V roce 1933, ve svých osmi letech, si to jméno uměl zařadit i k člověku: procházel se tehdy před domem s kamarádkou. Adolf Hitler zrovna vycházel ze dveří.
"Na sobě měl světlý plášť, podíval se na mě celkem mile. Jak by ne, byl jsem roztomilé dítě. Pak začali lidé na ulici vykřikovat Heil Hitler! a on nastoupil do auta," popsal bavorskému radiu Bayern 2 Edgar.
Celým jménem Edgar Feuchtwanger, synovec židovského spisovatele Liona Feuchtwangera a v době svého dětství soused Adolfa Hitlera. Bydleli v protějším domě, stejně jako německý kancléř ve druhém podlaží.
Během následujících let si pak ono zpočátku nicneříkající jméno musel zařadit ke konkrétním činům. Třeba k okamžiku, kdy do jejich domu vpadlo gestapo, rozbilo dveře a odvleklo jeho otce do Dachau. Přišli i s velkými krabicemi a odvezli celou knihovnu známého vydavatele a sběratele.
"Odvezli i jednoho mého strýce, Fritze. Naštěstí nevěděli, že mají členy rodiny Liona Feuchtwangera. Nebyli tak dobře organizovaní, jinak by je zcela jistě zastřelili," vzpomíná v rozhovoru dnes devětaosmdesátiletý Edgar Feuchtwanger.
Příbuznost s člověkem, který se Hitlerovi vysmíval v románu Úspěch, by se v době národního socialismu neodpouštěla.
Oba rodiče Edgara Feuchtwangera byli Židé. Pro matku, jak vzpomíná, bylo náboženství nepříliš důležité, otec byl naopak ortodoxní. Nový soused se do třísetmetrového bytu na náměstí Prinzregentenplatz přistěhoval v roce 1929. Bylo to hned proti jejich dveřím.
Do školy chodil Edgar pěšky, kolem vily Hitlerova fotografa Heinricha Hoffmanna. To v jeho ateliéru pracovala filmařka Eva Braunová.
Kniha, v níž Edgar vzpomíná na své dětství, je psána v první osobě a z pohledu malého kluka. I když ji píše s vědomostmi a moudrostí takřka devadesátiletého muže. Jmenuje se Als Hitler mein Nachbar war (Když jsem měl za souseda Hitlera).
"Pamatuji, jak jsem na 1. května maloval tužkou do sešitu kladivo a hákový kříž, jak jsem vlepoval portrét Hitlera," vzpomíná pro bavorský rozhlas Bayern 2 na učitelku, která byla v roce 1933 velkou fanynkou "vůdce" a dbala na to, aby jej uctívaly i děti.
"Strach jsem neměl, člověk si nemohl vůbec představit, jak se vše vyvine, nedokázali to odhadnout dospělí, natož děti," vzpomíná.
Postupně ztrácel své kamarády, nesměl se s nimi jako Žid vídat. "V něčem to bylo i dobré, nemusel jsem být členem organizací jako třeba Hitlerjugend," popisuje dnes.
Jenže pak strach dostal. Vídával na ulici mašírovat jednotky, které posílaly zdravici vstříc Hitlerovým oknům. A nakonec, v roce 1938, si přišlo gestapo pro jeho otce. Přežil. A co víc, za pár měsíců se opět objevil na prahu domu. Zničený, nemocný, zubožený.
"Já jsem stále naživu a on ne"
Na svého strýčka, spisovatele Liona Feuchtwangera, si Edgar příliš nepamatuje. "Maminka mi vyprávěla, že když mi byly asi tři roky, navštívil nás. Říkala mu, jestli se nechce podívat na svého synovce, že jsem moc milý. On ji prý tehdy tím svým ironickým hlasem odpověděl: No, pro tyto příležitosti mám v záloze vždy vhodná slova...," popsal v rozhovoru. Lion Feuchtwanger nebyl z dětí příliš nadšený, sám žádné neměl.
Ale v tom roce, kdy se otec vrátil z koncentračního tábora, možná celé rodině zachránil život. Pro získání povolení k vycestování do Británie bylo tehdy zapotřebí tisíc liber. Byl to právě Lion Feuchtwanger a zbytek rodiny v zahraničí, kteří peníze dokázali sehnat a umožnili tak celé rodině vycestovat.
To bylo Edgarovi čtrnáct let. Jel první, rodiče přijeli o pár měsíců později. Vystudoval a stal se historikem a spisovatelem. Do Berlína ještě občas z Británie jezdí. Svůj dům navštívil i s dokumentárním štábem, který o něm natáčel pořad. Z Hitlerova domu je nyní dům policejní inspekce.
Co ho napadne, když se vrátí na toto místo a znovu si připomene vše, co se událo? Na to odpovídá Edgar Feuchtwanger s geniální jednoduchostí. "No, víte, já jsem stále naživu a on ne."
