Tým francouzských a brazilských astronomů nalezl v okolí hvězdy RY Sagittarii obrovské mračno uhlíkového prachu. Tato hvězda patří mezi vzácný typ proměnných hvězd označovaný jako R CrB a uskutečněná pozorování významně napomohla dalšímu pochopení mechanismu, kterým hvězdy tohoto typu mění svou jasnost.
Příčiny změn jasnosti bývají různé a podrobný výčet všech druhů proměnných hvězd by vydal minimálně na samostatný článek, proto se dále zaměříme pouze na typ R CrB (podle hvězdy R Coronae Borealis objevené roku 1795), jehož typickým představitelem je právě zmíněná RY Sagittarii.
Hvězda RY Sagittarii je asi 60krát větší než Slunce a leží 6 000 světelných let daleko od nás v souhvězdí Střelce. Jejího podivného chování si poprvé všiml holandský astronom Jacobus Cornelius Kapteyn v roce 1895. Podobně jako u ostatních hvězd typu R CrB její svit náhle během několika týdnů pohasne, až se hvězda ocitne téměř na hranici viditelnosti, a poté opět pomalu nabývá na síle.
Mračna uhlíku brání světlu v cestě k nám
Astronomové se již delší dobu domnívají, že pokles jasnosti je způsoben přítomností ohromných oblak uhlíkového prachu v okolí hvězdy, která na čas zcela zastíní její záření. Taková mračna prachu byla skutečně pozorována, v roce 2004 je v blízkosti RY Sagittarii pomocí Velmi velkého dalekohledu (VLT) Evropské jižní observatoře objevil Patrick de Laverny spolu s Djamelem Mékarniou.
Nejasnosti ale zůstávají ohledně toho, jak a kde oblaka prachu vznikají a jak celý proces vlastně probíhá. Jedna hypotéza říká, že prachová mračna obíhají kolem hvězdy a čas od času, pokud se nalézají ve směru našeho pohledu, ji zakrývají před našimi zraky. Problém je v tom, že experimentální data nic takového nepotvrzují.
Z dálky to opravdu vypadá, jako by hvězda kouřila
To do druhé teorie vkládají astronomové mnohem větší naděje. Poslední pozorování, jejichž výsledky Patrick de Laverny nedávno publikoval, jí podle všeho dávají za pravdu. Podle tohoto modelu je zdrojem uhlíkových mračen samotná hvězda. Postupně ztrácí hmotu v podobě uhlíkových par (hvězdy typu R CrB jsou veleobři bohatí na uhlík a chudí na vodík), které poté, co se dostanou do oblastí s dostatečně nízkou teplotou (předpokládá se asi ve vzdálenosti rovnající se 20násobku jejího poloměru), zkondenzují. Výsledkem jsou uvedená prachová mračna, která zahalí hvězdu, čímž způsobí pokles její jasnosti. Po jisté době je však odvane hvězdný vítr, clona zmizí a my opět můžeme vidět hvězdu v plné záři.
Zbývá jen určit, jak daleko od hvězdy se mračna uhlíku formují. Například podle toho, co tvrdí na serveru časopisu NewScientist astronomka Helen Walkerová (z Laboratoře Rutherforda a Appletona poblíž Oxfordu), je možné, že „atomy uhlíku se spojují uvnitř atmosféry hvězdy a poté jsou vypuzeny ven“.
Proto se de Laverny se svým týmem rozhodl prozkoumat okolí RY Sagittarii ještě podrobněji, než tomu bylo při jeho předešlém výzkumu. Využil k tomu všech 4 teleskopů VLT včetně jeho MIDI zařízení, které díky svému infračervenému detektoru umožňuje pozorování chladnějších oblastí. Každý teleskop VLT má průměr 8,2 metru a jejich kombinací lze dosáhnout výsledného rozlišení jako u dalekohledu, který by měl průměr zrcadla 100 metrů.
Astronomové probádali okolí RY Sagittarii až do vzdálenosti 110 AU (astronomických jednotek, vzdálenost Země - Slunce). Zhruba ve vzdálenosti 30 AU (tedy asi 100násobku průměru hvězdy) narazili na obrovské mračno prachu. Přestože „je to nejbližší prachové mračno, které okolo hvězd typu R CrB bylo kdy objeveno,“ jak říká de Laverny, „je to stále ještě příliš daleko od hvězdy na to, aby se dalo stanovit, kde přesně oblaka prachu vznikají.“ To by měl definitivně odhalit až další výzkum, de Lavernyho skupina už na jeho přípravě pilně pracuje. „I dvě staletí po objevu proměnných hvězd typu R CrB mnohé z nich pro nás zůstávají stále záhadou,“ uzavírá astronom de Laverny.
Zdroj: www.eso.org, www.newscientist.com
