Od chvíle, kdy vlna tsunami zalila jadernou elektrárnu Fukušima, sleduje Nataša Olejničenková zprávy pozorně. Po jaderné katastrofě v Černobylu sama zažila evakuaci a do svého bytu se už nikdy nevrátila. Výbuch v ukrajinské elektrárně jí před 25 lety zničil život.
Na rozdíl od Japonců Nataša ani nikdo jiný z obyvatel 50tisícového jaderného městečka Pripjať nemohl zjistit ve zprávách, že se v černobylském reaktoru číslo čtyři něco stalo. Sovětský svaz o obrovské katastrofě mlčel.
Nataše bylo tehdy 25 let a myslela si, že žije krásný život v krásném městě Pripjať. Ten výbuch z páteční noci 26. dubna 1986 všechno změnil. Ze svého bytu ho slyšela a někteří její kolegové viděli i ten požár v 15 kilometrů vzdálené elektrárně.
Špatný nápad udělat pokus v atomové elektrárně, když se mění směna, se nepovedl a do Pripjati se pomalu začínaly sjíždět stovky autobusů. "Když nás evakuovali, říkali, že to bude na tři dny. Jenže už jsme se nikdy nevrátili," vypráví Nataša.
Z Pripjati se musela později přestěhovat do městečka Slavutyč, které postavili pro ně, obyvatele Pripjatě. Bylo jich tolik, že nevěděli, co s nimi. A tak jim raději postavili nové město. I po čtvrtstoletí od tragédie odtud dojíždí Nataša Olejničenková za prací do Černobylu.
Do Černobylu vozí cestovní kanceláře turisty
U plošiny s výhledem na "čtyřku" postávají televizní štáby. Skupinka turistů se fotí s dozimetrem v ruce. Ze zakázané třicetikilometrové zóny okolo elektrárny se stal nukleární Disneyland.
Na to, abyste prošli přes závoru do oblasti, vám stačí zaplatit okolo 160 dolarů za zájezd, který organizují kyjevské turistické agentury. V ceně je procházka podél reaktoru číslo čtyři, po zničeném městě Pripjať, kde už nikdo nežije, a ekologický oběd. Zdánlivé bezpečí však klame.
V "zóně" se doporučuje být disciplinovaný. Radiace není rovnoměrná, jsou tam místa, která jsou nebezpečná. Stačí zajít mezi stromy, které tu od té doby vyrostly, a ručička na dozimetru skáče jako divá.
"Navzdory tomu, že příroda se s havárií vyrovnala, tohle místo nebude dlouho normální a bezpečné pro život," říká přesvědčivě Nataša.
"Pokud jde o mě, snažím se žít zdravě, běhám, plavu, vedu normální život. Ale od té doby, co vybuchla čtyřka, mám něco se železem. Jednoduše mi někdy v krvi zmizí a já si toho ani nevšimnu. Nemyslím, že je to tím, že tady pracuju. To je kvůli tomu výbuchu."
V Černobylu je zaměstnaná jako analytička na informačním oddělení. V posledních dnech po zničeném městě Pripjať provází Japonce. Od chvíle, kdy vybuchla jejich elektrárna Fukušima, se začali zajímat, jak to bylo s Černobylem a jak to tam vypadá po 25 letech.
28. března 2011 |
