Honza Peterka, Praha: "Fízlové po skejtu ani moc nešli. Možná prudili, ale ne kvůli samotnýmu faktu, že to je skateboarding. To máš jak dneska. Pruděj, že někde jedeš a že to tady vodřeš. Ty kecy byly to samý, akorát ve větším. My to měli tehdy komplikovanější. Jezdili sme na skejtu a ještě sme byli pankáči."
Yinachi
Unikátní publikace v září připomene historii skateboardingu u nás. Vzpomínky pamětníků doplní dobové fotografie. Knížku pojmenovanou Prkýnka na maso jsme uřízli dávali dohromady publicisté Michal Nanoru a Martina Overstreet. Na 500 stranách přinesou příběh subkultury, která se v komunistickém Československu pohybovala na hraně společenského přijímání a rebelie.
Yinachi
Vizuálně výrazná kniha vznikla na základě rozhovorů s dvaceti pamětníky a v jedenácti kapitolách sleduje nejen vztah nové subkultury k režimu, ale také odkud první skejťáci brali informace, jak se učili techniku, triky, vyráběli bermudy z ubrusu, "prkna" z kolečkových bruslí nebo jak na závody létali mezi Prahou a Karlovými Vary letadlem.
Yinachi
"Ve stejném roce, kdy úřady na punk a novou vlnu vedly útok článkem Nová vlna se starým obsahem, byl skejt široce akceptovaný. Krom vysoké návštěvnosti závodů se objevoval v pozitivním světle v televizi i časopisech. V roce 1981 dělal křoví Meky Žbirkovi v pohádce Neberte nám princeznú a jakkoli je Lucie vládkyně všech moří a postrach ulice (1984) a její cool kámoši znaj vedle skejtu i tajné mučící techniky jako žhavení lebky zvané budík, taky jí je šest let a hraje si s plastelínou,“ píše v doslovu knihy Michal Nanoru.
Yinachi
Míra Bartoš, Prachatice: "SSM byl sice předvoj KSČ, ale my jsme byli pod SSM všichni, protože bez hlavičky SSM nešlo dělat nic. Takže přestože jsme všichni z naší generace byli velmi prozápadně orientovaný a strašně velký procento z nás stihlo do revoluce emigrovat, jakmile jsi nebyl organizovanej, nešly pořádat závody, nemoh jsi disponovat s penězma, nemoh jsi dělat brigádu, kterou bys vydělal na zaplacení matroše na rampu, prostě nebylo jiný cesty."
Yinachi
Robert Thiele, Praha: "Prkna zbouchaný z kolečkovejch bruslí, že jo. Prkýnka na maso jsme uřízli a jezdilo se. Ono to teda vůbec nejelo. Člověk do toho kopnul a ono to nejelo. Dneska by to člověk musel brát opatrně a stejně by se rozsekal."
Yinachi
"Představitelé režimu si nebyli úplně jistí, jak k 'buržoaznímu' skateboardingu přistupovat. Na Václavském náměstí honili skejťáky příslušníci, jinde se stavěly U-rampy pod dohledem SSM, o hamburgerech se podávala hlášení StB, na závody v dnes kuriózních disciplínách slalom, skok vysoký a daleký chodily tisíce lidí a Aleš Hušák vybíral peníze od západoněmeckých sponzorů," popisují tehdejší atmosféru autoři knihy psané nevšedním jazykem, která se bude křtít 6. září v pražské MeetFactory.
Yinachi
Simon Thiele, Praha: "Tenkrát šlo vo to, aby to jezdilo potichu a rychle. Vždycky jsme řikali, že kolem chodce musíš projet tak rychle a potichu, aby si to uvědomil, až když seš pryč. Víš jako - jinak tě srazí. To tak vždycky bylo, když jsi projížděl kolem někoho, tak von do tebe ťop, a už to bylo."
Yinachi
Ukázka z knihy Prkýnka na maso jsme uřízli, která pojednává o historii skateboardingu před sametovou revolucí.
Yinachi
Tomáš Potůček, Pardubice: "Opravdovej street dostal pořádnou pecku po závodu Euroskate, který se konal v Praze v roce 1988. Pořádal ho Martin Kopecký s Hušákem, pozdějším ředitelem Sazky, který se ke skejtu přilepil."
Yinachi
Honza Peterka, Praha: "Trochu mi ta naše parta přišla jak z toho filmu Legendy z Dogtownu. Akorát nebyly prachy a ty bazény."
Yinachi
Nanoru a Overstreet připomínají, že mezi první skejťáky u nás patřili bratři Formanové, kterým prkna koupil jejich otec, když v roce 1976 za oceánem přebíral Oskara za Přelet nad kukaččím hnízdem.
Yinachi
Petr Forman, Praha: "Největší odborník byl Zobák. Co udělal Zobák, to jsme udělali všichni. To byl náš guru a pořád je. Ten to diktoval, on byl vlastně nejlepší, správnej blázen. Všichni mu záviděli. Ale hlavně to byl sportovec, frajer, nebo pořád je, a na tom skejtu i mimo něj dělal věci, který nikdo nedělal. Když si on propích pusu, tak my všichni taky."
Yinachi
Ivan Zobák Pelikán v bazénu ve Staré Roli.
Yinachi
"Fotografie, na kterých se často neuvěřitelně styloví skejťáci odrážejí od všudypřítomných šedých bund, estébáckých baloňáků, embéček a nápisů Ovoce-Zelenina ukazují na něco mezi Z-Boys a Vesničkou mou střediskovou. Některé postavy jako by na pozadí samoobsluhy Pramen a džínových kompletů na favoritech se zvednutými berany přicestovaly v rámci Návratu do budoucnosti," píší o unikátních fotkách v knize autoři.
Yinachi
"Skejťáci byli speciální partička. To byla naše svoboda. Policajti do nás nerejpali, protože jsme dělali sport. Nebo víceméně nerejpali. Měl jsi svůj klid a měl jsi svůj svět. My nebyli politický, ale bavilo nás to, měli jsme dobrou partu a zažívali jsme věci. Fotbal dělal každej,“ píše se v publikaci, jejíž nedílnou součástí jsou dobové fotografie.
Yinachi
"Otázka skejtu jako možnosti svobody, utržení se ze společenských omezení, se prolíná celou knihou. Zvlášť nás ale zajímá, jak se americká kultura skejtu přeložila do prostředí, v němž slavil neobyčejný úspěch projekt důsledného sociálního zestejnění, do prostředí, kde všichni lyžovali a všichni uměli plavat,“ říká za autorský tým Michal Nanoru.
Yinachi
Renata Škrabalová, Polička: "Možná bych toho nechala, kdyby mi můj tatínek neřekl, že jsem pořád odřená a že takhle budu mít samý jizvy a nikdo si mě nevezme a musím s tím okamžitě skončit. Takže jsem se zasekla a nepřestala jsem."
Yinachi
Mark Gonzales v Prachaticích na Summer campu v roce 1987. "Gonzales byl v tý době jeden z největších mistrů ollie na světě, jako první vyskočil na nějakej stůl někde v Kalifornii. A ten prostě přijel a dal třistašedesátku olliečkem jen tak na rovině, bez jakýkoli rampičky. To nám hlava nebrala," vzpomíná Míra Bartoš z Prachatic.
Yinachi
"Lístek na autobus do Varů stál třeba osmdesát korun a my zjistili, že letadlo stojí sto pade. A my, celá parta skejťáků, letěli na jedny závody letadlem Praha-Karlovy Vary. Skejt si nikdo nedal do zavazadlovýho prostoru, samozřejmě si ho každej držel u sebe. To si pamatuju, jak jsme jeli po tý ranveji, parta dvaceti lidí," vypráví v knize Petr Forman.