Ten váš profesor Josef Pfitzner byl nacistický prospěchář, který kvůli své kariéře neváhal posílat lidi na popraviště. Snažil fanaticky germanizovat Prahu. Přejmenoval stovky pražských ulic. Systematicky likvidoval pomníky českých a židovských osobností, vědců a umělců. Nechal zlikvidovat i pomník amerického prezidenta Wilsona, o kterém píšete hned v úvodním odstavci svého článku. Pfitzner poslal na popraviště českého primátora Prahy Otakara Klapku se všemi jeho spolupracovníky, kteří byli navíc před popravou mučeni.

A ten váš doktor Wagner se nápadně shoduje s lékařem, kterého pronásledoval lovec nacistů Simon Wiesenthal. Neznám podrobnosti, ale do rukou lékaře, který občas někoho rozpitvá za živa, bych se dostat nechtěl. Píšete o něm, že „je odvezen do koncentračního tábora Ruzyně...“ To je další podpásovka. Koncentrační tábor udělali ze zdejších českých kasáren Němci nikoli Češi. Již dne 17. listopadu 1939 zde uvěznili dva tisíce českých studentů, kteří byli zadrženi v českých školách. Ty, které nepopravili, převezli do koncentráku Sachsenhausen. Celkem v Ruzyni nacisté popravili doložitelně 247 Čechů, ve skutečnosti jich zřejmě bylo daleko více. Skutečný koncentrák to byl za Němců, nikoli za Čechů. A tak by se dalo dlouho pokračovat.

Vaše svědectví zkopírovaná z nacistických análů nestojí ani za říšský fenik.

Já jsem uvedl pouze kauzální řetězec událostí. Máte pravdu, Československo mělo spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem a Francií, a také máte pravdu v tom, že pomoc Sovětského svazu byla vázána na pomoc Francie. Jenže Francie podepsala Mnichovskou dohodu, čímž se formálně stala spojencem Německa. Navíc Sovětský svaz nebyl připraven na rozsáhlý konflikt.

Já v žádném případě neobhajuji brutální režim v Sovětském svazu. To ale nic nemění na tom, že Sovětský svaz se pokoušel naplnit svůj spojenecký závazek sjednáním možnosti přesunu své armády přes polské území. Polsko to ale odmítlo.

V té době nikdo nemohl tušit, do jak katastrofálních rozměrů celý řetězec událostí směřuje.

Opět se snažíte historii soužití Čechů a Němců idealizovat. Máte pravdu, že slovo Sudety je velmi staré, ale byli to právě Němci, kteří to slovo zásadním způsobem zkompromitovali. To, co vy nazýváte „jedinečnou identitou srostlou s touto zemí“, podle nich zakládalo právo na odtržení té země.

Také se snažíte vytvářet dojem, že před 20. stoletím bylo soužití Čechů a Němců téměř idyla. Dokonce mluvíte o Němcích jako o lidech „s hlubokým vztahem k české koruně“. Ve skutečnosti se ukázali být problémovými obyvateli již za Václava II. Nejpozději tehdy se ukázalo, že šlo o chybné a nikoli strategické rozhodnutí Přemyslovců. Stačí se podívat na fortifikaci hradů například v Krušných horách (typicky hrad Krupka). Klíčové části opevnění předpokládaly útok z jihu (z Čech), nikoli ze Saska. S kým se tedy identifikovali jejich stavitelé, ačkoli se nacházeli na území Koruny české? Kolik českých panovníků se muselo vyrovnávat s faktem, že na loajalitu obyvatel pohraničních hor se nelze spolehnout?

Dvacáté století bylo skutečně zlomem. Způsob, jakým byly pohraniční oblasti českých zemí znesvěceny, nemá v historii obdoby. Stále mne překvapuje, jak velký je počet míst, které jsou doslova nasáklé krví statisíců vězňů – nejde jen o koncentráky a podzemní továrny, ale také nesčetné vlaky a pochody smrti, které v samotném závěru války končily právě v „Sudetech“, jako na posledním území, které měli Němci pod kontrolou a zbavovali se tam svědků svých zločinů. To, co se odehrávalo v Terezíně a v Litoměřicích (Richard) překonává nejbrutálnější horory. Nic strašlivějšího už neexistuje. Nejen krásné hrázděné chalupy – ale i tohle je dílo sudetských Němců. Právě tohle zmrzačilo „duši krajiny“ nejvíc.

Máte pravdu, pane Vodvářko, že jde o princip. Hlavním principem celé situace kolem nakladatelství Grasset jsou prachy. Ekonomické výsledky tohoto nakladatelství totiž byly tak špatné (opakovaný meziroční propad tržeb přes 20 procent), že prodej nakladatelství byl jedinou možností záchrany. Pokud by nakladatelství bylo ekonomicky úspěšné, Vincent Bolloré by neměl šanci je koupit.

Ten „respektovaný šéfredaktor“ Oliviér Nora si navzdory rekordnímu propadu tržeb v roce 2025 zvyšil plat z 830 000 Euro na jeden milion Euro. Vedení nakladatelství si bylo tak sebejisté a spoléhalo na soudržnost mediální scény, že Bolloré měl problém prosadit vydání knihy pronásledovaného kritika islámu. Takže jak to asi mohlo dopadnout? Oliviér Nora vyletěl, protože místo efektivního řízení podniku provozoval politický klub elitních levicových aktivistů, který přivedl slavné nakladatelství ke krachu.

Jenže po těchto informacích musíte trochu pátrat, internet je plný pohádky o zlém „extrémně pravicovém mediálním magnátovi“, který „útočí na svobodu slova“.

Z vašich textů je naprosto evidentní, že pro vás jsou ty dějiny až příliš složité, o čemž nejlépe svědčí úroveň vašich příspěvků.

a) To není manipulace, ve skutečnosti jste se vyjádřila ještě děsivěji, než jak jsem to uveřejnil.

b) Níže v diskusi pro změnu dáváte jako příklad hodný následování Ferdinanda Porscheho, který získal hodnost SS Oberführera a ve své továrně Volkswagen u Wolfsburgu nechal zřídit koncentrační tábor, v němž zahynuly stovky vězňů. Z čeho čerpáte své argumenty? Z Hitlerova deníčku?

Musím bohužel konstatovat, že tento článek doslova schematicky kopíruje levicové aktivistické narativy, s nimiž se v poslední době doslova roztrhl pytel. Už o tom vycházejí odborné publikace. Říká se tomu „nový antisemitismus“ nebo také „izraeolofobie“. Je to stará nenávist ukrytá v novém kabátě s nezbytnou výšivkou „starost o životy dětí“.

Například ke skutečnosti, že Mezinárodní trestní soud v Haagu vydal zatykač zároveň na představitele Hamásu a zároveň na vrcholné představitele Izraele, se autor článku vyjadřuje slovy, že jde o „naplnění principu padni komu padni“.

Ve skutečnosti je veřejným tajemstvím, že Mezinárodní trestní soud je silně zpolitizovaný a jeho mezinárodní respekt je na bodu mrazu. V jednom odborném článku to komentovali stručně – co špatně začalo také špatně skončí. Co se týče Izraele, tak tam je vliv muslimských zemí naprosto zřejmý – snaha soudu zaměnit oběť za pachatele je tak provokativní, že ji může přehlédnout jen úplný ignorant.

Novou explozi antisemitismu můžeme pozorovat také v OSN. Mezi lety 2015 a 2025 vydala OSN neuvěřitelných 173 rezolucí zaměřených proti Izraeli. Proti všem ostatním zemím světa bylo za stejné období přijato jen 80 rezolucí. Sebevětší lidskoprávní katastrofa kdekoli na světě nezabrání aktivistům v OSN dupnout alespoň sedmnáctkrát ročně na Izrael. Na sankčních seznamech se často ocitají židovské rodiny, které ani netuší, že na nějakém seznamu jsou. Takže nějaké „padni komu padni“ je pouze v představách levicových aktivistů.

Jenže tady nejde o nějakého úředníka. Tady jde o politika, který získal politický mandát v demokratické politické soutěži. Měl být ministrem, ale jiný politik mu v získání této pozice zabránil, i když k takovému radikálnímu kroku neměl mandát.

Ministr je ten, kdo úkoluje státní úředníky. A státní úředníci nejsou žádné chráněné osoby. Jejich úkolem je pracovat s maximální efektivitou tak, aby stát poskytoval co nejlepší podmínky pro život občanů – bezpečnost, vzdělávání, podnikání, zdravotnictví... Všichni ale víme, že často je to poněkud naopak. Občané vynakládají obrovské prostředky na udržování rozbujelého úřednického aparátu. Je veřejným tajemstvím, že tento aparát je plný dobře placených zašíváren, kde se pouze vykazuje činnost v podobě generování různých byrokratických komplikací. Zatímco podnikatel musí generovat zisk, jinak jeho podnikání nemá smysl, úředníci usilují o navýšení svých rozpočtů. Úředník musí zabránit tomu, aby se zjistilo, že jeho pozice je zbytečná. Proto je takový humbuk kolem Turkova výroku, protože tento problém u nás dosáhl kolosálních rozměrů. Představte si ministra, který se rozhodne, že efektivitu státních úředníků začne prověřovat a začne se ptát, jestli stát opravdu potřebuje „ředitele Kontroly komunikace o klimatické změně“.

Ukazuje se, základna zcela zbytečných úředníků ja tak obrovská, že má značný politický potenciál.

To přirovnání k hradnímu příkopu je docela trefné, až na to, že ten příkop nevykopala vláda, ale hradní pán. Hradní pán se totiž rozhodl, že na Hrad pustí jen toho, koho on schválí. Volby nevolby. Hradní pán je totiž přesvědčen, že jeho úkolem je napravovat volební omyly plebejců v podhradí.

A ministerstvo kultury? Náhle je tam šéf, který nehodlá být Večerníčkem, z čehož se nekulturně vyděsili všichni, jejichž úžasná cool-túra je zcela závislá na příjmech ze státního rozpočtu.

To se mýlíte. Její vliv byl mimořádný. Na začátku 20. století se o ní psalo jako o nejvlivnější ženě světa. Na turné v USA musela odmítnout devadesát procent nabídek na přednášky, protože by to nezvládla. Češi ji milovali, o čemž svědčí nejen mimořádná návštěvnost jejích přednášek, ale také vřelé kontakty s českými spisovateli i s T. G. Masarykem. Němci (zvláště sudetští) ji nenáviděli. Z jejich reakcí byla velmi zklamaná.

Dobrý den. Zkuste se na ty urážky podívat s nadhledem. Už Kristus v Bibli praví, že urážka znesvěcuje toho, kdo ji pronáší a nikoli toho, na koho je směřována. Pokud někomu chybí argumenty, uchyluje se k útokům v osobní rovině. To je veliká slabost, kterou můžete snadno využít.

Dobrý den. To je velmi důležitá otázka. Nejen z tohoto textu, ale také z Vašich předchozích textů lze usoudit, že člověka považujete za problém. Poučení nám nabízí historie – vždycky, když někdo začal lidi považovat za problém, byla z toho nějaká katastrofa – válka nebo genocida. A nezáleží na tom, jestli tím „problémem“ byli lidi obecně nebo nějaká skupina lidí. Asi nejděsivějším příkladem historie je, když byli jako „problém“ označeni Židé. Stalo se jim to mnohokrát v historii. Ale za druhé světové války to vygradovalo. Ústředním bodem judaismu je totiž Stvořitel, který člověku dává přednost před vším ostatním. Pokud má padnout hora, aby přežil jediný člověk, měla by padnout hora. Člověk je v judaismu (i křesťanství) obrazem biblického Boha, tedy svobodná bytost nadaná schopností tvořit a milovat. Plynou z toho velká rizika (pro člověka), proto dal Bůh lidem lásku. Bůh miluje lidi, žehná lásce mezi lidmi a fandí všemu dobrému, co z lásky plyne, včetně ochrany přírody.

Tahle filozofie se dalece míjí s jakoukoli filozofií, která člověka považuje za problém. V jednom ze svých textů píšete, cituji: „Věřím, že příroda nás přežije“. A máte obavy z toho, co přírodu „po našem odchodu čeká a s čím vším se bude muset vypořádat“. Možná Vám to tak nepřijde, možná Vám to dokonce bude připadat urážlivé, ale za takovou filozofií se ukrývá strašlivé zlo. Od takové filozofie je totiž jen malý krůček k úvahám o tom, co udělat s lidmi, aby se chudinka příroda měla lépe.

Sněm sudetských Němců v Brně není jen kulturní akcí, protože Sudetoněmecké krajanské sdružení není kulturním spolkem, ale spolkem politickým, který je navíc štědře financován spolkovou vládou.

Ve svých stanovách se sice formálně vzdali majetkových nároků vůči České republice, v jejich oficiálních textech a komunikaci se to však moc neprojevilo. V souvislosti s lokalitami na území ČR stále zcela běžně používají pojem „sudetoněmecký majetek“.

Problematická je i samotná existence a název tohoto spolku, který používá pojem „Sudety“ – tento pojem Spojenci jednotně a jednoznačně označili za kompromitovaný nacismem a spojený s válečnou agresí a neoprávněným územním nárokem.

Také začátky této organizace jsou více než kontroverzní. Její původní cíle by se daly shrnout celkem jednoduše: změnit výsledky druhé světové války, dokonce chtěla prosadit trvalou platnost Mnichovské dohody. Není divu – jejími zakládajícími členy byli v hojné míře někdejší členové represivních složek Třetí říše. Oficiálně se majetkových požadavků tato organizace vzdala až po sedmdesáti letech – otázka zní, jestli se tomu papíru dá věřit – vzhledem k tomu, s jakou kritikou se to v Německu setkalo. Autoři tohoto „vyškrtnutí“ byli dokonce označováni za zrádce a mnoho z nich přešlo do jiných organizací, kterých je asi pět a nejsou k Čechům tak „útlocitní“.

Pořád ještě není čas na to, abychom se komukoli podbízeli. Nedaří se ani návrat zrekvírovaných zvonů z českých kostelů, které čas od času někdo v Německu objeví. Ve skutečnosti nás v Německu mají na háku. Sjezd sudetských Němců na našem území by měl být chápán jako politické vměšování do vnitřních záležitostí státu, protože tak to fakticky je.

Zazněl tady názor, že jsme kolonie a v kolonii mohou být těžko vyšší mzdy než v koloniální mocnosti. Bohužel to není daleko od pravdy.

Ten problém se objevil i v autorově článku, přesněji v odstavci „Zahraniční kapitál“, a sice v této podobě: „V Česku často zůstává výroba, zatímco strategické části – vývoj, značka nebo obchod – se odehrávají jinde“. To by chtělo rozvinout.

Většina průmyslu je totiž v zahraničních rukách. Běžná praxe probíhá tak, že u nás vyrobený výrobek se převeze dejme tomu do Německa, tam na něj nalepí čárový kód a cena vzroste o desítky procent (někdy i o stovky procent). Takže zahraniční mateřská firma vykazuje obrovskou produktivitu s minimálními náklady i námahou, zatímco u nás se pracuje sice tvrdě, ale na hranici rentability. Tahle polooficiální ekonomika má hodnotu nejméně stovek miliard korun. K tomu připočítejme oficiální ekonomická data, která říkají, že z naší ekonomiky odchází v podobě odměn investorům asi půl bilionu (pět set miliard) korun ročně. Takže i když se u nás vyprodukuje obrovské bohatství, naše silnice jsou stále rozmlácené, protože to bohatství zde nezůstává.

Dobře se to dá pozorovat také na ziscích bank. Žádná významná banka není v českých rukách, ale ty jejich astronomické zisky jsou nepřehlédnutelné. Typicky to lze pozorovat na České spořitelně (ve skutečnosti Erste Bank), jejíž zisky její rakouská „matka“ občas použije k sanování svých ztrát (například v roce 2011 nebo 2014). Dalo by se to označit téměř pohádkově: „Jak chudák dopomohl boháčovi k ještě většímu bohatství“.

Samostatnou kapitolou jsou třeba vodárny. Ty produkují svým zahraničním vlastníkům obrovské zisky, ale investice mají většinou jen charakter nutných oprav nebo řešení havárií. Ačkoli obce, kterým se podařilo získat svou vodárenskou soustavu znovu pod kontrolu, jsou příkladem toho, že při současných cenách vodného a stočného, se dá, s mírnou nadsázkou řečeno, pomocí investic „vyždímat voda i ze skály“.

A tak by se dalo dlouho pokračovat.

Pane Soušku, to, že jste článek hned nepochopil jako ironii, svědčí o tom, že pan Nožička dokáže naprosto dokonale napodobit rétorický styl současné vládní opozice v čele s prezidentem