Strategická série Heroes of Might & Magic se u hráčů těší značné oblibě. Ve strategické části hráči rozšiřují působnost svého království, zatímco v té taktické si užívají šachové partie, v nichž na tahy bojují s nepřáteli. Podívejme se, jakými proměnami série za 18 let existence prošla.
První díl Heroes of Might & Magic s podtitulem A Strategic Quest vyšel ve druhé polovině roku 1995 a žádný velký poprask mezi hráči ani recenzenty nezpůsobil. Přesto ti, které si hra získala, strávili objevováním mapy, zabíráním dolů a cvičením jednotek desítky hodin.
Grafika je z dnešního podhledu jednoduchá, příjemně pestrobarevná, možná až kýčovitá, ale přesto účelná.
První díl trochu nespravedlivě doplatil na to, že vyšel v podstatě souběžně s očekávanými strategiemi Caesar 2 či Command & Conquer. Z dnešního pohledu ho doporučujeme maximálně ze studijních důvodů, ten pravý čas Heroes of Might & Magic měl teprve přijít.
Triumf nastal o rok později. Druhý díl se dočkal vřelého přijetí u hráčů a zaznamenal i komerční úspěch.
Grafický posun není tak velký, nejdůležitější změny se odehrály pod kapotou. Dvojka nabídla více hratelných stran, nestvůr, scénáře, a vytvořila tak především podhoubí pro dlouhotrvající zábavu.
Druhý díl je i z dnešního pohledu stále dobře hratelný, zejména pak s vydaným rozšířením The Price of Loyalty. Pamětníci možná zatlačí slzu při pohledu na zlatý věk 2D grafiky.
Ani třetí díl z roku 1999 se od dvojky zase tolik neliší. Přesto vám většina fanoušků řekne, že právě trojka je společně s vydanými rozšířeními nejlepší díl série. Pokud přemýšlíte, kterým dílem začít, trojka je žhavý kandidát.
Společně s rozšířeními se počet měst vyšplhal na devět a k dispozici je také náhodný generátor úrovní, který prodlouží zábavu o desítky hodiny.
Fandové chválí především vyváženost všech stran a smysl pro detail. Mnoha věcí si možná ani nevšimnete, ale jejich přítomnost vytváří nevšední zážitek.
Úkrok stranou přišel se čtvrtým dílem, který vyšel v roce 2002. Grafika působí jinak, ale co není z obrázků poznat, možná i živějším dojmem. Přesto však není v mnoha situacích tak pěkná jako u předchůdců.
Změna pohledu na bitevní pole je to nejmenší. Autoři přišli s celou řadou inovací, například účastí hrdinů přímo v bitvě, a nebáli se mnohé zažité věci překopat.
Největším problémem však bylo, že čtyřka vyšla nehotová, uspěchaná. První verze hry dokonce neobsahovala esenciální hru ve více lidech.
Pátý díl z roku 2006 je v mnoha ohledech návratem ke kořenům. Doba přesto pokročila a největší obavy vzbuzovala 3D grafika. Neprávem. Vypadá skvěle a umožňuje rotaci a přibližování scény.
Stejně jako u čtvrtého dílu, i zde se fanoušci rozdělili na dva tábory. Jedni považují trojku za nedostižnou, druzí poukazují, že pětka má spolu s datadisky v podstatě stejnou hloubku a několik vylepšení navíc.
Pohled na město, okolo jehož centra lze kamerou rotovat, je impozantní.
Šestý díl z roku 2011 je taktéž plně 3D a vypadá nádherně. Problém je, že autoři mnohé věci zjednodušili, zatímco rozvoj hrdinů je zbytečně komplikovaný.
Těžko odpustitelné také je, že tvůrci z nějakého důvodu vyřadili scenérii budovaného města. Posledním přírůstkem do série je letošní rozšíření Odstíny temnoty, které však ke spuštění nevyžaduje původní hru.
Série Heroes of Might & Magicje tak je zářným příkladem, že na grafice nezáleží. Přechod do 3D nenabídl žádnou hlubší inovaci a z hlediska herních principů zůstávají starší díly nepřekonány.