"Uděláme všechno pro to, aby to tak bylo," usmívá se mistr české (2005 s Pardubicemi) i ruské (2008 s Ufou) ligy. "Chceme fanouškům ukázat, že to bude doma zase takové jako dřív. A bude se zase pravidelně vyhrávat," dodal své přání.
Když vám řeknu datum 21. října 1998, vybaví se vám něco?
To určitě ne.
Když přidám, že to byl váš poslední domácí zápas v třebíčském dresu? Už něco naskakuje?
Ne. Vím, že to byla první sezona, co jsem byl v Pardubicích. Ale s kým jsme tehdy v Třebíči hráli, to netuším.
Bylo to s brněnskou Kometou a porazili jste ji 9:1. Ani teď se žádná vzpomínka nevybaví?
Ne, vůbec. Je to opravdu strašně, strašně dávno.
Jak se mezi tím Michal Mikeska změnil? Prošel extraligovými celky Pardubic, Českých Budějovic a Karlových Varů, zahrál si prestižní KHL za Ufu a Novosibirsk a připsal si tři desítky startů za národní tým...
Určitě jsem o patnáct let zestárl, se mi zdá. Jinak jsem se nezměnil vůbec. Duchem jsem pořád mladý kluk, akorát to tělo je nějaké zhuntovanější.
Teď vás čeká znovu návrat na třebíčský led v dresu Horácké Slavie. Těšíte se?
Těším, určitě. Zároveň musím přiznat i nervozitu. Přeci jen, doma je vždycky těžší hrát, očekávají se výhry. O to to bude složitější. Ale to je taková ta příjemná nervozita. Těším se určitě.
Jste z tohoto pohledu rád, že vaše obnovené angažmá začalo v sobotu při utkání v Šumperku?
No jasně. To je vždy lepší. Přeci jen, tolik lidí vás nevidí. A člověk se může trochu rozkoukat a malinko rozehrát. Jo, je to určitě lepší.
Navíc se podařilo vyhrát 4:2, takže úplná spokojenost?
Stoprocentně.
Soutěžní utkání jste hrál po hrozně dlouhé době, naposledy jste zasáhl do utkání play-off 3. března. Bylo to teď hodně náročné?
No, nebylo to úplně jednoduché. Hokej jsem nehrál už opravdu dlouho. Na druhou stranu, když jsem se byl třeba v Pardubkách podívat na hokeji, měl jsem od toho už takový odstup. Už to nebylo tak, že by mi to moc chybělo. (usmívá se) Takže to nebylo úplně jednoduché.
Platí, že hokej na ledě a z hlediště jsou dva odlišné sporty?
Být na ledě je opravdu velký rozdíl, všechno je strašně rychlé, oproti tomu, když jste na tribuně. Z tohoto pohledu jsem si to v sobotu hodně užil.
Fanoušci o vás naposledy slyšeli v létě, kdy jste na pár dní vyjel na led s Horáckou Slavií. Co pak s vámi bylo?
Nic. Chodil jsem na led v Pardubicích, s juniorkou. Občas, ne pravidelně. A připravoval jsem se na suchu. Někdy sám, jindy s juniorkou. Staral jsem se o děti a přemýšlel, co se sebou. Co dál.
Je vám 37 let. Byla někdy chvíle, kdy jste si říkal, jestli už není čas aktivní kariéru uzavřít?
No samozřejmě. Těch bylo hodně. A právě v době, kdy jsem o tom uvažoval už hodně reálně, se ozvali kluci z Třebíče. A trochu mě z toho vytrhli.
Takže jste nabídku na měsíční výpomoc přivítal?
Jistě. Byl jsem rád, že si na mě vzpomněli a že mi zavolali. Člověk se zase cítí trochu potřebný.
Jak se těšíte na třebíčské fanoušky?
Těším. Třebíč vždycky byla hlučná, vždy nám diváci hodně pomáhali. Domácí zápasy pro nás byly hodně dobré. I v Šumperku byli vidět. Přesto, že naši fanoušci nebyli v přesile, udělali nám pořádnou kulisu. Takže těším se moc. Jestli je to jako za starých časů.
Jenže teď se Třebíči doma nedaří, z devíti zápasů vyhrála dva. Co s tím?
To se uvidí. Třebíč má dobré mužstvo. Už loni hráli perfektně, letos si myslím, že to není o nic horší. Takže je to spíš trošku o té střelecké potenci. Střel je hodně, gólů málo. Takže je potřeba střelbu zlepšit, zpřesnit. Víc se tlačit do brány, zavazet gólmanovi, aby toho tolik neviděl. A dorážet.
