Plán šachty a tábora Prokop, nejstaršího tábora u Horního Slavkova, který byl...

Plán šachty a tábora Prokop, nejstaršího tábora u Horního Slavkova, který byl publikován v západoněmeckém tisku. | foto: Nakladatelství NZB

Před 70 lety byl v Jáchymovských dolech zaveden systém sovětského gulagu

  • 85
Nechvalně proslulé jáchymovské tábory a doly, v kterých trestanci za nelidských podmínek těžili uran pro Sovětský svaz, fungovaly mezi roky 1949–1961. Charakter totální třídní šikany začal být vůči zdejším politickým vězňům uplatňován právě před 70 lety, na podzim roku 1950.

V padesátých letech dvacátého století fungovalo u těžních šachet národního podniku Jáchymovské doly bezkonkurenčně největší trestanecké zařízení na území tehdejšího Československa. Nezvyklou vězeňskou instituci tvořila soustava osmnácti, respektive dvaceti vězeňských táborů s centrální správou u města Jáchymova. Některé z těchto táborů přitom stály i u Horního Slavkova nebo až u Příbrami.

Od roku 1950 začal pro zdejší československé trestance fungovat nefalšovaný uranový gulag. Více jak 65 tisíc vězňů zde bylo postupně donuceno těžit radioaktivní uran pro Sovětský svaz. Asi polovinu zdejších trestanců tvořili političtí vězňové, které komunistický režim trestal pro jejich názory a osobní přesvědčení. Provoz jednotlivých uranových táborů detailně mapuje nedávno vydaná obsáhlá publikace Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo.

Jáchymovské tábory se stalinistům zdály málo tvrdé

První trestanecké tábory začaly u jáchymovských uranových dolů vznikat už během roku 1949. Teprve v následujícím roce však jejich organizace dostala dynamický represivní charakter, tolik typický pro sovětské gulagy na Východě. Zintenzivnila se výstavba táborových areálů a tradiční vězeňskou disciplínu začaly nahrazovat rozmanité nezákonnosti. Pod vlivem sovětských poradců byl v tuzemských uranových táborech nastolen tvrdý režim systematické šikany, který vězně nutil k apatické poslušnosti a maximálním pracovním výkonům. Nedostatečnou mechanizaci v dolech i na povrchu nahrazovala levná otrocká vězeňská práce.

Trend zesilující táborové represe byl nastartován už začátkem roku 1950, v reakci na mírné vězeňské podmínky, panující v prvních uranových táborech během předešlého roku 1949. Přesun trestanců z pevné plzeňské věznice na některý z uranových táborů znamenal do té doby pro velkou část vězňů velkou úlevu. Věznice Plzeň-Bory byla totiž tehdy proslulá krutostmi zdejších bachařů, zatímco v táborech doposud panovala relativní volnost. To však mělo s rokem 1950 definitivně skončit.

Od jara roku 1950 zaznívala ze strany ministerstva spravedlnosti ostrá kritika na dosavadní smířlivou situaci v táborech. Uranové tábory totiž doposud řídili vězeňští dozorci dřívější nekomunistické vězeňské stráže, a ti měli většinou ve zvyku důstojnost vězňů více méně respektovat. Táborová realita měla proto zatím většinou daleko k tvrdému převýchovnému drilu. Zdejší bachaři dokonce v nejednom případě projevovali pochopení zvláště politickým vězňům, vůči kterým komunističtí ideologové prosazovali nekompromisní třídní nenávist.

Třeba na jáchymovském táboře Eliáš udržoval vrchní strážmistr Jiří Bogner tolerantní režim zřejmě až do závěru roku 1950. Zdejším vězňům bylo tolerováno doručování nepovolených balíčků i velký objem privátní korespondence, na který trestanci už oficiálně několik měsíců neměli mít nárok. Co víc: na Eliáši se během roku toleroval i poslech zahraničního rozhlasu. Politické vězně zdejší táborový velitel Bogner stavovsky respektoval a některým dokonce dával najevo zvláštní sympatie. Mezi takové patřil například odsouzený Zdeněk Mančal, bývalý hlasatel Českého rozhlasu a legenda Pražského povstání z května roku 1945.

Politický vězeň neměl mít na nic nárok

Podobná smířlivost panovala během let 1949 a 1950 i na ostatních uranových táborech. Tolerance samozřejmě relativní, stále však ještě snesitelná oproti podmínkám, které fungovaly na Borech a k nimž s koncem roku 1950 postupně začal směřovat i režim uranových táborů.

Požadavky k tvrdému zacházení s politickými vězni byly čím dál důraznější. „Vězeň nesmí mít dojem, že má na něco nárok. Není na místě žádná sentimentalita, když ve vězení jsou největší gauneři,“ zdůrazňoval už od jara 1950 Milan Kloss, náměstek ministra spravedlnosti zodpovědný za vězeňství. Měl přitom na mysli právě vězně politické, které stalinistická justice považovala za nejnebezpečnější ideologické a třídní nepřátele. Dokonce i vůči vrahům, násilníkům a kolaborantům se poválečný komunistický systém choval velkoryseji.

Je přitom velkým paradoxem, že jak Milan Kloss, tak i jeho nadřízený, ministr Alexej Čepička, byli během druhé světové války sami uvězněni okupačním režimem a na vlastní kůži zažili tvrdý život nacistických koncentračních táborů. Ani osobní zkušenosti na hranici života a smrti jim však po válce nezabránily prosazovat bezohledné zacházení s politickými odpůrci z vlastního národa.

Provoz jednotlivých uranových táborů detailně mapuje nedávno vydaná obsáhlá publikace Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo

Léto roku 1950 bylo v uranových táborech na dlouhou dobu posledním relativně klidným obdobím. S přicházejícím podzimem a prvními mrazíky začalo na jednotlivých táborech v jednání táborové správy vůči trestancům viditelně přituhovat. Neznamená to, že život v uranových táborech byl do té doby ideální. Trestanci však prozatím trpěli spíše důsledkem lajdáctví národního podniku Jáchymovské doly. Ten totiž systematicky ignoroval jakékoli potřeby trestanců, které zaměstnával.

Panoval nedostatek pracovního vybavení, chyběla mechanizace, někteří trestanci museli fárat bez vhodných pracovních oděvů a v poškozené obuvi. Bezpečnost práce byla flagrantně porušována, v táborových ošetřovnách chybělo důležité vybavení. Podnik prostě dělal všechno proto, aby se o levné pracovní síly nemusel příliš starat.

Hrubým způsobem důlní podnik zanedbával i ubytování vězňů a hygienické podmínky v táborech, za které rovněž nesl odpovědnost. Užitný stav většiny uranových táborů byl proto zoufalý. Během roku 1950 státní orgány opakovaně konstatovaly, že „takových špatných koncentračních táborů v [nacistickém] Německu nebylo“. Přesto došlo během roku 1950 jen k dílčím úpravám. Zároveň však začala být lhostejnost a povýšenost národního podniku čím dál výrazněji doplňována každodenní šikanou táborové ostrahy.

O autorovi:

Zdeněk Bauer je lektor, rešeršér, editor a informační analytik. Společně se svými spolupracovníky připravil k vydání obsáhlou úspěšnou publikaci Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo.

A tak právě tehdy, před sedmdesáti lety, se původně malé táborové areály s relativní volností a relativním dostatkem stravy proměnily v monstrózní systém každodenního ponižování, hladu, fyzického a psychického utrpení. Porušování platných zákonů se zde stalo pravidlem. Političtí vězňové přestali být považováni za lidské bytosti. Váleční kolaboranti a kriminálníci odsouzení za násilné politické zločiny dostávali příležitost, aby spoluúčastí na šikaně politických vězňů zlepšili svůj kádrový profil. Tábory při jáchymovských uranových dolech se ponořily do temnot třídní nenávisti, zlovůle bachařů a jim přisluhujících recidivistů.

Přeměna systému táborové správy následně vyvrcholila na jaře roku 1951. Celá soustava uranových táborů byla tehdy direktivně převedena do gesce obávaného Ministerstva národní bezpečnosti. O tom ale až příště.