Přemýšleli jste někdy, jaký luxus to vlastně je, mít doma jeskyni plnou jídla? Když se mluví o vynálezech, které změnily svět, kdo by si vzpomněl na ledničku, když jsou tu letadla, televizory nebo počítače? Lednička ale v naší kultuře hraje velkou roli. Ukážeme si to jednoduchým výletem - představte si, jak vypadal...
Svět bez ledničky
Chladit potraviny má svůj význam zdravotní, hygienický i gurmánský. V nízkých teplotách nedochází k rychlému množení bakterií a jsou zpomalené hnilobné procesy. Pro konzumaci potravin čerstvých a poživatelných tak lidé mohli buď sbírat každý den potravu novou, pěstovat si živá zvířata, používat jiné konzervanty, potraviny zavařovat a nebo chladit.
 Historie uchovávání jídlaPrvní konzerva a první otvírák |
Celý pravěk, starověk, středověk a velkou část novověku měli lidé jen málo možnosti, jak dát své zásoby k ledu. V podstatě jedinou - právě led samý. V důležitých palácích (například ve starověké Persii) existovaly ledárny. V zimě se napěchovaly ledem, který přes léto - navzdory důkladné izolaci - postupně odtával.
Ještě před padesáti lety existovalo povolání ledaře, který do stravovacích zařízení nebo prominentních domácnosti donášel denně či obden čerstvý led, čili vodu, která v sobě konzervovala mráz měsíců minulých.
V závislosti na klimatu a okolní přírodě tu byly další možnosti: chladný sklep, kamenné jeskyně, voda... Každý z prostředků má své výhody i nevýhody, a každý z nich se v nějaké uchoval až do dnešních dnů. Žádný z nich ale neřeší otázku: jak udělat zimu tady a teď?
Budiž zima
Lord se ptá sluhy: "Jean, kolik je zde stupňů?"
"Šestnáct, sire."
"A venku, Jean?"
"Čtyři stupně, sire."
"Tak buďte tak laskav a otevřete okno, ať je tady dvacet."
Teplota se zkrátka někdy nechová tak, jak by ji matematika radila. Ten první problém, tedy jak se zahřát, vyřešili naši předkové už dávno - s dostatkem paliva a zdrojem ohně to nebyl žádný problém. Jaký proces ale použít, abychom teplotu snížili?
Podobně, jako žárovka není pohlcovač tmy, ale producent světla, ani zimu nemůžeme vytvořit podobně, jako vytváříme oheň. Zima je totiž nedostatek tepla, a abychom něco ochladili, musíme něco jiného ohřát. Druhý termodynamický zákon nám říká, že k přenesení tepla (a ochlazení) je třeba práce.
Jak to prakticky provést, na to poprvé přišel William Cullen, skotský lékař a chemik. Cullen coby devatenáctiletý lékař procestoval půlku světa, když se v roce 1729 plavil na obchodní lodi mezi Londýnem a Střední Amerikou. Pak se usadil jako lékař a později jej zaujal nově vznikající obor chemie. Působil na univerzitách v Glasgow a v Edinburgu.
Právě na edinburghské univerzitě předvedl poprvé proces umělého zmrazování. Stalo se tak roku 1756, některé prameny uvádějí, že pokus provedl již o osm let dříve v Glasgow.
Práci nutnou pro přenos tepla zde vykonával ručně sám vynálezce, a to otáčením klikou, jak můžeme vidět na nákresu, který se zachoval.
Ačkoli dnešní ledničky kolovrátek nepřipomínají, princip zůstává stejný.
| Kompresorová lednička | |
| 1. | Trubice, ve které se teplý plyn ochlazuje (proto velký povrch) |
| 2. | Ventil, teplý plyn se rozpíná a tím se dále ochlazuje |
| 3. | Trubice, kde se studený plyn oteplí (uvnitř "ledničky") |
| 4. | Kompresor, chladný plyn je stlačován, čímž se zvýší jeho teplota |
Populárnímu profesorovi Cullenovi se tehdy mechanickou ledničkou, složenou z pumpy stlačující diethyl ether, povedlo vytvořit malý kousek ledu. Proces ale nenašel komerční využití, na to si počkal celých padesát let.
Lednička přichází
První ledničku navrhl roku 1805 Američan Oliver Evans, který svou vynálezeckou kariéru započal už ve dvaadvaceti letech v oblasti textilních strojů. Každý den se setkáváme s jeho vynálezy v supermarketech u pokladen, mezi četné Evansovy patenty patří totiž i posuvné pásy.
Přestože Evans je obvykle označován za vynálezce ledničky, sám žádnou funkční ledničku nesestrojil. Jeho návrh o třicet let později vylepšil Jacob Perkins.
Během devatenáctého století byl koncept ledničky vylepšen mnoha vynálezci. Místo tekutého média se začalo používat plynu a páry. Potravinářský průmysl poprvé využíval mechanického chlazení v Austrálii, a to díky skotskému vynálezci Jamesovi Harrisonovi. V roce 1855 zkonstruoval přístroj na výrobu ledu - produkoval neuvěřitelné tři tuny ledu denně.
Harrison se později pokusil o ještě ambicióznější projekt. Jeho plán s chytlavým názvem "Fresh Meat frozen and packed as if for a voyage, so that the refrigerating process may be continued for any required period" (Čerstvé maso zmražené jako na cestu, takže proces chlazení může být opakován po libovolnou dobu) ale skončil katastrofou.
Na lodi, která vyplula roku 1873 z Norfolku, vybudoval mrazící box - místnost obklopenou ledem. Namísto toho, aby na lodi nainstaloval přímo chladící zařízení, vyrobil na pevnině led do zásoby. Led však roztál dříve, než Harrison předpokládal, a maso se zkazilo, a s ním i pověst umělého mražení, alespoň v té době. Harrison se po tomto neúspěchu vrátil k žurnalistice.
Jiné studie označují za vynálezce ledničky německého profesora Carla von Lindeho, který si v roce 1876 (74?) nechal patentovat čpavkovou kompresorovou ledničku. Až do roku 1929 se v ledničkách běžně používaly jedovaté plyny, např. oxid siřičitý. Ve třicátých letech je nahradily freony, které vymizely až v minulém desetiletí, děravěly totiž ozonovou vrstvu.
20. století - nástup ledniček do domácností
Oxidu siřičitého využívala i první lednička pro domácnosti, vyráběná v General Electric podle patentů francouzského vynálezce Marcela Audiffrena (jeho patenty koupila American Audiffren Refrigerating Machine Company). První kus prodali v roce 1911. Audiffrenovy ledničky byly velice drahé, cena se pohybovala kolem tisíce dolarů, což byl asi dvojnásobek ceny tehdejšího automobilu.
General Electric produkoval během následujícího desetiletí jeden model za druhým: Guardian, Frigidaire, Kalvinator a Servel. Do roku 1920 existovalo v USA pouhých 200 ledniček. Lednička tehdy byla rozmístěná po domě: ve sklepě se nalézal hlučný motor a kompresor, zatímco chladící box měl své místo v kuchyni. Teprve Frigidaire z roku 1923 se do kuchyně vešel celý.
Až model "Monitor-Top" (vpravo na obrázku) se stal hitem, od roku 1927 se ho prodalo přes milion kusů. Amerika poznala výhody ledniček mnohem dříve, než Evropa: 60% amerických domácností mělo koncem třicátých let ledničku, zatímco v Británii se ledničky dočkaly podobného rozšíření až v sedmdesátých letech. Že by za to mohly tyto reklamy?
Kolekce reklam na The Monitor Top ledničku od General Electrics
Zima pro pokročilé
O další pokrok v ledničkové oblasti se zasloužili Baltzar von Platen a Carl Mundters, studenti švédského Královského institutu technologií, když v roce 1922 vynalezli absorpční ledničku, které se ihned chopil Electrolux a proměnil ji v celosvětový úspěch. Absorpční lednička nevyžaduje mechanickou energii, pouze zdroj tepla, a nabízí tedy obvykle tišší provoz, než lednička kompresorová.
Další princip, využívaný pro chlazení, je Peltierův efekt. V Peltierově chladiči probíhají termoelektrické procesy, takový přístroj je tudíž zcela tichý, ale ne tak efektivní. Zajímavé jsou také akustické chladiče, pracující na principu rezonance.
Ledařům zmrzl úsměv na rtech
Lednička v každé domácnosti zcela změnila naše spotřební návyky. Není nutné chodit každý den nakupovat na tržiště nebo do obchodu, rodina si může udělat zásobu chlazených či mražených potravin klidně na týden. Bez této možnosti by vznik a rozšíření supermarketů nebylo možné.
Chladící skříňka umožnila domácnostem stát se samostatnějšími jednotkami. Už dávno k ní nemusí chodit ledař dosypat kostky ledu. Teď už do ní stačí sypat jenom to jídlo...
Odkazy
- Jak funguje lednička? (howstuffworks.com, anglicky)
- Lednička (Wikipedia.org, anglicky)
- Historie ledniček Dometic a Electrolux (česky)
- Historie ledniček a mrazáků (anglicky)
- Sifonová lednička (anglicky)
- Staré obrázky (nejen) ledniček (anglicky)
- Staré spotřebiče (anglicky)
- Staré ledničky (anglicky)
