Avšak Frolík a Bittman nebyli ani první, ani poslední, kteří československé komunistické služby za těch čtyřicet let opustili. Málokdo ví, že první zpravodajci utekli už těsně po komunistickém převratu v roce 1948.
Konec šéfa výzvědné služby
Ráno 27. dubna 1948 zatklo v Praze speciální komando Státní bezpečnosti Zdeňka Tomana, donedávna zakladatele a mocného šéfa rozvědky ministerstva vnitra. Jeho nadřízení se k tomuto kroku nemohli dlouho odhodlat. Zatykač na Tomana totiž nesl datum 12. ledna 1948. Přesto sekční šéf pořád ještě zůstával ve své funkci. Až koncem února ho poslal Nosek na nucenou „zdravotní dovolenou“.
Ohromeným pracovníkům rozvědky to vysvětlil velitel StB Jindřich Veselý jednoduše: Při domovní prohlídce jsme u něj našli dva vzácné obrazy, spoustu perských koberců, zlato a další cennosti... Jenže proč museli tak vysokému činiteli ministerstva vnitra prohlížet byt?
Sekční šéf Toman se stal nepohodlným už dřív. Předchozího roku naznačili sovětští poradci ministru vnitra Václavu Noskovi, že ztrácí jejich důvěru. Druhou světovou válku prožil v Londýně – a to samozřejmě vzbuzovalo různá podezření. Není vyloučeno, že v pozadí stáli náčelník vojenské kontrarozvědky OBZ Bedřich Reicin a jeho zástupce Karel Vaš, kteří v něm mohli vidět potenciálního konkurenta ve hře o vysoká vládní křesla.
Kromě toho všichni věděli, že Toman za pomoci svých agentů organizuje výměnný obchod nedostatkového zboží mezi republikou a některými západními státy – těmto nedovolaným machinacím, ze kterých plynuly velké peníze, se říkalo šmelina. Také se objevilo tvrzení, že Toman prozradil své sestře Aurélii, provdané za sionistického aktivistu dr. Imricha Rosenberga, který žil v Belgii, jména několika svých agentů – ta je prozradila manželovi a ten zase informoval západní tajné služby.
Podivné vedlejší příjmy?
A pak je tady ještě podezření, které nedávno vyslovil televizní dokumentarista Martin Šmok. Po pogromu v Kielci v létě 1946 začali polští Židé prchat přes Československo dál. Brzy následovaly židovské pogromy v Maďarsku i na Slovensku.
ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCHČeská televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Tento příběh ale v televizi neuvidíte. Je ukázkou ze třetího svazku stejnojmenné knihy, který vydává nakladatelství Themis na přelomu dubna a května. |
Hranice mezi Maďarskem a Rakouskem byly zaminované, proto Maďaři volili cestu přes Československo. Tudy tedy jezdily celé zvláštní vlaky se Židy, kteří hledali novou životní jistotu, do amerického pásma Německa. Odtud putovali buď do jihoevropských přístavů a do Palestiny, anebo na nějaký čas do britské okupační zóny.
Samozřejmě, průchod těchto lidí nebyl zadarmo. Kromě nákladů za pobyt, které přišly asi na 250 tisíc dolarů měsíčně, údajně platila pomocná židovská organizace American Joint Distribution Committee Tomanovi pokutu za ilegální přechod hranic ve formě paušálu. Kolik korun či dolarů to bylo? To se nepodařilo zjistit.
Ovšem je pravděpodobné, že za tyhle peníze budoval Toman svou výzvědnou službu, část také odevzdával do pokladny ÚV KSČ a kromě toho si menší díl ponechával pro sebe. Tím samozřejmě vzbuzoval závist u ostatních vedoucích pracovníků StB.
Útěk z vězení na Západ
Vzhledem k přetíženosti Pankráce drželi Tomana v malé věznici StB v justičním paláci na Karlově náměstí. Avšak tam panoval poměrně volný režim. Když měli strážci náladu, dovolovali vězňům, aby si zatelefonovali domů nebo přátelům. Toman přitom hovořil anglicky, aby muž v uniformě nerozuměl – a ten mlčky souhlasil.
Jednoho strážmistra Sboru národní bezpečnosti Toman přemluvil, aby odnesl dopis se žádostí o pomoc při útěku příteli. Když 22. června dostal ponižující příkaz, aby umyl záchody, strážce ho na nich zamkl a odešel. Vysoký Toman si přistavil dva kýble k nezadrátovanému okénku, prolezl jím a seskočil do chodby soudu. Měl na sobě civilní šaty a klidně odešel. Ještě letmo zasalutoval uniformovanému členu SNB, aby tím naznačil, že k nim patří.
Po chvíli začali strážní vyšetřovance Tomana postrádat. Našli jenom otevřené okénko. Vyhlásili poplach. Avšak prohlídky na výjezdech z Prahy, celostátní pátrání a zpřísněné kontroly na hranicích neměly úspěch. Potrestání jedenácti strážných včetně velitele věznice na Karlově náměstí už nic nezachránilo. Jak se zdá, někteří byli podplaceni. Při tomto krkolomném útěku museli Tomanovi pomáhat i přátelé zvenčí, z nichž šest bylo zatčeno.
Pomáhala mu polovina ministerstva…
Podle oficiální americké zprávy překročil Toman hranice do západního Německa až za měsíc – 18. července v prostoru Cheb–Markredwitz. Na druhou stranu přešel jednou z tajných stezek, které používali jeho agenti. Tajemník Svazu přátel SSSR Jan Kác to napsal generálnímu tajemníku ÚV KSČ Rudolfu Slánskému: „...polovina ministerstva vnitra, která s Tomanem spolupracovala, měla zájem na tom, aby zmizel, a proto pátrání sabotovala...“
V Německu se Tomana ujala vojenská kontrašpionáž CIC. Podle jedné zprávy prozradil svou síť v Bavorsku a Američané ji okamžitě zlikvidovali. Historik Karel Bartošek se domnívá, že se zmínil i o česko-francouzském komunistovi Arturu Londonovi, protože se o něm rozepsaly západní noviny jako o „agentu Informbyra“. Následkem toho mu francouzské úřady zakázaly návrat do Paříže z dalšího ozdravného pobytu ve Švýcarsku. O ostatních agentech bývalý šéf nemluvil, rozhodně ne o všech – v Praze zůstal jako rukojmí jeho synek, o něhož velice stál.
Později se Toman přestěhoval do Venezuely, kde měl příbuzné. Do republiky se nepodíval ani v devadesátých letech, nejblíž byl ve Vídni. „Tomana nepovažuji za žádného hrdinu protikomunistického odboje,“ komentoval jeho případ ředitel archivní správy ministerstva vnitra ČR Jan Frolík. „Spíš naopak, velice aktivně přispěl ke vzniku komunistického režimu.“
Podezřelí důstojníci přešli i s rodinami
Vyjeli časně ráno 8. listopadu 1948 ve dvou služebních autech z Karlových Varů směrem k německým hranicím. V prvním voze seděl štábní kapitán Vojtěch Jeřábek s manželkou Blankou, dvouletým a čtyřměsíčním synem, rovněž rodiče jeho ženy. Ve druhém se usadili štábní kapitán Otokar Fejfar s manželkou a synem, také major Karel Týr s manželkou.
V Chebu je zastavila první kontrola příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Jeřábek se vykázal legitimací zpravodajského důstojníka Hlavního štábu, která ho opravňovala pohybovat se volně okolo hranic, aniž by směl kdokoliv kontrolovat jeho činnost. Druhé auto mne doprovází – upozornil.
„U Hazlova v lese asi dva kilometry od německých hranic jsme zastavili,“ líčil Jeřábek útěk. „Vysadili jsme všechny cestující a odvedli je dál do lesa. Když jsme s Fejfarem vyprazdňovali obě auta, objevila se hlídka pohraniční stráže SNB. Krátce jsme s jejími členy promluvili a legitimovali se. Hlídka odešla a my jsme pokračovali v přenášení věcí k naší skupině.
Když jsme se naposled vrátili a zamykali vozy, přišla hlídka znovu – zřejmě obcházela kolem, aby viděla, kolik lidí převádíme přes hranice. Tentokrát chtěla vědět, proč máme tak početnou skupinu včetně dětí. Opětovně přezkoumala naše legitimace a my jsme ji ujistili, že je všechno v pořádku. Potom váhavě odešla.
Musím dodat, že já i Fejfar jsme se chtěli v případě nutnosti prostřílet. Povaha materiálu, který jsme odnášeli, byla totiž zárukou, že po případném zatčení bychom byli odsouzeni k smrti. Oba dva jsme totiž měli ve velkých nabitých aktovkách přísně tajné zpravodajské spisy a komunikační přístroj pro spojení s pražskou centrálou.
Z těch materiálů byla nejcennější kniha poznatků shromážděných během tří let vojenskou zpravodajskou službou v západních okupačních zónách Německa a Rakouska. Těchto tajných knih bylo vydáno jenom asi padesát výtisků pro vyšší velitelství a odloučené složky jako byla naše karlovarská. Potom jsme zahájili pochod k hranici. Hlídka nás z povzdálí sledovala, ale nakonec se vzdálila. Čáru jsme překročili bez obtíží.“
Při vyšetřování podala zmíněná hlídka SNB svůj výklad situace. Oba řidiči se prokázali legitimacemi důstojníků zpravodajského oddělení – vzpomněla si na jméno Filipovský, na něž měl osobní doklady Fejfar. Několik poněkud zahalených osob žádné papíry neukazovalo, to byli nejspíš agenti, kteří měli přejít hranice.
Při vyšetřování útěku stráž vypověděla, že se okamžitě vzdálila, aby tajnou akci nerušila – ani slovo o větším počtu osob včetně dětí a o svém podezření. Tímto vysvětlením chránili esenbáci sami sebe, aby jim nadřízení nevytkli, že když se jim to příliš nezdálo, měli zakročit, případně aby je dokonce neobvinili z napomáhání.
Krycí název – operace Bohemia
Z policejní stanice v Selbu zatelefonovali uprchlíci do úřadovny CIC v Bayreuthu. Tam na ně čekal Ondřej-Jirka. V kanceláři protišpionážní služby hovořili Američané s trojicí zpravodajců skoro až do rána. Tento odchod připravila západoněmecká špionážní služba spolu se skupinou českých zpravodajců vedených plukovníkem Jaroslavem Kašparem Pátým pod krycím názvem operace Bohemia.
Při čtení dotazníků uprchlíků si němečtí zpravodajci všimli, že studentka Jaroslava Čapková uvedla mezi svými příbuznými švagra Jeřábka, důstojníka vojenské rozvědky, který slouží v Karlových Varech. Vyslali tedy k rodičům Čapkové do Prahy agenta, kteří měl krycí jméno Ondřej, ale v Československu se představoval jako Jirka.
Ten potom navázal kontakt s Jeřábkem. A protože Jeřábek věděl, že strach z politických represí a z vyhazovu z armády má i kolega Fejfar, prozradil mu, že se chystá uprchnout. Fejfar se přidal a ještě s sebou vzal kamaráda majora Týra, který donedávna sloužil na centrále vojenské zpravodajské služby.
Až osmnáct let vězení
V průběhu 9. listopadu zatkla americká vojenská policie spolu s příslušníky CIC osmnáct lidí: Čechy, rodilé Němce, sudetské Němce a Poláky. A dalších osmadvacet podezřelých začala sledovat. Koncem zimy 1949 zahájila americká vojenská správa v Mnichově se všemi obžalovanými pět procesů. Jejich obhajobu financoval československý konzul. Na soudní líčení přijelo z Prahy sedm novinářů, ale doma nesměli nic zveřejnit.
Osm Němců vyslechlo rozsudek 14. března 1949. Nejvyšší trest si vysloužili Adolf Frank a Robert Gruse – po 18 letech vězení. Někteří obžalovaní se hájili tím, že je Češi vydírali. Nabídli jim spolupráci za to, že nebudou pronásledovat jejich příbuzné, kteří zůstali v Československu – takový způsob získávání agentů je obvyklý u všech tajných služeb.
Po jeden a čtvrt roce odpluli všichni tři uprchlí důstojníci s rodinami do USA. Jeřábek zůstal pracovat ve Fondu pro čs. uprchlíky, kde je dodnes. Jeho dva kolegové se ztratili. Útěk tří vojenských zpravodajců koncem roku 1948 byl největším provalem v historii československých výzvědných služeb na dlouhou dobu. Další velká série útěků následovala až v letech 1968 - 69, po sovětské okupaci republiky.
