Gubarev se narodil 29. března 1931 v chudé venkovské rodině na řece Samaře. Otec mu brzy zemřel. Jako mnozí chlapci, kteří chtěli ulehčit život matkám a sourozencům, se přihlásil do armády. Létal nad Tichým oceánem a později nad Černým mořem. Vystudoval vojenskou leteckou akademii, později nazvanou Gagarinova, a v roce 1963 přišel do oddílu kosmonautů. Svým vzezřením připomínal bodrého venkovského tátu.
Poprvé se do vesmíru vypravil 11. ledna 1975 spolu s Georgijem Grečkem. Na orbitální stanici Saljut 4 zůstali do 9. února. Potom ho vybrali do pilotovaného programu Interkosmos – stal se velitelem Vladimíra Remka.
Mezi Gubarevem a Remkem se vyvinul zvláštní vztah – jako mezi otcem a synem. „Můj velitel Alexej Alexandrovič pracuje ve středisku už čtrnáct let – a tím je pro mne neocenitelným přínosem,“ vysvětloval mi kapitán Vladimír Remek na podzim 1977 v Gagarinově výcvikovém středisku kosmonautů ve Hvězdném Městečku u Moskvy. „Je o hodně starší, než já, a i když mně nabídl tykání, já si mu netroufám říkat »ty«, není to pro mne snadné. Pravda, při práci v trenažéru mu tykám, tam to cítím úplně jinak, ale v normálním životě záleží na okolnostech.“
„Voloďa vlastně patří do mé rodiny,“ vysvětloval Gubarev s úsměvem. „Avšak příliš často k nám nechodí, objeví se obvykle jednou týdně. Prý nechce být na obtíž. Někdy zase já za ním zajdu do hotelu. Když se na něj dívám, uvědomuji si, že mám syna, který se téměř tak starý jako on. Jsem rád, že nás dali dohromady. Voloďa je totiž z celé skupiny interkosmonautů nejlepší – nejlepší nejen svou erudicí technickou, ale i znalostí literatury a umění.“
Mezinárodní lety vyvolávají některé nové problémy. Gubarev souhlasil: „Veškerá příprava musela začít od nuly – našimi partneři jsou kosmičtí nováčkové. Další potíž spočívá v tom, že se musíme připravit k pobytu na dvou strojích – na kosmické lodi a na orbitální stanici. Zato psychologické potíže se nevynořily žádné. S Voloďou jsme našli společný jazyk. Při naší práci se bude určitým způsobem sčítat moje zkušenost s mládím Vladimíra. Původně jsem měl obavy, jestli si spolu budeme správně rozumět. Teď jsem úplně klidný, protože on mluví rusky naprosto plynně. I technický jazyk ovládá dokonale. A je pro něho charakteristické, že se všechno snaží pochopit do hloubky.“
Bývalý sovětský kosmonaut Alexej Gubarev zemřel v sobotu 21. února ve věku 83 let. Na archivním snímku z března 1978 se Alexej Gubarev (vlevo) a československý kosmonaut Vladimír Remek (vpravo) připravují na let do vesmíru ve Středisku kosmonautů J. A. Gagarina ve Hvězdném městečku v tehdejším SSSR.
Změny na srdci
Avšak na podzim 1977 Gubareva lékaři z oddílu málem vyřadili. Při vyšetření na EKG objevili na jeho srdci nepatrné změny. To není možné! Další kontrola! Ano, Gubarev je zdráv – ukázalo se. Ten nepatrný výkyv jenom dosvědčil, že nedávno prodělal chřipku.
„Závěrečnými zkouškami na trenažérech prošly obě dvojice,“ řekl mi dr. Antonín Dvořák, předseda čs. lékařské letecké komise. „Avšak podle mých sovětských kolegů a instruktorů výcviku byli Gubarev a Remek přece jenom o něco lepší. Sám to posuzovat nemohu. Do těchto věcí nás nezasvěcovali.“ Sověti údajně konzultovali toto rozhodnutí s československými představiteli.
Kosmonauti se o něm dověděli na kosmodromu pět dnů před novým datem vypuštění v neděli 26. února od generála Šatalova. Tehdy si musela vybraná dvojice uložit do Sojuzu 28 osobní věci a technici instalovat přesně tvarovaná křesla. Oficiálně vyhlásila státní komise hlavní posádku o dva dny později, 28. února.
Přistání na orbitální stanici
Sojuz 28 odstartoval 2. března 1978 z kosmodromu Bajkonur. První okamžiky stavu beztíže působí na málokterého člověka příjemně. To je pochopitelné. Krev, která byla dosud soustředěna především v dolní polovině těla, se rozlévá rovnoměrně do celého organismu. I Remek cítil v hlavě tíhu, jak mu otekla hlava, a menší nevolnost – trpí kinetózou. Musel to čekat, lékaři ho na tyhle potíže mnohokrát upozorňovali. Rovněž Gubarev, byť měl za sebou měsíc ve vesmíru, musel tenhle předěl chvilku překonávat.
Kosmonauti kontrolovali palubní systémy a zapnutím hlavního motoru měnili dráhu letu. Zítra se spojí se stanicí! Po otevření průlezu do orbitální sekce si mohou svléknout skafandry. Ve dvě hodiny v noci předlouhý den končil. Zatímco velitel se uložil do spacího pytle, kosmonaut-výzkumník Remek zůstal ještě chvíli u okénka. Teprve teď měl čas, aby se vynadíval na zeměkouli ubíhající dole pod nimi.
Druhý den při sedmnáctém obletu Země v 18,25 a v 19,02 hodin moskevského času zapnula posádka Sojuzu 28 nakrátko hlavní motor. Tím zvýšila rychlost a dostala se na protáhlou eliptickou dráhu, jejíž apogeum leželo ve výšce 357 kilometrů – a v tomto bodu by se měla obě tělesa setkat. Tato operace je pro každého kosmonauta jakousi maturitou. Zatímco při návštěvě Saljutu 4 se Gubarev v poslední etapě sbližování ujal řízení sám, tentokrát je musel přenechat automatům.
V 19:28 hodin byla loď vzdálena od stanice Saljut 7 přesně 60 kilometrů. Sojuz 28 se rychle přibližoval. V 19:39, kdy byl mezi nimi 20 kilometrů, se na palubní desce stíhací lodi rozsvítil nápis ZACHVAT. Radiolokátor tedy vyhledal a zaměřil orbitální komplex, sami kosmonauti ho ještě neviděli. Automaty nyní analyzovaly situaci a udržovali polohu sojuzu tak, aby jeho spojovací uzel mířil ke spojovacímu uzlu saljutu. Přitom bedlivě sledovali vzdálenost obou těles, rychlost jejich sbližování, úhlovou polohu a bez přestání dělají výpočty, které kontrolují s plánovanými. Sebemenší odchylky upravovali jemným zapnutím raketových motorků. Kosmonauti činnost automatů jenom kontrolovali. Jedině kdyby selhaly, přepnuli by na ruční systém sbližování.
„Vidím světélkující tečku,“ hlásil Gubarev. „Napravo půldruhého stupně od středu.“ „My také vidíme siluetu lodi,“ sděloval Jurij Romaněnko ze Saljutu 7. „Saljut se našemu zraku zjevil v dálce jako malá nejasná hvězda,“ vzpomínal Remek. „Její obrysy rostly. Dostaly tvář stříbrného kotouče. Poziční světla stanice a lodi blikají.“
V 19:40 ve vzdálenosti 16 kilometrů navázali obě posádky přímé rádiové spojení. Tedy o něco dřív, než bylo plánováno. Také radary Saljutu 6 už našly Sojuz 28 a nyní automaty orientují stanici tak, že nabízí v ústrety zadní stykovací uzel. U předního kotví Sojuz 27.
Obě posádky bedlivě sledovaly své obrazovky. Při spojování neměly možnost vidět druhý stroj na vlastní oči – zacláněl jim stykovací uzel. Musely se spokojit s televizními záběry venkovní kamery. Nad Sibiří, kde se má spojení uskutečnit, panovala noc. Kosmonauti kontrolovali činnost automatů pouze podle blikajících světel druhého tělesa.
Ve 20:00 byla od sebe obě plavidla vzdálena 300 metrů. Třemi panely slunečních baterií připomínal mohutný Saljut 7 velkého ptáka. Zato Sojuz 28 byl holý, odkázaný na vlastní zdroje energie. Gubarev zapojil automatický systém závěrečné spojovací operace. Romaněnko a Grečko seděli u pilotních pultů stanice. Gubarev a Remek byli na opačném konci, v přistávacím modulu lodi. Obě dvojice odděloval čtvero zavřených dvířek.
„Vidím rozsvícený stykovací uzel,“ hlásil Gubarev pohled na televizní obrazovku. „Rovněž barevná poziční světla jsou dobře viditelná. Napravo zelené a nalevo červené. Zezdola blikají další dvě.“ Dva páry bílých světel představovaly vertikálu a barevné majáky horizontálu. Kosmonauti se lépe orientovali. „Už si prohlížím terče,“ oznámil Gubarev. Stykovací uzly mají namalované terče, které se musí promítat přesně do vyznačených obrysů na obrazovce.
Uvitání chlebem a solí
Známka s kosmonauty A. Gubarevem a Vladimírem Remkem.
„Dotek!“ jásal Remek ve 20.10 hodin. „Zachycení!“ Deset minut po tom, co vpluli do stínu Země, se nad Altají obě tělesa spojila. Stykovací systém lodi začal přitahovat stanici. Nyní letělo soulodí v těsném objetí – gumová těsnění k sobě přiléhala, hermetičnost byla zajištěna.
Obě posádky kontrolovaly, jestli v jejich prostorách nepoklesl tlak vzduchu. Ne, v pořádku! Kosmonauti požádali řídicí středisko o souhlas k otevření průlezů. Gubarev a Remek svlékli skafandry a pak přepojili všechny systémy lodi na energetické zdroje stanice. Jejich stroj měl pouze chemické baterie, které vydrží několik dnů, kdežto kosmický příbytek dostává elektřinu ze slunečních baterií.
Konečně ve 23:10 se otevřela dvířka do Saljutu. Návštěvníci v tmavomodrých kombinézách vpluli dovnitř. Hostitelé měli světlomodré. Zatímco uvnitř sojuzu je prostor 10 krychlových metrů, saljut měl 100 krychlových metrů, takže i s druhou lodí to je dohromady 120 metrů, tedy jako byt o 40 čtverečních metrech.
Všichni usedli ke stolu. Obyvatelé stanice nabídli příchozím úhledné malé balíčky s chlebem s tabletkami soli. Hosté je otevřeli, ulamovali kousky a přidali sůl. Mohli je zapíjet vodou, protože u stolu je polyetylénová hadice, na kterou může každý nasadit svůj osobní náustek. Starověký slovanský obyčej vítat hosty chlebem a solí si našel cestu i do vesmíru.
Návštěvníci strávili na orbitální stanici týden. Uskutečnili řadu vědeckých experimentů, které pro ně připravili českoslovenští odborníci. Přistáli v pátek 10. března.
Po návratu Gubareva a Remka následoval obvyklý kolotoč slavnostní. Vzápětí přiletěli do Prahy, kde oba dostali nejvyšší státní vyznamenání. Astronomové z jihočeské Kletě nazvali planetku 2544, kterou objevili v roce 1980, Gubarevovým jménem. Gubarev je kromě několika ruských měst čestným občanem Prahy a Českých Budějovic.
V roce 1981 Gubarev z oddílu kosmonautů odešel. Stal se jedním z vedoucích Gagarinova střediska pro výcvik kosmonautů. V roce 1983 byl povýšen na generálmajora. Potom se stal náměstkem ředitele 30. Ústředního vědecko-výzkumného ústavu ministerstva obrany. V letech 1990 - 1996 byl náměstkem generálního ředitele společnosti „Ščelkovavtotrans“. V roce 1982 vydal knihu Priťaženije něvěsomosti (Přitažlivost beztíže).
