To byl ten divný tvor, jemuž patřilo všechno a nic. Ani zmíněné chodníky moc neuklízel. V zimě byly plné sněhu, v létě plné plevele. Všeholid zkrátka býval majitel-flink.
Ale pozor, když se Všeholid rozdělil na prvočinitele (čili na jednolidi), stáhl se na své zahrádky, své chatičky, rázem se z něj stal hospodář par excellence: jeho zahrádky byly vyplety, jeho chodníčky zameteny. Ty venku zarostlé, zasněžené. Typický paradox společného vlastnictví: starali jsme se jen o své.
To nám zůstalo. Všeholid sice bručí v propadlišti dějin, ale chodníky před domy i předzahrádky jsou dál zarostlé a zasněžené. Máme přece již puncované soukromé vlastnictví, chodníky nejsou naše, jsou obecní, tak co bychom se starali!
Proto přišla změna. Péčí zákonodárců se věci napravily: patří-li chodníky obcím, obce si je musí uklízet. Je to právně pochopitelné, pravicově kované. Čí je majetek, toho odpovědnost a povinnost. My, nevlastníci chodníků, jsme získali právo neodklízet z nich sníh a neodpovídat za úrazy. Až potud vše zcela logické.
Přesto mi to s těmi pravicově podloženými chodníky nesedí. Co udělá obec, aby dodržela zákon? Bude muset na úklid sněhu sehnat peníze (v Praze to mají být tři miliardy), zakoupit techniku, najmout zaměstnance. Kde bere veřejná sféra peníze? Od nás poplatníků. Odložíme tedy hrabla, vytáhneme peněženky. A má to i další souvislost: výrobci hrabátek na sníh nejspíš zbankrotují.
Zkrátka ne vše logické je vždy i dobré. Hrabala jsem a plela chodník, co není můj, moře let. Povinně dobrovolně. Aby u nás bylo hezky. Neočekávám, že dělání hezky kolem mne je výhradní povinností státu, úřadů. Neubylo mě. Teď mě ubudou – peníze z daní. A vsaďme se, chodníky beztak nebudou uklizené, odsněžené, nebudou vypadat jako ve vypulírovaném Německu. Něco mi říká, že v zákonech to asi vážně nebude.
Zákon se změnil i u ostrahy fotbalových zápasů, ale vymaštěnci se rvali stejně jako za stara. Langerova policie ze stadionů odešla, Paroubek ji chce povolat zpět. Střílí rychleji než Jarolím – vidí problém a hned povolává stát. Kdo ho zaplatí? Zase daňový poplatník.
Rozumím, že slušný milovník fotbalu se bojí a žádá pořádek. Zaplatil si lístek, jde se bavit, často s dítky, rváči mu to kazí, ať přijde policie!
Ať přijde! Ale ne za mé. Policie nechť bdí na stadionech třeba čtyřiadvacet hodin denně, od jara do jara (ostatně kdo vymyslel, že se fotbal čutá i v únoru na sněhu?!), ale pěkně na fakturu.
Velký fotbal je velký byznys. Tkáč sice není Abramovič, Sparta není Chelsea, ale i v Česku se kutálejí na hřišti pěkné peníze. Ať majitelé klubů nenaříkají, že na policii nemají. Může-li za prodej hráče klub inkasovat i padesát milionů, může si dovolit platit policisty. Třeba pak bude na bezpečných ochozech sedět víc než pár desítek únorově zmrzlých a vystrašených diváků. A možná budou muset zchudlé kluby i fúzovat (jako běžné firmy) či zanikat (jako běžné firmy) a týmů bude v lize míň. Kráse fotbalu to jistě neublíží.
Fotbal je privátní zábava s privátními zisky. Samozřejmě, každý podnikatel by byl rád, kdyby mu vydělávání hlídala státní policie za erární peníze. Nedělá to, tak proč by měla na fotbale? Ráda přispěji z daní i na sport, třeba i fotbal – ale dětí. U nich má solidarita začínat i končit.
A vrátím-li se k rváčům: Jak ty holomky potrestat? Co kdyby odklízeli sníh z těch zpropadených chodníků?
