Patnáct mužů stojí bez hnutí v rovné řadě na žhoucím slunci, na prašném nádvoří vězení na okraji pouště. Vzduch se tetelí a bojovníci svaté války se dívají před sebe, bez výrazu v obličejích, bez náznaku emocí, strachu, vzdoru. Jen tak stojí v řadě, do které je vyrovnali dozorci.
Odpovídají bez zájmu, mechanicky. Občas mimoděk pohlédnou směrem k bráně hlídané ozbrojenci se samopaly, bráně, před níž se někdy mihne stařík s oslem nebo nosič vody. Tam začíná jiný svět, na který není zpoza drolících se zdí vězení vidět.
Většina ze sto padesáti válečných zajatců již živoří v rozpálené hliněné pevnosti několik měsíců. Vědí, že svoboda není na dohled. "Nevíme, kdy se odsud dostaneme, snad až skončí válka," říká Mohamed Nabi, paštunský bojovník, kterého Taliban vyslal k protitalibanské opozici jako špiona.
Ve vězení je již půl roku. "Alláh nám pomůže," říká. Nevědí nic o útocích na Ameriku, nevědí, že letectvo USA zahájilo odvetu, ani to, že v jejich zemi právě začíná další kolo války, která bude dlouhá. "Nemají právo vědět, co se děje," říká jeden z dozorců a přísným pohledem přehlíží apatickou řadu vybraných vězňů.
K návštěvě vězení je třeba speciální povolení Severní aliance a dozorci v pondělí pozorně kontrolovali každé slovo zajatců; mluvit s nimi jen za přítomnosti tlumočníka je zakázáno. Pohledy vězňů často naznačují, že někdy by si přáli říci více, jindy se zdá, že mluví upřímně.
Pokud budou mít velké štěstí, někdy v budoucnu je možná vymění za válečné zajatce z druhé strany. Brzy to však nebude. Zatím čekají a doufají. "Taliban mi řekl, 'jdi a bojuj, v severní části Afghánistánu jsou nevěřící, je nutné je zničit,'" říká Abdul Haj. "Teď už vím, že to nebyla pravda, že i tady jsou muslimové, jako jsme my," dodává.
Tváří se tvrdě a nekompromisně, jako voják, jako válečník, který stojí za svým slovem. "Bojovat se mi příliš nechtělo," říká a urovnává záhyby dlouhého šedivého hábitu. "Musel jsem. Taliban nutí lidi bojovat. Hrozili mé rodině, že jí vezmou dům, pokud nepůjdu."
Prošel výcvikem a naučil se zacházet se samopalem. Stal se vojákem Talibanu. Bojoval asi měsíc, pak ho letadlem poslali na severní frontu. Tam padl do zajetí hned první den, neznal dobře terén. "Dřív jsem Taliban obdivoval, ale to už je minulost, lidé ho už mají dost," říká.
Jsou dvě hodiny, pondělí odpoledne, a dusivé horko zpomaluje život městečka Chodžabahaudin. Ticho bije do uší - nejbližší strom je daleko, a ptáci tak nemají kde zpívat.
Bránou je vidět postavičku pastevce, který se na vyschlé půdě chystá zabít ovci, jediným zvukem je arytmické mlácení seker, kterými se dozorci na jednom z nádvoří vězení snaží přesekat dřevo na topení, po vodě nejcennější věc na severu země.
Jak stoupá teplota, i mlácení seker je pomalejší a pomalejší.
Za pár hodin se však začne stmívat a teplota pod nebem jasně svítících hvězd klesne k nule. Vězni jsou zvyklí na nesnesitelná letní horka i kruté zimy. Dále apaticky stojí na nádvoří, téměř bez hnutí. Mohamed Nabi se většinou dívá do dálky pohledem nezájmu, ale když říká, že má v Kábulu ženu a čtyři děti, šťastně se rozesměje, jako kdyby se na chvíli přenesl někam jinam.
"Pustí nás, nakonec nás určitě pustí," říká a zařazuje se zpět do řady, vedle němého bojovníka, který je - tvrdí dozorci - z Čečenska. Pětadvacetiletý Nehim Husejn Šáh přišel za Taliban bojovat ze sousedního Pákistánu. "Myslel jsem tehdy, že to je správná věc," říká a rezolutně kýve hlavou.
Před čtyřmi měsíci padl do zajetí v nebetyčných horách na severovýchodě země.
Nechápe příliš dotaz, co si myslí o Usámovi bin Ládinovi, neví nic o útocích. "Slyšel jsem o něm a jednou jsem ho viděl na obrázku," říká. "Nebyl mi sympatický. Je to, myslím, nějaký kriminálník."
