Projekt „létajícího tanku“ RAFNIK

Projekt „létajícího tanku“ RAFNIK | foto: public domain

Projekt sovětského létajícího tanku Rafnik nebyl ve slepé uličce sám

  • 13
Ve třicátých letech vzniklo několik projektů létajících tanků, které samozřejmě nepřinesly kýžené ovoce. Jedním z takových létajících tanků měl být i sovětský Rafnik.

Nejprve je třeba si položit otázku, k jakému účelu měl vůbec létající tank sloužit. Celkem bezpečně lze odtušit, že se jednalo v podstatě o výsadkový prostředek. Cesta vzduchem takového tanku měla sloužit „pouze“ k přesunu do operační oblasti na zemském povrchu, zpravidla v týlu nepřítele (jen pro pořádek: pojmem létající tank se označují i některá bitevní letadla, ale to nás v tuto chvíli nezajímá).

S neotřelou myšlenkou dát tankům křídla přišel jako první na přelomu dvacátých a třicátých let šikovný americký konstruktér a nadějný vynálezce John Walter Christie. Tímto krokem šlápl trochu na scestí, ale to nijak jeho jinak plodnou práci nemůže zastínit. Například do oboru tankových konstrukcí přinesl vyloženě povedené prvky, se kterými se potom setkáme na tancích především sovětských, nebo i britských.

Ale zpět od tanků klasických k tankům létavým. Takový stroj tvořila sestava pro daný účel modifikovaného tanku lehké kategorie opatřeného jednoduše odnímatelným letadlovým drakem.

Létající tank od Christieho sice nabral v roce 1932 hmotnou podobu, ale nikdy nevzlétl.

A někdy v té době se stejnou slepou uličkou postupně rozeběhla řada konstruktérů sovětských. Z první poloviny třicátých let známe minimálně čtyři sovětské projekty na dané téma od čtyř různých konstruktérů, respektive konstruktérských týmů. Stejně jako primární pokus americký to však k ničemu nevedlo, zpravidla tyto stroje ani nepřekročily hranice papíru přilepeného na rýsovacím stojanu.

Až v roce 1942 přišel tank-kluzák Antonov A-40, který se stal jediným skutečně létajícím tankem na světě, byť letěl pouze jednou. A jeho pilot měl po přistání ještě opletačky s ozbrojenou ochranou letiště, a protože byla válka, nebojme se říct, že mu mohlo jít až o život. Zajímavému příběhu An-40 se však budeme věnovat jindy, stejně jako vzletnému nápadu Christieho. Dnes je na řadě jeden ze sovětských projektů z první poloviny třicátých let.

Průkopníkem v projektech létajících tanků byl Američan John Walter Christie.

Jediným skutečně létajícím tankem se stal v roce 1942 sovětský Antonov An-40, byť letěl pouze jednou. Jeho základem byl lehký tank T-60.

Projekt létajícího tanku Rafnik

Za prvním projektem sovětského létajícího tanku s tajuplným názvem Rafnik stáli inženýři Aram Nazarovič Rafaeljanc a Vasilij Vasiljevič Nikitin. Tato informace zároveň vnesla dostatečné světlo do geneze jména projektovaného prostředku.

Rafaeljanc s Nikitinem si v roce 1932 vytýčili úkol naučit létat speciálně modifikovaný tank BT-2, tedy první sériový typ z rozsáhlé řady rychlých tanků BT (bystrochodnyj tank) konstrukčně vycházejících právě z tanků amerického konstruktéra Christieho. V tom roce sériová výroba BT-2 začínala.

Letadlový drak projektu Rafnik byl jednoplošné koncepce, rozpětí křídla činilo 17,5 metru. Dvojice sestav trupových nosníků nesla vodorovnou ocasní plochu s velkou jednoduchou svislou ocasní plochou uprostřed.

Zajímavým prvkem byl vlastní mohutný podvozek nosiče, s velkými koly a o rozchodu čtyř metrů. Představovalo to konstrukčně a po některých stránkách i provozně výhodnější řešení než u projektů ostatních, kde létající sestava stála přímo na podvozku neseného tanku.

Ovšem u Rafniku kvůli vlastnímu podvozku nosiče zůstal po přistání tank stále tak trochu ve vzduchu, konkrétně jeden metr a víc (to „víc“ z prostého důvodu – tank trčel přídí vzhůru, protože podvozek byl záďový). Potom musel řidič/pilot tanku pomocí pákového mechanismu uvolnit uchycení hlavních podvozkových noh v křídle a tank spadl na pásy (na výkrese níže je čerchovanou čárou znázorněn podvozek v poloze po otočení kolem zadní vzpěry po uvolnění uchycení jeho nohy v křídle). Díky zavěšení kol systému Christie neměl být pád bolestivý pro tank ani jeho osádku.

Projekt létajícího tanku Rafnik

Stále mějme na paměti, že popis je hypotetický, Rafnik nikdy nebyl postaven ve skutečné velikosti. Existuje však fotografie jeho modelu v měřítku 1:5, který byl testován v aerodynamickém tunelu.

K pohonu standardního tanku BT-2 sloužil motor Mikulin M-5 (vycházel z amerického motoru Liberty L-12 použitého i v prototypovém tanku Christie M1930 zakoupeném Sověty) o výkonu 400 koní. Projekt létajícího tanku potřeboval motor výkonnější, konstruktéři zvolili Mikulin M-17 (licenční BMW VI) o výkonu 680 koní (v provedení se zvýšeným kompresním poměrem až 730 koní), za letu pohánějící mohutnou dvoulistou vrtuli šikovně umístěnou kvůli jednoduchému řešení přenosu výkonu přímo na zádi tanku.

Rychlý tank BT-2 ve standardním „nelétavém“ provedení. Zřetelně vidíme podvozek systému Christie s velkými koly s gumovou obručí. Tank mohl jezdit i bez pásů, kdy zadní pojezdová kola byla hnací a přední pojezdová kola byla řiditelná volantem. Jízda bez pásů byla samozřejmě rychlejší než jízda s pásy, počítalo se s ní při rychlých přesunech po silnicích.

Modifikace tanku se netýkala pouze motoru a řízení. Původní BT-2 měl bojovou hmotnost až jedenáct tun, ovšem hmotnost celé létající sestavy Rafnik se udává maximálně šest tun a bojová hmotnost samotného tanku maximálně čtyři tuny. Hodně se mělo ušetřit na pancéřování.

Tank BT-2 měl pancíř silný 13 mm (stěny věže a přední a boční stěny korby), 10 mm (strop věže a korby, zadní stěna korby) a 6 mm (dno korby). Naproti tomu modifikovaný tank BT-2 pro projekt Rafnik měl mít pancíře na odpovídajících partiích o síle 8 mm, 6 mm a 4 mm. Nijak oslnivý pancíř u standardního BT-2 tedy dostal ještě víc na frak. Ale u bétéček, stejně jako u vzorového prototypového tanku Christie, se sázelo na rychlost, ne na pancíř.

Změnu najdeme i ve výzbroji. Klasický BT-2 v kanonové verzi disponoval kanonem ráže 37 mm plus případně sekundárním kulometem, u Rafniku najdeme kanon ráže 20 mm. Tank BT-2 existoval i ve verzi osazené pouze jedním 7,62mm kulometem, taková verze byla v plánech alternativně i u projektu Rafnik.

Projekt létajícího tanku Rafnik

Při jízdě samotného tanku po zemi se počítalo s vrtulí zaaretovanou ve vodorovné poloze. Žádné odhazování, ještě se mohla hodit, protože konstruktéři Rafniku vážně uvažovali o možnosti opětovného připojení letadlového draku na tank v poli. Což by ovšem nebylo tak triviální a navíc by to bylo podmíněno nálezem předtím opuštěného draku v neporušeném stavu. A čert ví, jestli by vůbec bylo k dispozici palivo na další let.

Předpokládaná rychlost letu Rafniku se udává 150 až 160 km/h. Pro start se počítalo s délkou dráhy 500 až 600 metrů, na přistání mělo stačit 400 metrů. Za zmínku stojí křídelní palivové nádrže s palivem určeným pro letovou fázi z důvodu ušetření veškerého paliva v nádržích tanku pro akci na zemi.

Ještě v roce 1933 byly práce na tomto stroji pro neperspektivnost zastaveny. Odůvodňovalo se to především nedostatečným výkonem motoru pro danou aplikaci. Mimo jiné se poukazovalo i na možné problémy se zvládnutím pohybu ve třetí dimenzi ze strany tankových řidičů, což se nakonec týkalo i ostatních projektů létajících tanků.