Pokud jste fotil se stereoskopickou předsádkou, pro zobrazení jste musel použít speciální brýle (R-C, polarizační, interlace...) nebo "krabičku" s dvěma kukátky (zkušenější si uměli spojit šilháním atd.), pak zcela jistě taková fotografie asi nebyla pro každého jako normální 2D bez otravných zobrazovacích pomůcek. Proto se to rychle "zabydlí" u všech, až cena klesne do přijatelné výše. Pokud se jim podařilo soustavou čoček snímat scénu z mnoha nepatrných úhlů, což není problém, k vypočtení úhlových vzdáleností všech nasnímaných bodů je už třeba slušného počítače (to už problém je). Soubor úhlových vzdáleností se projektuje do normální fotografie vyfocené scény kteroukoliv čočkou (nebo všemi následně po módu změření úhlových vzdáleností, což se projeví kvalitou) a pak už stačí rozostřit určitou hloubkovou hladinu stejné hodnoty nebo intervalu úhlových vzdáleností a to lze vytisknout. Není to žádná difrakční či holografická fotografie nabízející větší rozdíl perspektivy a tím i hloubky, ale normální s tím, že kromě rozostření jisté hloubky, můžete nechat po sobě promítat všechny nepatrné perspektivy jednotlivých čoček, což se projeví prostorovostí - to už vytisknout nelze, leda že by jste měl lenticular folii a know-how. Je to stejné, jako když kamerou opatrně pohybujete horizontálně, což se projeví při projekci prostorovostí (Rakouské Tuti Fruti z minulého století bez použití brýlí atd.). My, co se prostorovostí obrazu zabýváme delší dobu, používali jsme jisté fígle k zobrazení "prostoru" i na obyčejné černobílé televizi bez pomůcek a věděli jsme, že k efektu prostoru je nutné mít ve scéně jak blízké objekty, tak vzdálené, které téměř nemění polohu jako víc ty blízké. Tento trik prostorovosti dnes používají v dokumentech při zobrazování starých fotografií, které rozstříhají a doretušují. Lidé si jistě rychle oblíbí tuto možnost nepatrných perspektiv s efektem prostoru jako datový soubor, umělci spíš to hloubkové rozmazání, které pouźívají dvě století na papíře.
