Nezbláznit se v polární zimě není jednoduché, řekl Horký v Rozstřelu

  • 12
Filmař a polárník Petr Horký byl u záchrany sto let staré lodi Amundsenovy lodi Maud. Jak probíhala a co podobné projekty Norům a Evropanům obecně dávají, prozradil v pořadu Rozstřel.

V srpnu letošního roku do norského přístavu Vollen vjela loď, která z něj před sto lety vyrazila na moře. A z nich 88 let strávila pod vodou několik tisíc kilometrů daleko. Torzo lodi Maud polárníka Roalda Amundsena zachránil projekt sochaře Jana Wanggaarda, který za jediný dolar koupil práva na vrak. S pomocí sponzorů dokázal zorganizovat její záchranu a převoz z dna moře u kanadských břehů zpět do Norska. 

Loď vznikla kvůli projektu dobytí severního pólu za využití driftu polárního ledu. Ten byl známý od 19. století a rozhodně není zanedbatelný. Zkušenosti s tím má i Petr Horký: „Když jsem já šel k severnímu pólu, měli jsme tu smůlu, že drift byl přesně opačný,“ řekl v Rozstřelu. 

Po celodenním pochodu se tak jeho výprava během noci kvůli pohybu ledu pod nohama dostala v některých případech o kilometry zpět. „Drift může mít rychlost až kilometr za hodinu,“ řekl Horký. Byly samozřejmě i výpravy, kterým pohyb ledu pomáhal, ale dnes už víme, že až na severní pól je prakticky nemožné se s jeho pomocí dostat.

Amundsen nechal loď Maud postavit z vlastních peněz. Zřejmě proto, že v roce 1910, kdy byl pověřen velením expedice na škuneru Fram jiného velkého polárníka Fridtjofa Nansena. Amundsen až po vyplutí výpravu původně směřující na sever obrátil směrem k jižnímu pólu. Chtěl totiž předstihnout britskou Scottovu expedici. Po následném úspěchu u jižního pólu snad tedy cítil povinnost svůj čin napravit a přichystat novou expedici k severnímu pólu.

V principu nešlo o nic složitého. Velmi zjednodušeně řečeno musel sehnat posádku, materiál, nechat loď zamrznout a pak „už jen“ vydržet, říká Horký. „Ale nezbláznit se v polární zimě při -30, -40 stupních, možná i -50, není nic jednoduchého,“ popisuje. Posádka neměla mnoho na práci a nevyhnutelně v ní musely hlodat i pochybnosti o tom, kam je neovladatelný drift zanese. Sice prováděla i důležitý vědecký výzkum, ale jen v omezené míře.

Amundsen a spol. se se všemi nástrahy potýkali úspěšně, klíčové ovšem bylo, že se nedostali k severnímu pólu. „Veřejnost čekala zprávu o dobytí severního pólu, a ta nepřišla, (expedice skončila v Beringově průlivu po cestě podél Kanady, pozn.red.),“ řekl Horký. A to rozhodlo o tom, že byla považována za neúspěšnou. Amundsena neúspěch zcela finančně zruinoval. „Dokonce i na jeho dům byl vyhlášen konkurz, řečeno dnešními slovy, a koupil ho Amundsenův mecenáš, aby ten měl kde vůbec bydlet,“ řekl Petr Horký.

Petr Horký

režisér, moderátor, producent, specialista na „dobrodružné“ lokace a náměty. Točil v osmdesáti zemích světa, mimo jiných s lidmi jako Thor Heyerdahl, Reinhold Messner, Edmund Hillary, Arthur C. Clarke, Erich von Däniken a dalšími.

Samotná Maud vyšla z driftovacího dobrodružství v dobrém stavu. Amundsen ji prodal kanadské Hudson Bay Company (dřív vykupovala úlovky od lovců kožešin a prodávala jim zásoby, dnes vlastní v Kanadě velkou síť obchodních domů). Loď po přejmenování na Bay Maud sloužila do roku 1930, kdy pravděpodobně zamrzla a potopila se na mělčině v zátoce Cambridge. Společnosti ji tam zanechala jejímu osudu. Na tomto místě více méně bez povšimnutí spočívala až do roku 2011, kdy norský sochař Jan Wanggaard spustil projekt na její záchranu.

Zájem Norů je do jisté míry podle Horkého pochopitelný i proto, že Amundsen je pro ně velkou historickou postavou. Přitom se nedá říci, že by byl „hrdinský typ“. „Byl velmi praktický. Učil se u Eskymáků, kteří v 19. století nebyli vždy považování za plnohodnotné lidi, on ovšem pochopil, že jejich know-how přežití v arktických podmínkách je unikátní,“ vysvětluje Petr Horký. Nevadilo mu například využívat psy ze spřežení jako „živou spižírnu“, což pro jiné polárníky bylo eticky problematické.„Já jsem byl ovšem až u závěrečné fáze projektu. Já i Jan Wanggaard jsme to, myslím, celé brali za velkou pošetilost, veliké bláznovství,“ popisuje Horký. I jeho samotného překvapilo, jaký vzbudil projekt zájem: „Na přivítání lodi přišlo možná dva tisíce, možná pět tisíc Norů [...] a fotky se objevily i v České republice, která má k Amundsenovi a Norsku přece jen poměrně daleko.“ Podle jeho slov z materiálu určitě nevznikne celovečerní dokument.