ZÁVĚŤ JANA PAVLA II.
Závěť Jana Pavla II. je svědectvím jeho starosti o svět. MF DNES a iDNES o ní v minulých dnech obsáhle informovaly a přinesly i řadu ukázek. Nyní, po sporech o její výklad, publikujeme kompletní text závěti v českém překladu.
TOTUS TUUS EGO SUM (Jsem celý Tvůj)
Ve jménu Nejsvětější Trojice.
"Bděte, protože nevíte, kdy váš Pán přijde" (srov. Mt 24,42). Tato slova mi připomínají poslední povolání, které nadejde, až bude Pán chtít. Chci ho následovat a chci, aby mě všechno, co je součástí mého pozemského života, připravovalo na tu chvíli. Nevím, kdy nadejde, ale jako všechno, také tuto chvíli kladu do rukou Matky mého Mistra: Totus tuus. V týchž mateřských dlaních nechávám všechno a všechny ty, s nimiž jsem spojil svůj život a své povolání. V těchto dlaních zanechám především církev a také svůj národ a celé lidstvo. Děkuji všem. Všechny prosím o odpuštění. Prosím také o modlitbu, aby se Boží milosrdenství ukázalo větším než má slabost a nehodnost.
Během duchovních cvičení jsem si znovu pročítal závěť Svatého otce Pavla VI. Ta četba mě pobídla napsat tuto závěť.
Nezanechávám po sobě žádný majetek, o němž by bylo nutno rozhodovat. Co se týká věcí denního užívání, žádám, aby se rozdaly, jak se bude zdát vhodné. Osobní poznámky ať jsou spáleny. Žádám, aby nad tím bděl P. Stanislav, jemuž děkuji za mnohaletou spolupráci plnou porozumění a pomoc. Všechny ostatní díky pak ponechávám v srdci před samým Bohem, protože je těžké je vyjádřit.
Co se týká pohřbu, opakuji tytéž pokyny, které dal Svatý otec Pavel VI. (Poznámka na okraji: Pohřbít do země, žádný sarkofág! 13. 3. 92). O pohřbu ať rozhodne kardinálské kolegium a mí krajané.
"Apud Dominum Misericordia et copiosa apud Eum redemptio".
Řím 6. 3. 1979
Po smrti prosím o mše svaté a modlitby.
5. 3. 1990
List bez data
Vyjadřuji hlubokou důvěru, že navzdory vší mé slabosti mi Pán udělí všechny milosti nutné k tomu, abych vykonal podle jeho vůle jakýkoliv úkol, zkoušku i utrpení, kterou bude chtít po Svém služebníkovi žádat během života. Doufám také, že nikdy nedopustí, abych ve svém postoji: slovech, skutcích nebo opominutích, mohl zradit své povinnosti v tomto svatém Petrově stolci.
24. 2.-1. 3. 1980
Také během těchto duchovních cvičení jsem uvažoval o pravdě Kristova kněžství v perspektivě onoho Přechodu, kterým je pro každého z nás chvíle smrti. Rozloučení s tímto světem - abychom se narodili pro jiný, pro budoucí, jehož rozhodujícím, výmluvným znamením je pro nás Kristovo zmrtvýchvstání.
Četl jsem tedy zápis své závěti z loňského roku, který jsem udělal rovněž při duchovních cvičeních - srovnal jsem jej se závětí svého velkého předchůdce a Otce Pavla VI. s oním vznešeným svědectvím o smrti křesťana a papeže - obnovil jsem v sobě vědomí oněch otázek, na které se vztahuje zápis ze 6. 3. 1979, který jsem sám pořídil (byl spíše provizorní).
Chci připojit pouze, že s možností smrti musí vždy každý počítat. A vždy musí být připraven na to, že předstoupí před Pána a Soudce - a zároveň Vykupitele a Otce. A tedy i já to stále beru v úvahu a svěřuji onu rozhodnou chvíli Matce Krista a Matce církve - Matce své naděje.
Časy, v nichž žijeme, jsou nepochybně těžké a neklidné. Obtížnou a svízelnou zkouškou, jak je příznačná pro naši dobu, se stala cesta církve, pro věřící i pro Pastýře. V některých zemích (jako např. v oné, o které jsem četl během duchovních cvičení) se církev ocitá v době takového pronásledování, že nijak nezůstává pozadu za pronásledováním prvních tří staletí, ba překonává je v krutosti a nenávisti. Sanguis Martyrum - semen Christianorum. A kromě toho - tolik osob nevinně mizí beze stop, také v této zemi, v níž žijeme...
Chci se ještě jednou zcela svěřit vůli Pána. On sám rozhodne, jak má skončit můj pozemský život a má pastýřská služba. V životě i ve smrti Totus tuus skrze Neposkvrněnou. Již dnes přijímám tuto smrt, doufám, že mi Kristus dá milost pro poslední přechod - tedy mou Paschu. Doufám také, že ji učiní užitečnou pro mnohem důležitější věc, které se snažím sloužit: pro spásu lidí, pro záchranu lidské rodiny a v ní všech národů (mezi nimiž se zvláště obracím ke své pozemské vlasti), užitečnou pro osoby, které mi zvláštním způsobem svěřil, pro otázky církve a pro slávu samého Boha.
Nechci přidávat nic k tomu, co jsem napsal před rokem - jen vyjádřit tuto připravenost a zároveň důvěru, k níž mne probíhající duchovní cvičení znovu disponovala.
5. 3. 1982
Během letošních duchovních cvičení jsem (vícekrát) četl text závěti z 6. 3. 1979. Navzdory tomu, že jsem jej považoval za provizorní (ne definitivní), nechávám ho v té podobě, v jaké existuje. Neměním (zatím) nic, ani nic nepřidávám, co se týká dispozic v něm obsažených.
Atentát a můj život 13.5.1981 jistým způsobem potvrdil oprávněnost slov, která jsem napsal v době duchovních cvičení v roce 1980 (24. 2.-1. 3.).
Tím hlouběji pociťuji, že jsem zcela v Božích rukou - stále zůstávám k dispozici svému Pánu a zcela se svěřuji Jemu a jeho Neposkvrněné Matce (Totus tuus).
5. 3. 1982
V souvislosti s poslední větou mé závěti z 6. 3. 1979 "O místě mého pohřbení ať rozhodne kardinálský sbor a krajané" objasňuji, že mám na mysli krakovského metropolitu nebo Generální radu polského episkopátu - kardinálský sbor tedy žádám, aby pokud možno uspokojili eventuální žádosti shora uvedených.
1. 3. 1985 (během duchovních cvičení)
Ještě - co se týká výrazu "Kardinálský sbor a krajané": "kardinálský sbor" nemá žádnou povinnost dotazovat se na tuhle záležitost "krajanů"; nicméně to může udělat, bude-li to z nějakého důvodu považovat za správné.
Duchovní cvičení ve Svatém roku 2000 (12.-18. 3.)
(pro závěť)
1. Když 16. října 1978 konkláve kardinálů zvolilo Jana Pavla II., polský primas kardinál Štěpán Wyszynski mi řekl: "Úkolem nového papeže bude uvést církev do třetího tisíciletí." Nevím, zda opakuji přesně jeho větu, ale aspoň takový byl smysl toho, co jsem slyšel. Řekl to člověk, který vstoupil do dějin jako Primas tisíciletí. Velký primas. Byl jsem svědkem jeho poslání. Jeho hrdinské oddanosti. Jeho bojů a jeho vítězství. "Vítězství, až přijde, bude vítězstvím skrze Marii" - Primas milénia často opakoval tato slova svého předchůdce, kardinála Augusta Hlonda.
Tímto způsobem jsem byl nějak připravován na úkol, který přede mnou vyvstal 16. října 1978. Ve chvíli, kdy píšu tato slova, v jubilejním roce 2000, je to už probíhající skutečnost. V noci 24. prosince 1999 byla otevřena symbolická brána Velkého jubilea v bazilice sv. Petra, pak i brána u sv. Jana na Lateráně, pak v Santa Maria Maggiore, na Nový rok a 19. ledna brána v bazilice sv. Pavla za hradbami. Tato poslední událost, pro svůj ekumenický ráz, se zapsala do paměti zvláštním způsobem.
2. Jak jubilejní rok 2000 ubíhá kupředu, den za dnem a měsíc za měsícem, za námi se uzavírá 20. století a otevírá se 21. Podle plánu Prozřetelnosti mi bylo dáno žít v tomto obtížném století, které odchází do minulosti, a v roce, kdy léta mého života dospívají k osmdesátce ("octogesima adveniens"), je na čase zopakovat s biblickým Simeonem "Nunc dimittis".
13. května 1981, v den atentátu na papeže během generální audience na náměstí sv. Petra, mě Boží prozřetelnost zázračně zachránila před smrtí. Ten, který je jediným Pánem života a smrti, On sám mi prodloužil tento život. Nějak mi jej dal znovu. Od té chvíle ještě více patří Jemu. Doufám, že on sám mi dá poznat, dokdy mám pokračovat tuto službu, k níž mě povolal 16. října 1978. Prosím, aby mě zavolal, kdy Sám bude chtít. "V životě i smrti patříme Pánu... jsme Pána (srov. Řím 14,8). Doufám, že Boží Milosrdenství mi dopřeje nezbytné síly pro tuto službu, abych plnil "Petrovu službu" v církvi.
3. Jako každý rok jsem v duchovních cvičeních četl svou závěť z 6. 3. 1979. I nadále stojím za dispozicemi, které jsou v ní. To, co bylo přidáno nyní a při dalších duchovních cvičeních, odráží obtížnou a napjatou všeobecnou situaci, která charakterizovala osmdesátá léta. Od podzimu roku 1989 se tato situace změnila. Poslední desetiletí minulého století bylo osvobozeno od předešlých napětí; to neznamená, že by s sebou nepřineslo nové problémy a obtíže. Zvláště buď vzdávána chvála Boží prozřetelnosti zvláště za to, že údobí tzv. "studené války" skončilo bez ozbrojeného nukleárního konfliktu, jehož nebezpečí viselo nad světem v předešlém údobí.
4. Na prahu třetího tisíciletí a"uprostřed církve" chci ještě jednou vyjádřit vděčnost Duchu svatému za velký dar II. vatikánského koncilu, jehož dlužníkem se cítím spolu s celou církví a především s celým episkopátem. Jsem přesvědčen, že ještě dlouho bude dáno novým generacím čerpat z bohatství, které nám dal tento koncil 20. století. Jako biskup, který se podílel na koncilním dění od prvního do posledního dne; chci svěřit toto velké bohatství všem, kteří jsou a budou v budoucnosti povoláni, aby jej uskutečňovali. Sám za sebe děkuji Věčnému pastýři, že mi dovolil sloužit této náramně velké věci během všech let mého pontifikátu.
"In medio Eccleisae" - uprostřed církve ... od prvních let biskupské služby - právě díky koncilu - mně bylo dáno zakoušet bratrské společenství episkopátu. Jako kněz krakovské arcidiecéze jsem zakoušel, co to je bratrské společenství kněží - koncil otevřel novou dimenzi této zkušenosti.
5. Kolik osob bych měl vyjmenovat! Většinu z nich Pán Bůh už asi povolal k Sobě - a ti, kdo jsou ještě zde, na tomto břehu, ať připomínají slova této závěti, všechny a všude, kdekoliv se nalézají.
Během více než 20 let, v nichž vykonávám Petrovu službu "in medio Ecclesiae" - uprostřed církve, jsem zakusil vstřícnou a velmi plodnou spolupráci mnoha kardinálů, arcibiskupů a biskupů, mnoha kněží, mnoha zasvěcených osob - bratří a sester - a konečně tak velmi mnoho laických osob v prostředí kurie, na vikariátu římské diecéze, jakož i mimo tato prostředí.
Jak neobejmout s vděčnou vzpomínkou episkopáty z celého světa, s kterými jsem se setkával v pravidelném rytmu návštěv "ad limina Apostolorum". Jak také nevzpomenout na tolik křesťanských bratří - nekatolíků ! Na římského rabína a tak četné představitele nekřesťanských náboženství! A kolik představitelů světa kultury, vědy, politiky a sdělovacích prostředků!
6. Jak se přibližuje konec mého pozemského života, vracím se ve vzpomínkách ke svým rodičům, k bratrovi a sestře (kterou jsem nepoznal, protože zemřela před narozením), ke své wadowické farnosti, kde jsem byl pokřtěn, k onomu městu mého mládí, k vrstevníkům, kolegyním a kolegům ze základní školy, gymnázia, univerzity, do doby okupace, kdy jsem pracoval jako dělník, a pak k farnosti v Niegowici, ke krakovské farnosti sv. Floriana, k pastoraci vysokoškoláků, do společnosti... do mnoha různých prostředí v Krakově, v Římě... k osobám , které mi Pán zvláštním způsobem svěřil.
Všem chci říci jedinou věc: "Bůh vám zaplať".
"In manus tuas, Domine, commendo spiritum meum" (Do tvých rukou, Pane, poroučím svého ducha).
L. P. 17. 3. 2000
Český překlad otiskujeme s laskavým svolením České sekce Vatikánského rozhlasu.
SPECIÁL iDNES
SMRT PAPEŽE A HLEDÁNÍ NÁSTUPCE
články ■ infografika ■ fotografie
| CO CHTĚL PAPEŽ ŘÍCI SVĚTU VE SVÉM TESTAMENTU |
|
Zveřejnění papežovy poslední vůle žádnou senzaci nepřineslo. Jan Pavel II. zřejmě úmyslně formuloval svou závěť během duchovních cvičení, a tak má čtenář před sebou spíše poslední odkaz duchovní než právní. Více by ostatně bylo zbytečné. Papežové totiž podrobné instrukce týkající se okamžiků po jejich smrti a fungování církve popisují podrobně v jiných dokumentech. V tomto světle lze také interpretovat onu na první pohled trochu nejasnou větu z dodatku v roce 2000, kterou si média vyložila jako náznak, že papež chtěl rezignovat. Papež konstatuje, že už mu bude 80 a že svůj úkol dovést církev do 3. tisíciletí splnil. Jenomže latinská slova "nunc dimittis", která tu papež podle biblického Simeona cituje, se jasně vztahují ke smrti. Simeon totiž mluví o tom, že po spatření narozeného Mesiáše už může zemřít. O skládání nějakého úřadu tu není ani řeč. Náznak odstoupení bychom našli spíše v dokumentu Universi Dominici gregis z roku 1996, kde se nehovoří o tom, co bude, až papež zemře, ale je tam řeč o uprázdnění papežského stolce. K němu však kromě smrti může dojít už jen papežovým odstoupením, protože podle církevního práva je papež nesesaditelný. Možnost odstoupení měl tedy papež snad vzdáleně před očima, ale v závěti o tom skutečně nic prokazatelného není. Navíc v roce 1980 píše, že "Pán sám rozhodne, jak má skončit můj pozemský život a má pastýřská služba". Svou vůli z toho vynechává. Velkou pozornost Poláků vyvolala věta v první verzi testamentu, ať o místě pohřbu rozhodnou kardinálové a krajané. Tuto formulaci však v pozdějších dodatcích zmírnil, až nakonec v podstatě uvedl, ať si to kardinálové rozhodnou sami. Proč to tak bylo, nevíme. Uvědomil si možnost zmatků, ke kterým by mohlo dojít při pohřbu mimo Řím? Převládlo v něm vědomí, že je římský biskup a primas Itálie, nad polským cítěním? Zdánlivě podivnou žádost Poláků, aby dostali aspoň papežovo srdce, lze však historicky ospravedlnit. Není to jejich výmysl, dříve skutečně existovala praxe, že pokud nebyl biskup pohřben ve své katedrále, bylo tam uloženo aspoň jeho srdce. To by se Karola Wojtyly jakožto bývalého krakovského arcibiskupa vlastně týkalo. Pokud jde o hlavní předmět "normálních" závětí, totiž o majetek, lze posledním pontifikům věřit, že toho mnoho neměli. Pavel VI. ho odkázal své rodině. (V době psaní závěti byli naživu jeho bratři Lodovico a Francesco.) Jan Pavel II. neměl nikoho, protože všichni členové rodiny byli mrtví už v době války. Pokud byl Karolu Wojtylovi někdo blízký, tak jeho osobní sekretář Stanislav Dziwisz. Proto také Jan Pavel mohl vynechat poznámku podobnou té, kterou Pavel VI. v závěti adresoval jakoby bratrům, ale ve skutečnosti spíše veřejnosti: "Nikdy jste ode mne nic nechtěli a nikdy jste ode mne nedostali žádnou světskou výhodu." I po vnější stránce je testament Jana Pavla II. podobný textu jeho předchůdce Pavla VI. (zemřel 1978). Oba texty jsou psány rukou. Rozdíl je v tom, že Pavel VI. sepsal závěť později, až ve třetím roce svého pontifikátu, zatímco Jan Pavel II. hned během prvního. I Pavel VI. svěřil vykonání poslední vůle svému sekretáři. Také on požadoval, aby byly zničeny všechny jeho rukopisy a osobní poznámky. Navíc také všechna přijatá korespondence, ať duchovního nebo osobního charakteru. Proč to papežové dělají? Důvodem je zřejmě vysoká formálnost papežského úřadu, kdy záleží na významu každého slova. Pro vědce by bylo pochopitelně neocenitelné, kdyby mohli z různých škrtů a přepisů poznat, jak třeba papež při psaní nějaké encykliky nebo promluvy váhal. To je však přesně to, co církev nechce. V každém případě půjde jistě i zde o rekord Jana Pavla II. Protože jakou jinou závěť v dějinách asi četlo tolik lidí? MF DNES, Jan Jandourek |
