Co vás vedlo k tomu vydat se po stopách Joy Adamsonové?
Po jejích stopách jsem se vydala už před dvaceti lety, protože stejně jako Joy pocházím z Opavy. Když jsem byla malá, chodila jsem každý den do školy kolem jejího rodného domu. To bylo ještě za hlubokého komunismu. Tehdy jsem se sama sebe ptala, jak se jí podařilo takhle se prosadit. Obdivovala jsem ji a tajně si přála být jako ona – jet do Afriky a psát knihy. Ale v té době to bylo stejně nepravděpodobné, jako kdybych si přála letět na Měsíc. Takže jsem toto přání odložila stranou jako dětskou fantazii. A o dvacet let později jsem měla živý sen, který mě přiměl jednat. Rozhodla jsem se, že musím do Afriky. Poslala jsem 85 žádostí na různé instituce – OSN, Červený kříž, různé dobrovolnické organizace –, ale žádná z nich nevyšla. A pak jsem si všimla inzerátu na diplomatickou akademii a přihlásila se.
Byla nekompromisní, tvrdá, rázná. Moc se se svými podřízenými nepárala, někdy je i dost utlačovala. Dávala jim třeba podřadné maso, zatímco nejlepší kusy šly levhartici Penny. Měla velké emoční výkyvy, jež občas hraničily s hysterií.
