Škoda, že je článek opět poněkud tendenční a neřeší problematiku jako celek. Většina čtenářů totiž minimálně tuší, že Rusko není jediné, kdo tyto špionážní satelity používá. Je vcelku jasné, že všichni řeší stejné technické problémy, což nevyhnutelně vede k podobným řešením. Klasický případ je třeba projekt US 193. Tento americký špionážní satelit disponoval radarovou anténou o rozměrech cca 30x15m. Je vcelku jasné, že energetickou náročnost takového zařízení nevyřeší žádné tužkové baterie, o slunečních panelech nemluvě. Ostatně argument autora, že ty sluneční kladou příliš velký aerodynamický odpor, je vzhledem k rozměrům radarových antén spíše úsměvný. Faktem je, že když USA se satelitem (krátce po startu) ztratily signál, tak ho raději sestřelily. Respektive ho na oběžné dráze zničily, čímž přispěly k již tak velkému množství kosmického smetí. Oficiální zdůvodnění bylo, že obsahoval jedovatý hydrazin, který se používá jako raketové palivo a přítomnost radioaktivních látek byla popřena. Každému je ale jasné, že by toto palivo v případě pádu satelitu shořelo mnohem spolehlivěji, než zbytek. Je tedy otázkou, jaké zdroje energie používají americké satelity a proč o nich autor mlčí. Snad se to dozvíme v příštím díle :)
