ZE SERIÁLU
Důležité figury na válečné šachovnici
Začal jako každá pořádná legenda: soud v poražené Francii ho v létě 1940 odsoudil nejdříve ke čtyřem letům vězení a poté k trestu smrti. De Gaulle se totiž postavil proti jiné, starší legendě: proti maršálu Philippu Pétainovi, který získal obrovský kredit u Verdunu a na dalších bojištích první světové války - a pak jej ztratil kolaborací s nacisty v letech 1940-1944.
Pétain a velká část Francouzů porážku své země v létě 1940 přijali a podepsali příměří s Němci. Pro de Gaulla to však byl jen začátek. "Francie prohrála bitvu, Francie neprohrála válku!" prohlásil pár týdnů po vojenském zhroucení své země.
Zpočátku nebylo mezi Francouzi tak rozhodných mužů mnoho. I vojáci, kteří byli v květnu 1940 evakuováni z Belgie do Británie, dávali přednost návratu domů před přechodem na stranu de Gaulla. Ten mohl jen soukromě naříkat, jaké "ovce a zbabělci" se z Francouzů tehdy stali.
Atak když se britský premiérWinston Churchill ptal svého zmocněnce při francouzské vládě, proč dopravil do Británie právě de Gaulla, "toho vyčouhlého, zamračeného generála", dostal působivou odpověď: "Protože nikdo jiný by nešel."
Vůle bojovat
Francie šla domů. Vůli k boji nacházel de Gaulle jen v koloniích. Jedním z prvních, kdo přešel na jeho stranu, byl černošský guvernér Čadu Felix Ebouée. Tak se v létě 1940 začala rodit africká základna odboje. Trvalo však ještě léta, než k odboji přešlo celé africké impérium Francie - a de Gaulle přitom utrpěl řadu nepříjemných neúspěchů. Zpočátku nezískal Alžírsko ani Maroko, ztroskotal jeho první pokus ovládnout Senegal, Sýrie padla až do rukou Svobodné Francie, po zásahu Britů.
|
Život v datech * do první světové války vstoupil jako důstojník 33. pěšího pluku, dva roky byl v zajetí, odkud se pětkrát pokusil utéct * 1921 se oženil s Yvonne Vendrouxovou, s níž měl později tři děti -Philippa, Elisabethu a Anne * v červnu 1940 se nepodřídil Pétainově kapitulantské vládě a odešel do Londýna, kde stanul v čele francouzského zahraničního odboje a založil hnutí Svobodná Francie (pak Bojující Francie) * 2. srpna 1940 byl vojenským soudem zbaven občanství a v nepřítomnosti odsouzen k smrti * 25. srpna 1944 se v čele francouzských osvobozeneckých jednotek vrátil do Paříže * v červnu 1958 byl po krizi vyvolané pučem generálů v Alžírsku pověřen sestavením vlády; pod jeho vedením vznikla nová francouzská ústava, která nastolila pátou Francouzskou republiku * od ledna 1959 do dubna 1969 byl prezidentem, odstoupil poté, co nebyla schválena jeho reforma Senátu a územní reorganizace * přežil 31 pokusů o atentát, v jednom měla údajně prsty i československá civilní rozvědka * zemřel 9. listopadu 1970 v Colombey-les-Deux-Eglises |
Ale Francouzi začali pod de Gaullovým vedením přece jen bojovat. Nejdříve na moři a ve vzduchu, pak v Africe. Toho si všímal tisk a veřejné mínění v Británii i v USA. Generál neměl nikdy mnoho přátel mezi politiky těchto zemí a ty, které měl (jako Churchill), nejednou ztrácel.
Tisk však stál jednoznačně na jeho straně. Politiky to silně iritovalo - dokonce tolik, že Churchill poslal médiím tajný oběžník, v němž de Gaulla nijak nešetřil: "Šíří anglofobii, kam se vydá... Snaží se zvýšit svou prestiž ve Francii projevováním nesmlouvavosti k Angličanům a nyní i k Američanům. Má zjevné sklony k fašismu a diktatuře."
Proti všem
V tom se projevovala Churchillova rostoucí nechuť k vysokému generálovi. Po válce jí dal průchod slovy: "Ze všech křížů, které jsem nesl, byl nejtěžší lotrinský kříž." To byl symbol Svobodné Francie a jejího vůdce.
De Gaulle závisel na Britech ve všem, ale jejich loutkou být nemínil. V jeho očích nestály na prvním místě zájmy Britů či Američanů, nýbrž Francie. Tu uměl tvrdě hájit proti nepříteli i proti Spojencům, což bývá obvykle těžší.
Tím nejednou vyváděl z míry Churchilla, který považoval generála za své politické "dítě". De Gaulle však necouvl ani tehdy, když na něj britský premiér "křičel svou nenapodobitelnou francouzštinou, zuřivě cvakaje umělým chrupem: ,Pane generále, nesmíte překážkovat válku!'"
Když v roce 1943 vrcholily spory o vedení francouzského odboje a de Gaulle odmítl výzvu, aby se podřídil oblíbenci Američanů generálu Henrimu Giraudovi, nechal se rozlícený Churchill slyšet: "Říkáme mu (de Gaullovi) Jana z Arku a hledáme nějaké biskupy, aby ho upálili." Pocity amerických politiků nebyly o nic vřelejší, i když jejich výroky na adresu de Gaulla nebyly tak barvité jako slova literárně nadaného Brita.
Válečná spojenectví si nelze idealizovat. I v nich jde o moc, peníze, prestiž, o územní či o politické zisky. Navíc i za války proti nacismu měli silnější členové koalic pocit, že slabší účastníci boje by se měli bez odmluv podřizovat jejich vedení - (zásadní) rozdíl byl jen v tom, jak si své vůdčí postavení vynucovali.
|
De Gaulle v citátech Meč je osou světa a velikost je nedělitelná. Je lepší mít špatnou metodu než žádnou metodu. Charakter je ctnost tvrdých časů. Nejsem nemocný. Ale uklidněte se - jednoho dne určitě umřu. Můžete si být jisti, že Američané udělají všechny pitomosti, které si dokážou představit, a navíc několik dalších, které jsou mimo jakoukoli představivost. |
De Gaulle tak musel odrážet pokusy o podřízení kolonií a pak Francie vojenské správě Spojenců, čelit americkým a britským snahám o dohodu s přívrženci maršála Pétaina a zároveň si zajistit vůdčí místo v odboji, které až do roku 1943 nebylo nijak jisté - i kvůli de Gaullově malé ústupnosti vůči západním Spojencům.
Idea Francie
Kdo ví, jak moc mu pomáhala obstát "jistá idea Francie", onen téměř mystický vztah, který ke své vlasti choval. Když o ní mluvil, připomínal náboženského blouznivce. V pamětech napsal, že vnímá Francii "jako princeznu v pohádkových příbězích nebo jako Madonu na freskách, tolik oddanou vznešené a mimořádné sudbě".
Byl přesvědčen, že "Prozřetelnost vyvolila Francii pro nejvyšší úspěchy nebo pro nejkrutější rány osudu". "Pokud se navzdory tomu projeví v jejích činech průměrnost, je to trapná odchylka... Francie není opravdu sama sebou, nestojí-li v první řadě. Krátce řečeno, podle mne Francie nemůže být Francií, aniž by byla veliká," napsal.
Ve válečných sporech se Spojenci krystalizoval i jeho postoj k anglosaskému světu, který se výrazně projevil po roce 1958, kdy se stal prezidentem Francie. Američtí historikové Felix Gilbert a David Large jej v knize Konec evropské éry popisují takto: "De Gaulle viděl ve spolupráci Spojených států a Velké Británie nebezpečí angloamerické nadvlády nad celou zeměkoulí nebo nad velkou částí zeměkoule - pax Americana; obával se zejména ideologické a institucionální uniformity, kterou by anglosaští zastánci demokracie a světové vlády mohli chtít vnutit ostatním. Cítil, že takový internacionalismus by mohl potlačit osobitou povahu národa."
Jediný vůdce
Souboj s Giraudem, který se táhl téměř rok, byl posledním krokem k zajištění de Gaullovy vůdčí role v odboji. Zpočátku musel šéf svobodné Francie přistoupit na to, že Giraud bude spolu s ním předsedou nového odbojového vedení, tzv. Francouzského výboru národního osvobození. Giraud byl však jen voják bez politického nadání a odpor vůči němu mezi Francouzi postupně sílil - mimo jiné i kvůli málo taktní podpoře USA.
De Gaulle se jej nakonec zbavil elegantní fintou: dal mu podepsat rozhodnutí o zrušení spolupředsednictví. "Běda, nebylo to poprvé, co (Giraud) podepsal nějaký dokument, aniž ho četl," konstatuje francouzský historik Francois Kersaudy v knize De Gaulle a Churchill.
V té době byl už generál nepochybným vůdcem i pro většinu odboje ve Francii. Dokončil také budování své mocenské základny: v létě 1943, po porážce Osy v severní Africe, přesídlilo vedení svobodné Francie do Alžírska - do země považované za jakousi druhou Francii.
De Gaulle zůstával vně úzkého vztahu mezi Londýnem aWashingtonem, větší význam mu nepřisuzoval ani Stalin. Přesto se dokázal stále lépe prosazovat. Spojenci jej opomenuli při vylodění v Normandii, kde zasáhly jen symbolické jednotky Francie. Ale dva měsíce poté už de Gaulle vedl v Paříži vítěznou přehlídku a krátce poté vytvořil první vládu svobodné Francie. Jeho země sice nebyla při konferencích, které rozhodovaly o poválečné Evropě, byla však mezi mocnostmi, které podepsaly kapitulaci Německa, a získala své okupační pásmo. Muž, kterému byla i hodnost generála pouze propůjčena, mohl o něčem takovém v létě 1940 jen snít - ale v roce 1945 se to díky jeho úsilí stalo skutečností.
De Gaullova legenda byla definitivně stvrzena po roce 1958, kdy zabránil občanské válce, stal se tvůrcem páté republiky a jako prezident rázně usiloval o obnovu velmocenského postavení Francie.
Od té doby jeho postava v očích mnoha Francouzů téměř splývá s Francií. Pro celou generaci lidí platilo, že když provolávali "Vive de Gaulle!", automaticky dodávali: "Vive la France!" A zatímco Češi hledají své největší muže hluboko ve středověku, pro Francouze je největší tento vyčouhlý generál, který nepřijal porážku své země, i když byla zdánlivě tak jasná.
