Družstva se nemohou na nějaký ten stupeň ohlížet. Kdyby čekala na nejlepší počasí, jednoduše by nestihla sklidit. Proto většinou disponují vysoušecími halami, kde vlhkost zrna srazí.
Mnohem větší průšvih znamenají choroby, které ve vlhkém počasí pole decimují. Tohle pole doslova zachvátila sněť sprašná. Patří jednomu z družstev, které sousedí s Koutného (zdravou) výměrou.
"Ne, nezaorají ho. I tohle obilí prodají. V tom objemu se ztratí," popisuje praktiku Koutný. "Prostě se rozhodli, že nebudou orat," vysvětluje zemědělskou metodu. Má opodstatnění tam, kde hrozí například eroze půdy, na pole se však musí lít víc chemických přípravků. Když se to včas nepodchytí, dopadne to takto.
Na konci července toho v pronajatém skladu moc nebylo. Jen pár fůr sladovnického ječmene, z kterého bude pivo. O dva týdny později je už všechno pod střechou. "Sklidili jsme dobře. Jaký to byl rok, je vidět na výnosnosti na hektar. Mám pozemky v devíti katastrech. Výnos byl od 4,5 tuny na hektar po 7," hodnotí výsledky Koutný. "Teď přijde to neméně důležité, musíme dobře prodat."
Kontrakt letos uzavře hlavně s tradičními partnery z okolí. A část produkce poputuje do Polska. Od dominantního zemědělsko-potravinářského holdingu si snaží držet odstup. A podobně se snaží pomáhat i kolegům sdruženým v Asociaci soukromého zemědělství. "Kdyby ty dotace nebyly, bylo by možná líp," uzavírá Koutný debatu o vzájemných půtkách zemědělců a honbě za ziskem.
"Celé je to o přístupu, jaký zvolíte. Jestli se na půdu budete dívat jen skrz peníze, nebo v ní vidíte příležitost obživy," vysvětluje Koutný své životní krédo. "Uměli bychom do ní naprat chemii, neohlížet se nalevo napravo. Ale to už by byla industriální výroba," dodává.
Dotace i celkově zemědělská politika by měla přitáhnout lidi zpět na venkov. Aby tam nejenom pracovali, ale i žili. "Nemá přece smysl, aby sem někdo přijel jen na osm hodin do práce a přes supermarket se vrátil do svého městského bytu. Že nejde jen o prázdné fráze, potvrzují jeho čtyři synové. Už od útlého věku mají své místo v kabině kombajnu. Stejně jako ho měl jejich otec.
Taky vás štvou zemědělci s věčným naříkáním na přílišné sucho, mokro, ceny nafty (doplň podle ročního období či aktuální situace na světových burzách)? Představujete si je jako nenažrané sysly, kteří sebe a své statky cpou dotacemi? Dobrá. Ale měnili byste s nimi? Možná bude stačit, když se na pole vypravíme s jedním z nich. Jeho rodina sedlačí už několik staletí.
Než obilí skončí v sile, musí se dobře sklidit. Načasovat ten správný okamžik není jen tak. Například letos situaci na Olomoucku komplikovalo bouřkové počasí. Takto vypadal typický den. Ráno byla rovina ukrytá v mlze. Dopoledne se sice vyjasnilo, ale než vystoupala teplota na úroveň, kdy začalo obilí vysychat, přišly bouřky z vedra. Přesto byly letošní žně netypicky rychlé. Kvůli neúrodě na Slovensku a jihu Moravy bylo na Hané dvakrát víc strojů.
"Počasí mě až tak netrápí," překvapí mě na úvod Václav Koutný. V Těšeticích - obci na dohled Olomouci - jeho rodina sedlačí už několik staletí. "Rod žil támhle v kótě za kostelem, proto Kótné." Hanáčtina má v jeho projevu jednoznačně navrch. Že je zemědělec, bere za hotovou věc. I jeho otec byl. Bolševici ho za chuť a snahu sedlačit třikrát zavřeli. Hned po revoluci požádal o navrácení půdy. "Ano, uživit se v zemědělství dá dobře, ale připravte se na to, že budete dělat tři zaměstnání," dodává na vysvětlenou. A počasí? "To je pro všechny stejné, to mě spíš štvou věci, které si děláme sami," otvírá vrata statku Koutný.
Prvně jsme se potkali na konci července. Na dvoře stojí připravený kombajn i traktory. Na pole se však nejede. Jsou dvě odpoledne a prší. Obilí je vlhké. Nezbývá, než sednout do kuchyně, dát si kafe a čekat a povídat. Třeba o tom, jak byla v 90. letech pozice soukromých zemědělců nevýhodná ve srovnání se zemědělskými družstvy. Jak se musí soukromník (víc) ohánět, kolik kontrol na něj za loňský rok přišlo. Proč? Podle Koutného se budou úředníci raději probírat papíry soukromníka. Družstvo na to má administrativní oddělení, malý zemědělec si musí vést agendu (po večerech) sám. Snáz tak něco opomene. A šiml může snadno vykázat aktivitu.
Součástí jídelny je i domácí meteostanice. Několikrát denně, i v noci, ji pan Koutný kontroluje. Obdělává 150 hektarů. Pro představu, je to rozloha 300 fotbalových hřišť. Ráno se sejde se zaměstnanci - spolu s jeho syny se na chodu gruntu podílí ještě dva lidé - a udělají plán. Když je mokro, starají se o stroje nebo zázemí statku. "Mám štěstí na lidi, už u mě pracují několik let, nemusím jim nic vysvětlovat, vědí sami, co mají dělat," pěje ódu.
V zemědělství v Česku pracuje asi 120 tisíc lidí. Starají se o to, aby dalších zhruba 9 900 000 lidí této země mělo co jíst. Nevěříte? Vzpomeňte si na to za pár měsíců, až budete stát v obchodě u regálu s pečivem a přemýšlet, proč je ta kromobyčejná houska zase o několik desítek haléřů dražší. Z jednoduchého důvodu. V USA a v Rusku, což jsou dva nejdůležitější producenti obilí, se neurodilo. A svět (zejména asijské země) má hlad. Už jen proto stojí za to se o tyto lidi zajímat.
Už dávno to není uvědomělá parta úderníků, kteří s plechovou kavalerií brázdí republiku od jihovýchodu na severozápad. Jsou mezi nimi hoši s ostrými lokty, pro které je zemědělství jen industriální výroba, na které se dá dobře vydělat. A pak jsou tu soukromí zemědělci, kteří se po čtyřicetileté pauze (a perzekucích) postavili v 90. letech znovu na startovní čáru a znovu začali sedlačit.
Ty pan Koutný zastupuje. Obrazně i doslova z pozice předsedy olomouckého regionu v Asociaci soukromého zemědělství. Sdružení vzniklo proto, aby lépe chránilo zájmy drobných farmářů proti konkurenci zemědělských družstev, odběratelů a zemědělských holdingů. Boj o zrno (a dotace) se totiž na našich polích svádí i dnes. Mnohdy u toho asistuje policie a zemědělci se potkávají u soudů.
Než vjede kombajn do pole, musí se změřit aktuální vlhkost obilí. Podle procentního podílu vody v zrnu se odvíjí jeho výkupní cena. Například hodnota kolem 14 % je optimum. Každý půlstupěň nahoru však sklizeň odsunuje o několik hodin.