V mnoha oblastech průmyslu, výzkumu či zdravotnictví se dnes běžně pracuje s radioizotopy. Při těchto činnostech vzniká mimo jiné odpad, který obsahuje radioaktivní látky. Jedním z příkladů jsou ozařovače používané pro různé účely ve zdravotnictví. Životnost takových zařízení je pochopitelně omezena a po jejich vyřazení z provozu se nabízí takřka otázka nerudovská - kam s nimi?
Hledání odpovědi na tuto otázku je relativně jednoduché právě u radioaktivních odpadů institucionálního původu, které laicky řečeno, září málo.
Rozdělení radioaktivního odpadu - Institucionální radioaktivní odpady Vznikají ve zdravotnictví, průmyslu, zemědělství či výzkumu. Mohou to být např. staré měřicí přístroje a radioaktivní zářiče, znečištěné pracovní oděvy, látky, papír, injekční stříkačky atd. - Vyhořelé jaderné palivo V současnosti se vyhořelé jaderné palivo neukládá, ale je dočasně skladováno v meziskladech. |
Materiál obsahující radioizotopy bude bezpečný až za desítky tisíc let, kdy se radioaktivní látky v něm obsažené rozpadnou na stabilní, tedy neradioaktivní. Proto se odpady musí uložit tak, aby neohrožovaly okolí v současnosti ani v budoucnosti. V Česku tyto otázky řeší Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO).
Jedno z takových úložišť radioaktivních odpadů se jmenuje Richard a nachází se pod vrchem Bídnice u Litoměřic. V provozu je již od roku 1964.
„Ročně se v Richardu uloží průměrně 300 obalových souborů s radioaktivními odpady,“ řekla na úvod Tereza Bečvaříková, tisková mluvčí Správy úložišť radioaktivních odpadů. Všechny pocházejí z provozů v České republice, ze zahraničí se radioaktivní odpady za účelem uložení dovážet nesmí.
Původců institucionálních radioaktivních odpadů je v Česku registrováno více než sto.
Bezpečnost začíná sudem v sudu
Pokud budete číst materiály o zajištění bezpečnosti ze Správy úložišť, narazíte na laikům nic neříkající věty. Zajímalo nás, co se reálně skrývá například za větou, že bezpečnost zajišťuje soustava doplňujících se bariér, které jsou na sobě nezávislé.
V informačním středisku, které je přístupné veřejnosti, je vystaven řez obalového souboru, kterému se lidově říká sud v sudu. Tento obalový soubor tvoří jednu bezpečnostní bariéru. Pokud zjednodušíme popis, sto litrů odpadu chrání stovka litrů betonu (stolitrový sud je vložen do 200litrového sudu, volný prostor je vyplněn betonem).
V malém, stolitrovém, je samotný odpad. Tento sud je vložen do 200litrového a je zalit betonem.
Na sobě nezávislých bezpečnostních opatření je samozřejmě více. Tím základním je stabilní geologické prostředí. Proto byl k ukládání vybrán bývalý vápencový důl, později nacistická podzemní továrna v hloubce 70 metrů pod zemí.
Pro ukládání radioaktivních odpadů slouží jen malá část (cca 2km) z celkem asi 40 kilometrů chodeb a překopů, které jsou bývalou součástí důlního komplexu Richard (I, II a III).
Původní zajištění komor z roku 1944. Jeden vězeň, který se podílel na pracích, vyryl své jméno do bednění. Je vidět na stropě vedle "roury".
Ukládací komora s odpadem před zazděním a celkovým zalitím betonem
Pro bezpečnost je důležité, že se úložiště nachází nad hladinou podzemních vod a je umístěno pod povrchem. Nadloží důlního komplexu, které tvoří vrstva asi pěti metrů teplického vápence, je tvořeno nepropustnými jílovitými slínovci přesahující 50 metrů.
Podloží je také nepropustné, tvoří ho jílovité slínovce jizerského souvrství, opět o mocnosti nad 50 metrů. Ještě doplníme, že pod jílovitými slínovci jsou jemnozrnné slínité pískovce.
Geologická bariéra místa je základem, na ni navazují další bariéry. Původní důlní prostory proměnili nacisté v podzemní továrnu, kterou zabezpečili pomocí betonu. Toto řešení bylo doplněno v letech 1960 až 1964, kdy byly zabezpečeny komunikační cesty železobetonovými rámy s výplňovými pažinami.
Detail zajištění chodeb
Nově vybudovaná vstupní štola po odstřelu v roce 1945 jednotkami německé armády
Stěny a ukládací komory byly tehdy zajištěny svorníky a v celém úložišti byl vybudován drenážní systém.
Do ukládacích komor se ukládají obalové soubory tak, aby se maximálně využil objem ukládací komory. Plná komora se pochopitelně nejprve zazdí. Další bezpečnostní bariéra tedy vzniká zalitím zaplněné ukládací komory betonem.
Vystrojená komora před založením a následným zalitím betonem
Příklad uzavřené komory s radioaktivním odpadem financované EU
Bezpečnost provozu úložiště je kontrolována v souladu s Programem monitorování (dokumentace schválená Státním úřadem pro jadernou bezpečnost), jsou měřeny veličiny charakterizující ozáření radiačních pracovníků a dalších osob a znečištění pracoviště radionuklidy. V areálu úložiště i podzemí jsou rovněž umístěna čidla a kamery, které nepřetržitě objekt monitorují.
Odděleně od uložených obalových souborů s radioaktivním odpadem jsou v úložišti umístěny také odpady, které nelze trvale uložit, protože nesplňují limity a podmínky k ukládání. Jsou tedy v úložišti skladovány do té doby, než budou uloženy v budoucím hlubinném úložišti (které bude určeno pro vyhořelé jaderné palivo a vysokoaktivní odpady). Tyto obalové soubory však musí splňovat limity a podmínky ke skladování. Jedná se zejména o použité uzavřené radionuklidové zářiče a jaderné materiály.
Historie lokality Richard u LitoměřicPod povrchem vrchu Bídnice na Litoměřicku je v hloubce asi 70 až 80 metrů zhruba pět metrů silná vrstva vápence. Ten byl od poloviny 19. století těžen hornickým způsobem. Vytěžené prostory letech 1943 − 1944 vybrali nacisté pro podzemní továrnu. Stavba v podzemí dostala krycí označení Richard. Na projektu pracovali uvěznění horníci, zedníci, betonáři, elektrikáři a instalatéři. Část dělníků byla z nedalekého Terezína, zbytek z místního tábora. Zcela dokončit se podařilo jen několik hal pro provozy koncernu Auto Union. Konec války zastihl podzemí v různém stadiu stavebních úprav. Od zcela dokončených výrobních hal až po chodby, kde probíhaly teprve rozšiřovací hornické práce. Po odvezení veškerého zařízení koncem roku 1945 zde Čížkovické cementárny a vápenky obnovily těžbu vápence. Během dalších 15 let vznikl rozsáhlý komplex chodeb. Hornický způsob těžby byl však mnohem dražší než v otevřeném lomu, a proto byla těžba vápence ukončena. Od roku 1964 se upravená část dolu začala využívat pro ukládání radioaktivních odpadů. |
