„Nikdy jsem nechtěl, aby to byla má autobiografie. Ale jakmile jsem přečetl prvních pár kapitol Szpilmanovy knihy, věděl jsem, že jsem našel ten pravý příběh. Přes všechny hrůzy holokaustu je v něm naděje,“ prohlásil režisér o předloze, která byla po prvním vydání stažena. Mimo jiné v ní vadila postava německého důstojníka, jenž hrdinovi pomáhá.
V roce 1939, kdy Němci napadli Polsko, bylo Szpilmanovi 28 let. Jeho rodina - rodiče, bratr a dvě sestry – musela postupně prodat celý majetek včetně hrdinova milovaného klavíru a odejít s ostatním židovským obyvatelstvem do pověstného varšavského ghetta. Deportaci do koncentračního tábora unikl mladý muzikant ze všech příbuzných jako jediný.
O titulní roli Pianisty se ucházelo na čtrnáct set profesionálních i neškolených herců. Nakonec ji dostal Adrien Brody, který se kvůli studiu své postavy uzavřel do dobrovolné izolace, zbavil se bytu, auta i televize, kromě toho se učil hrát na piano a zhubl o čtrnáct kilogramů. Za svůj výkon dostal Oscara.
Úryvek z recenzeFilm Romana Polanského Pianista si říká o zvláštní zacházení. Nemůže se v běžném slova smyslu líbit - hrůzám holocaustu přece není nic tak vzdáleného jako líbivost! Ale nemůže se ani nelíbit - z obav, že by i sebedrobnější výhrady k filmu mohly zpochybnit jeho obsah, tedy skutečný příběh židovského pianisty Wladyszlawa Szpilmana, jenž jako jediný z rodiny unikl transportu a přežil. "Hudba byla jeho vášní. Přežití byl jeho mistrovský kus," říká plakátový slogan k filmu. Právě hudba má klíčovou roli v onom osudovém okamžiku, kdy německý důstojník rozhoduje o bytí či nebytí hrdiny, vyhladovělého štvance, pro kterého je ukořistěná plechovka okurek největší poklad. Ale je tu i piano se zašlými klávesami. Po těch lační neméně, na nich bude hrát o svůj život. Celou recenzi si můžete přečíst zde. |