Ale jen slabým zadostiučiněním pro pozůstalé po obětech jejich zločinů. Není divu. Oba bratři byli rtuťovití zabijáci, přestože první byl spíše Kaligulou a druhý Machiavellim otcova režimu.
Udaj a Kusaj odešli tak, jak žili, a pomocí prostředků, jimiž posílali na onen svět jiné. Vlastně ne úplně. Aby to byla docela pravda, museli by být před smrtí ještě ponižováni, znásilňováni a mučeni.
Jejich konec úplně zamíchal kartami v Iráku. Saddám nepřišel jen o své nejstarší syny. Jejich trojice společně držela nedávný režim, teď se však legendě zhroutily hned dva pilíře najednou.
Je to ohromný psychologický úder, Hirošima pro dodělávající Saddámův mýtus. Jako kdyby se Hitler v létě 1945 skrýval se svými hlavouny ve své alpské pevnosti, čímž by živil odpor a naději nacistů na zmrtvýchvstání režimu - a najednou by Spojenci dostali Göringa a Himmlera.
Co z toho plyne? Lze očekávat, že odpor vůči Američanům ztratí hodně dech. Možná ne hned, ale kdo je v tomto ohledu optimistou, může se považovat současně za realistu.
Také se přivřelo víko nad spory o legitimnost války, když spojenci stále nemohou najít zbraně hromadného ničení. Pro Bushe a Blaira je to úleva sice krátkodobá, ale velmi potřebná. Malý oddechový čas.
Ale nejpodstatnější je, že smrt dvou diktátorových synů vyslala Iráku celkem srozumitelný vzkaz: Saddám je jízdenka bez návratu a Američané jsou schopni dostat každého. To všechno zní hezky, ale teď je nutné dostat Saddáma. Zdá se však, že smyčka se už stahuje.
