Most mezi Rameswaram, Indie. Most mezi městem Rameswaram na ostrově Pamban a indickou pevninou měl usnadnit výměnu zboží s Cejlonem, dnešní Srí Lankou. Dílo si vysloužilo pověst nejnebezpečnějšího železničního mostu světa. Leží v místě, které pravidelně ničí silné bouře a s věkem více než 100 let dlouhá léta patřil k nejdelším mořským železničním mostům v Indii. Dva kilometry železnice nese nad vlnami 143 pilířů, prostřední sekci lze pro vyšší lodě zvednout, jinak cestující a zboží dělí od mořské hladiny 12,5 metru. Od roku 1988 mu konkuruje silniční most.
Indická železnice. Indická železnice ročně přepraví více než miliardu lidí. Země je protkaná 66 687 kilometry železnic, z nichž některé se datují do poloviny 19. století. Železničářskou uniformu obléká 1,3 milionu lidí.
Průsmyk Mullan, USA. Stavět železnici v americké divočině se na konci 19. století vyplatilo jen kvůli byznysu. Ze stejného důvodu jako trať na Klondiku vznikla i železnice překonávající průsmyk Mullan (1 779 m n. m) v americkém státě Montana. Kromě toho však spojila Helenu, hlavní město Montany, se západním pobřežím USA.
YouTube
Pozemní lanovka Gelmerbahn, Švýcarsko. Železnice s druhým největším stoupáním, ale podle znalců ta nejkrásnější. Původně sloužila od roku 1926 při stavbě přehrady Gelmer. V roce 2001 se dočkala přestavby pro turisty, na zhruba kilometrovou jízdu může vzít 24 lidí. Lístky si mohou koupit ve stanici Handegg (1 400 m n. m.), zpáteční jízdenka stojí 32 franků (734 Kč).
Železnice smrti, Thajsko a Barma. Trať, kterou budovali během 2. světové války Japonci mezi Thajskem a Barmou. Měří 415 kilometrů a spojuje města Ban Pong (Thajsko) a Thanbyuzayat (Barma). Při její stavbě zemřely desítky tisíc lidí, z toho 12 621 spojeneckých zajatců. Železnice překračuje řeku dnes nazývanou Kwai a její stavba se tak stala námětem pro film Most přes řeku Kwai.
Tren a la nubes, Argentina. Trať spojující Argentinu s Chile se plazí Andami a stoupá až do výšky 4 200 metrů nad mořem. Na trati lze najít 29 mostů, 21 tunelů, 13 viaduktů, dvě spirály a dvě úvratě. Stavba začala v roce 1921 a trať začala sloužit v roce 1948. Původně pro převoz zboží, ale dnes se proměnila v turistickou atrakci.
Maeklong Railway, Thajsko. Železnice a trh na jednom místě – doslova. V thajském městě Samut Songkhram trať vede přímo tržištěm, pro které se vžilo jméno Maeklong Railway Market.
Když přijíždí vlak, trhovci se svými stánky prostě jen uhnou stranou a nechají soupravu projet. Vlaky se pohybují velmi pomalu, protože od nástupní/do konečné stanice je dělí jen pár metrů. Další překážku pak na 67 kilometrů dlouhé trati představuje řeka Tha Chin.
White Pass a Yukon, USA a Kanada. Jde o pozůstatek zlaté horečky na Klondiku, který se začal stavět v roce 1898. Sloužil jen těžařům, takže šlo jen o izolovanou trať mezi městy Skagway (USA) a Whitehorse (Kanada) bez napojení na zbytek železniční sítě. Komerční provoz 178 kilometrů dlouhé tratě odstartoval v srpnu 1900.
Menší rozchod tratě (914 mm) ušetřil dělníkům práci při výstavbě a umožnil, aby lépe kopírovala terén. Trať byla uzavřena v roce 1982, aby se o šest let znovu otevřela a sloužila turistům.
Nariz Del Diablo, Ekvádor. Ekvádorská železnice se začala stavět v roce 1899 a soupravy při stoupání Andami překonávají nadmořskou výšku 3 609 metrů. V úseku kolem Nariz Del Diablo (Ďáblův nos) musí vlaky kvůli velkému převýšení stoupat „cik cak“ pomocí úvratí. Budování železnice kromě náročného terénu zpomalovaly tropické klima, jedovatá zvířata i nemoci. Vážnou ránu provozu uštědřily přívalové deště v letech 1997 a 1998 a dnes fungují jen výletní vlaky pro turisty. Zbytek provozu převzala silniční vozidla.