žánrů. Ale člověk si musí vybrat. Nemám rád, když se vezme nějaká hudba a teď se dosadí a není spojená s tím, čeho se to týká. Proto má hudba Johanky z Arku úplně jiný charakter než Elixír života, Mauglí, Robin Hood..

Do tohoto muzikálu jste napsali 12 songů. Existuje nějaký jeden ústřední?
Osvaldová: Ne.

Museli jste se nějak domlouvat, co do písní zakomponovat?
Osvaldová: Domlouvali jsme se o tom, aby tam bylo něco ryčnějšího, skočnějšího. Ondřej má rád smutnou hudbu. A mně přišlo, že už je tam toho moc. Nechtěla jsem, abychom diváky zatloukli tímto vážným laděním lopatou. Pořád jsem apelovala za něco veselejšího. Snad se nám to tam podařilo dostat.

V písních se objevuje více žánrů. Co byl klíč k tomu?
Soukup: Šel jsem po textech. Ty mě k tomu vedly. Ty tvoje texty ale Gábino taky nejsou veselé. Kromě toho, já upřímně nesnáším durové akordy a durové písně. Už od dětství miluju molové akordy. A ty vůbec nemusí být smutné, to je jen taková zakotvená představa. Když hrajeme v duru, je to veselá píseň, když v molu, je to smutné. To vůbec není pravda.

Trošku veselosti tam tedy je?
Osvaldová: Jako šafránu.
Soukup: Ale je tam. Kdo si ji bude chtít najít, ten si ji tam najde.

Podobné téma o nesmrtelnosti, Elixír života, jste napsali už pro Lucii Bílou. Nevypůjčili jste si nějakou píseň, nebo spíš nenaskakoval vám právě tento muzikál při tvorbě Makropulos musical?
Osvaldová: Co jsem dělala v roce 2005, jsem vytěsnila. Je to asi taková moje obrana, že když píšu něco nového, tak by mě nebavilo se dívat zpátky nebo tahat něco odněkud. Ono by to ani žánrově nešlo, ani textově ani hudebně. Co bylo, bylo, spíš jsem nechtěla svým přínosem Karla Čapka urazit, to jsem si dávala fakt majzla, abych tam velikánovi nepodsunula něco nepatřičného. Problém v tom, jak to udělat, aby Emilia Marty zpívala o sobě, svém životě, o tom, co zažívá, a aby to posouvalo děj.

Představení už jste viděli. Jak se vám líbilo?
Osvaldová: Jsem upřímně nadšená a překvapená. Vím, že režisér Novotný je chytrý, líbily se mi od něj všechny inscenace, co jsem viděla. Je škoda, že jsme se nepotkali dřív, ráda bych s ním bývala spolupracovala víc. Nechci diváky nějak zbytečně navnadit. Ale byla jsem moc překvapená, jak moc je to dobré a jak úžasné herecké výkony předvádí hlavní představitelka i ostatní herci. Nesmím zapomenout na kostýmy a scénu. Opravdu jsem jen otevírala pusu víc a víc. Fakt nádhera.

Nejela jste sem trochu s jistým despektem, že míříte jaksi na oblast?
Osvaldová: Samozřejmě, ano. Když jedete na oblast, můžete očekávat ledacos. Marné sláva, to ve všech érách a dobách vždycky od oblasti můžete očekávat něco na rozhraní ochotnického představení. A můžete tam taky vidět i geniální věc. Takže jsem si říkala, nebudeme moc hanět, kdyby náhodou to bylo hrozný, radši budeme opatrní. Nemusím hanět, můžu být upřímně nadšená.

Soukup: Je blbý vychvalovat vlastní dítě. Ale byl jsem taky překvapený, když se otevřela scéna. To bylo fakt hodně silný. Vím, že je Petr Novotný výborný, ale říkal jsem si, jak to pojme. Co z toho bude? On nám dopředu nic neřekl. Bavil se s námi o tom představení, ale pořád byl takový lehce tajnosnubný. Pak jsem přijel a mně se fakt otevřela pusa.

Osvaldová: To už jsem říkala já. Tobě se taky otevřela pusa? Vymysli si něco jiného. Ale mně dřív než tobě. Jsem velmi příjemně překvapený. A jsem nyní vážně zvědavý, co tomu řeknou lidi. Je to jinak pojatý Čapek a myslím si, že to může lidem Čapka, který je svým způsobem geniální, ale přece jen minulá doba, přiblížit.

Ale sáhnout do jeho tvorby, to chce odvahu ze všech stran. Čapek má své kamenné příznivce, kteří řeknou – to už není Čapek.
Oba: To určitě řeknou. To je v pořádku. Při první práci ale Petr viděl, kam práci směřujeme, že se neženeme někam mimo.