Nad stránkami Kodaňské trilogie má člověk setrvale pocit, že se plazí po čemsi plochém, nejspíš po dřevěné podlaze ve starém, chudém bytě. Nejde přitom o důsledek faktu, že Kodaň je placatá, že je placaté i celé Dánsko, o němž se přece říká, že ho lze celé přehlédnout, když si člověk stoupne na sud tamního piva.
A nejde ani o narážku na to, co o sobě Tove Ditlevsenová několikrát poznamená, totiž že nebyla vybavena bujnými vnadami. Daleko spíše se jedná o důsledek stylu, jímž jsou tyto paměti psány. Máloco problematizují, běží dopředu a právě těmi nezaplněnými mezerami mezi jednotlivými prkny – větami či kapitolami – té dřevěné podlahy profukuje smutek.
Chtělo by se říci, že Kodaňská trilogie připomíná školní práci, v onom prkenném vyjadřování, která nedovoluje postihnout veškeré zákruty našich životů. Taky je tu jistá tematická obnošenost, protože Tove Ditlevsenová (1917–1976) pocházela z chudé rodiny, kde otec často neměl práci, ale o to zapálenějším byl propagátorem levicové politiky. Později třeba čteme o nástupu Hitlera a o válce, avšak jde o okrajovou záležitost, života dánské spisovatelky se to nijak výrazněji netkne – ani psychicky, ani co se týče materiální stránky.
