zavřít
1 / 25
náhledy
Rozmanitost exotického hmyzu, což je druhově nejpočetnější skupina živočichů na Zemi, se v rámci projektu Přírodovědci.cz rozhodli rozkrýt entomologové Petr Šípek z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a Dominik Vondráček z Národního muzea. Popsán je více než milion druhů a odhadem 5 až 10 milionů to teprve čeká. (na snímku saranče druhu Zonocerus cf. elegans)
Autor: Petr Šípek
Zásadní evoluční novinkou, která pomohla tak rozsáhlé druhové rozmanitosti hmyzu byla křídla a schopnost letu, díky nimž si hmyz podmanil doslova celý svět a stal se součástí téměř všech ekosystémů na planetě. A u většiny skupin hmyzu v tropických a subtropických regionech jde druhová škála ruku v ruce s rozmanitostí barev, velikosti i tvaru – v této galerii mezi nimi najdete mimo jiné i exemplář malovaný jako od Piccasa. (na snímku saranče druhu Dictiophorus spumans)
Autor: Petr Šípek
Tropická a subtropická sarančata z čeledi Pyrgomorphidae se vyznačují robustní tělesnou stavbou a velmi pestrým zbarvením. Řada druhů proto jen velmi nerada létá, ačkoliv jiné naopak vytvářejí tažné roje. (na snímku saranče rodu Taphronota)
Autor: Petr Šípek
Jakkoliv je pestré zbarvení těchto sarančat napohled krásné, nese ve skutečnosti informaci o jedovatosti svého nositele (tzv. aposematismus). Tato sarančata totiž ráda požírají jedovaté klejichy (čeleď Asclepiadaceae), lilkovité rostliny (Solanaceae) a další toxické druhy. Jejich těla pak obsahují toxické látky, jako jsou například srdeční glykosidy - u některých druhů jsou známé smrtelné otravy domácích zvířat (dokonce i lidí) po jejich pozření. (na snímku saranče druhu Maura ruboornata)
Autor: Petr Šípek
Snaha skrýt se před zrakem predátora vedla u řady živočichů k napodobování různých objektů. Mezi často napodobované vzory patří listy, ať již ty suché, či živé. Tato forma mimeze (někdy označovaná jako fytomimeze), se neomezuje jen na vzhled křídel či štítu, ale dost často ovlivňuje i celkový tvar těla. Na snímku jsou zástupci tří skupin rovnokřídlých, u nichž došlo k nezávislému vzniku listovitého habitu těla. Nahoře saranče rodu Systella z čeledi Trigonopterygidae (Malajsie), vpravo je marše z tribu Cladonotini (čeleď Tetrigidae, Filipíny), na spodním obrázku je pak ekvádorská kobylka Typophyllum mortuifolium.
Autor: Jan Korba, Petr Šípek
Lupenitky (rod Phyllium) patří do řádu strašilek (Phasmatodea), a jde o jedny z nejznámějších a zřejmě také nejdokonalejších „fytomimetiků“ (napodobitelů listů). Pocházejí z jihovýchodní Asie a kromě svého tvaru se vyznačují i výrazným pohlavním dimorfismem. Samice jsou široké, přední pár křídel mají přeměněny v krytky, jejichž žilky dokonale napodobují žilnatinu listů, zadní křídla jsou redukovaná, takže samice lupenitek nelétají. Samci jsou naopak hubení a jsou schopni létat. Na obrázku je nedospělý jedinec.
Autor: Petr Šípek
Pokud se půjdete projít po naší krajině, můžete zaslechnout cvrčivé zvuky různých rovnokřídlých – cvrčků, kobylek nebo sarančat. V tropických lesích jsou tyto zvuky nápadně silnější, všudypřítomné a takřka neustálé. Většinou za nimi ovšem stojí jiní tvorové – cikády (čeleď Cicadidae). Celosvětově jich je známo více než 3 200 druhů. Na obrázku je zachycena metamorfóza bornejského jedince, kdy se z podzemní larvy, která vylezla na strom, líhne přímo dospělec (viz další snímek).
Autor: Dominik Vondráček
Tato cikáda z Bornea je tedy hmyzem s proměnou nedokonalou, který podobně jako ploštice patří do řádu polokřídlí (Hemiptera). U nás žije jen několik druhů drobných cikád, žijí však poměrně skrytým způsobem života a jejich stridulační projevy jsou často mimo námi slyšitelné frekvence.
Autor: Dominik Vondráček
U ostnohřbetek (čeleď Membracidae) se v průběhu evoluce vyvinula velmi rozmanitá modifikace předohrudi - protahují se z různé výrůstky a trny rozličných tvarů a barev. Některé ostnohřbetky se snaží napodobit trny rostlin, jiné suché větvičky, popřípadě i jiné druhy hmyzu, třeba mravence. Některé mají kryptické barvy, jiné naopak výstražné. Celosvětově existuje více jak 3200 druhů ostnohřbetek s těžištěm diverzity v tropických deštných lesích. Na fotografiích jsou blíže neurčení zástupci z Kostariky a Kolumbie. V České republice najdete pouze dva původní druhy (ostnohřbetka křovinná a kručinková) a jeden nepůvodní (o. ovocná), který k nám byl zavlečen ze Severní Ameriky.
Autor: Vít Lukáš
Do řádu polokřídlých patří i čeleď svítilkovití (Fulgoridae), jejíž zástupci se u nás, ani nikde jinde v Evropě nevyskytují. Na fotografiích jsou tři bornejské druhy rodu Pyrops: zleva P. cultellatus, P. intricatus a P. sultanus. Co myslíte, skutečně jim konec „nosu“ svítí? Nikoliv, jde jen o pigmentové zbarvení, které ve tmě vůbec nezáří. Přírodovědci dob minulých si to však nemysleli. Maria Sibylla Merian (1647–1717), německá přírodovědkyně a ilustrátorka, byla na svou dobu silně pokrokovou ženou, která posunula vědecké poznání výrazně dopředu, a to především v oblasti entomologie. Byla však přesvědčená, že vybraným svítilkám protažený výrůstek na hlavě skutečně světélkuje. Tyto informace bez empirického prověření převzal například i slavný Carl von Linné (1707–1778), který různé druhy svítilek popsal. A v souvislosti s údajnou luminiscencí jim dokonce vybíral i latinská druhová jména: laternaria, phosphorea nebo candelaria atp.
Autor: Dominik Vondráček
Štítovka Sphaerocoris cf. annulus, získala díky svému zbarvení příznačné anglické označení „Picasso bug“, tedy „Picassova ploštice“. Je rozšířena ve značné části subsaharské Afriky, a její výrazné barevné vzory slouží jako varování predátorům. Podobně jako jiné ploštice, vylučuje totiž tato štítovka zapáchající sekret. Stejně jako u ostnohřbetek, i u štítovek došlo k modifikaci předohrudi, která zakrývá membránovitá křídla a zadeček.
Autor: Petr Šípek
Nejpočetnějším hmyzím řádem jsou brouci (Coleoptera). Popsaných je jich už více jak 400 tisíc a každoročně nově přibude cirka několik set až tisíc dalších. Na snímku je krasec Chrysochroa buqueti z Malajsie.
Autor: Petr Šípek
Zásadním evolučním momentem byl v případě brouků vznik krovek, který jim umožnil následnou rozsáhlou kolonizaci různých biotopů a obrovskou diverzifikaci. V tropických a subtropických oblastech dosahují extrémních velikostí a různorodých barev, tak jako brouci z jedné lokality v Malajsii – na snímku tesařík Sarothrocera lowii.
Autor: Petr Šípek
Dalším zajímavým broukem z Malajsie je dlouhonožec Cheirotonus peracanus.
Autor: Petr Šípek
I tesařík Cyriopalus wallacei na tomto snímku je broukem z Malajsie.
Autor: Petr Šípek
Barevné dokonalosti, tedy alespoň z lidského pohledu na věc, dosáhli někteří tropičtí brouci z podčeledi Rutelinae (listokazi). Na snímku z Kostariky je 3 cm velký zástupce druhu Chrysina resplendens, který jakoby vypadl z klenotnictví. Zbarvení je způsobeno fyzikálně lomem světla v kutikule.
Autor: Vít Lukáš
Zástupci broučí čeledi majkovití (Meloidae) mají parazitický způsob života, kdy se jejich larvy vyvíjejí v hnízdech včel případně ve vaječných snůškách sarančí. Na snímku je poměrně bizarně vypadající zástupce filipínské tropické fauny. Jde o druh Synhoria cf. maxillosa, který parazituje u velkých včel drvodělek (rod Xylocopa). Pro samce tohoto rodu jsou typická velmi nápadná kusadla.
Autor: Dominik Vondráček
Na Filipínách ještě zůstaneme. Díky obrovskému počtu ostrovů, které filipínské souostroví má, mohlo v průběhu evoluce dojít k rozsáhlé diverzifikaci různých skupin organismů. Příkladem jsou nelétaví nosatci skupiny Pachyrhynchini, u kterých se předpokládá, že jejich jednotlivé populace se dostaly z ostrova na ostrov pomocí “raftingu”, tedy převezením na nějakém plovoucím kmeni apod. Poté, co se tito brouci ocitli na jiném ostrově, dostali se i pod jiný evoluční tlak, a postupem času se z nich vyvinul odlišný druh. Takových druhů jsou napříč Filipínami stovky, často s velmi rozličnými barevnými vzory, podle kterých se i rozlišují.
Autor: Petr Šípek, Dominik Vondráček
V České republice můžete při troše štěstí narazit na sedm druhů roháčů, víc jich u nás nežije. Celkově jich je však okolo 1200 druhů, a v tropech jde často o impozantní a nádherná stvoření. Na snímku můžete spatřit samce tří různých druhů z jedné lokality v Malajsii. Mělo by jít o roháče Odontolabis femoralis (vlevo), Odontolabis wollastoni (vpravo) a Prosopocoilus astacoides (nahoře).
Autor: Dominik Vondráček
V Jihoafrické republice lze narazit na tyto podivně vypadající a nelétavé roháče rodu Colophon. Z důvodu geologických a klimatických změn došlo u tohoto rodu k postupné fragmentaci areálu a jednotlivé izolované populace se vyvinuly v samostatné druhy omezené na konkrétní pohoří. Dnes jich v Kapské oblasti najdeme kolem dvaceti druhů. Díky své sběratelské atraktivitě byli všichni zástupci tohoto rodu zahrnuty do úmluvy CITES. Spolu s jihoamerickým nosorožíkem Dynastes satanas jde o jediné brouky, kteří jsou součástí této dohody kontrolující obchod s ohroženými druhy. Na snímku je samec druhu Colophon izardi, který se od samice liší přítomností oranžových skvrn, lehce zvětšenými kusadly a nápadně prohnutými předními holeněmi.
Autor: Dominik Vondráček
U nosorožíků je to z druhovým bohatstvím podobné, jako s roháči. V České republice dnes narazíte v podstatě jen na jeden druh, a tím je nosorožík kapucínek (Oryctes nasicornis). Celosvětově jich je ale více jak 1500 druhů a v tropických oblastech jde o jedny z největších brouků vůbec. Někteří jedinci dosahují velikosti až 18 cm (měřeno včetně rohů). Na fotografii je samec druhu Chalcosoma atlas z Filipín. Samci mohou dorůst až 11 cm, kdežto samice, které rohy nemají a povrch jejich štítu a krovek je matný, hrubý a ochlupený jen 6 cm.
Autor: Dominik Vondráček
Martináči (Saturniidae) patří mezi největší motýly na světě. Ačkoliv většina zástupců má rozpětí křídel mezi 5-15 cm, největší druhy dosahují rozpětí až 25 centimetrů. Právě takové druhy najdeme u vyobrazených zástupců rodu Attacus z jihovýchodní Asie. Dospělý motýl patří druhu A. atlas, housenka pak příbuznému druhu A. lorquinii. Na housence si můžeme všimnou zajímavého jevu souvisejícího s ochranným zbarvením, tzv. protistínem. Svrchní strana housenky je světlejší (bíle ojíněná) zatímco spodek housenky je tmavě zelený. Housenky se na své živné rostlině drží právě “hřbetem dolů”. Zespodu je tedy vidět světlejší část (housenka splývá se světlejším nebem), svrchu pak tmavší část (housenka splývá s podkladem). Tento jev je daleko běžnější například u vodních organismů a lidé jej okoukali a využívají ho třeba při kamufláži vojenských letadel.
Autor: Petr Šípek
Housenka martináče (Saturniidae), který patří mezi největší motýly na světě.
Autor: Petr Šípek
Životní cyklus babočky zná dnes snad každý. Je to i zásluhou již zmíněné německé ilustrátorky a entomoložky Marii Sibylli Merian (1647-1717), která životní cyklus motýlů zaznamenala jako jedna z prvních. Přesto není od věci připomenout si fascinující sílu transformace hmyzího těla a životní cyklus hmyzu s proměnou dokonalou. Na obrázku je neotropická babočka Caligo memnon. Celý cyklus trvá asi 2,5 až 3 měsíce. Rozpětí křídel motýla se pohybuje od 11,5 až po 15 cm.
Autor: Petr Šípek
Některé motýlí housenky vypadají doslova jako malované. Příkladem může být tato bornejská housenka čeledi slimákovcovití (Limacodidae). Dospělci této čeledi jsou relativně nevzhlední motýli uniformních tmavých barev, zato jejich housenky dokážou hýřit kontrastními a zářivými barvami. Řada z nich má silně zploštělý tvar, od kterého se odvíjí i český název této čeledi. Tělo housenek bývá pokryto tuhými chloupky, které se mohou odlomit a způsobit predátorovi silnou alergickou reakci.
Autor: Dominik Vondráček
