„Pocházím z kmene Oromo,“ začíná Boru Bíjja své vyprávění ve stínu calaiské radniční věže. Jeho soukmenovci jsou nejpočetnější etnickou skupinou v Africkém rohu a v populaci zaostalé Etiopie mají asi čtyřicetiprocentní podíl. Chybí jim ale kontakty ve vysoké politice - donedávna tedy spíš kontakt s vysokým politikem. Do roku 2012 stál v čele země premiér Meles Zenawi, vojenský spojenec Západu, který ovšem na východě Afriky vybudoval tvrdý autoritářský režim.
Oromové do jeho koncepce vládnutí příliš nezapadali a aktivisté, kteří na to upozorňovali, často skončili pod Zenawiho železnou pěstí. Po Zenawiho smrti sice začaly místní univerzity ve velkém vyučovat oromský jazyk i kulturu, dlouholetá vládní koalice jménem „Etiopská lidová revoluční demokratická fronta“ si od nich nenechá mluvit do politických záležitostí. Na neduhy autoritářské vlády vytrvale upozorňuje nacionalistické hnutí Oromská osvobozenecká fronta - a její stoupenci jsou vládním činitelům trnem v oku.
Půl roku za mřížemi, úplatek a pryč
„Kdo hnutí otevřeně podporuje, má automaticky zaděláno na cestu do vězení. Během studia na univerzitě jsem tam skončil hned několikrát, vždycky ale jen na krátkou dobu, třeba na dva týdny nebo na měsíc,“ líčí Boru. V přestávkách mezi pobytem za mřížemi získal magisterský diplom z ekonomie a zemědělství.
Absolventi takových škol jsou v Africkém rohu více než potřeba. Etiopie patří mezi nejzaostalejší země světa. Nabízí sice nerostné bohatství včetně zlata, platiny, ropy nebo zemního plynu, drtivá většina tamních obyvatel však pracuje v zemědělství - a nutno dodat, že vcelku primitivními prostředky.
Ani vzdělání v tak potřebném oboru však v místním není nic platné, pokud se režimu nepozdávají jejich politické aktivity.
„Naposledy jsem ve vězení skončil na půl roku. Pak se mojí rodině podařilo uplatit policii a složili se mi na cestu ze země. Vydal jsem se na dlouhou cestu přes saharskou poušť do Libye,“ líčí třiatřicetiletý běženec. Na jedné z pašeráckých bárek, které v posledních měsících ve velkém brázdí Středozemní moře, nakonec doplul až k italským břehům a teď čeká ve francouzském Calais na povolení ke vstupu do Velké Británie.
Chceme víc, hlásili pašeráci za každými hranicemi
„Celé to platila moje rodina - ne jeden člověk, mám patnáct bratrů. Dohromady je to celé stálo asi 15 tisíc dolarů,“ vysvětluje uprchlík. Cestu do Evropy mu zorganizovali zprostředkovatelé, kteří se rodině ozvali pokaždé, když Boru přešel hranice.
Čechům jsme v Africe vděčníKdyž se Boru Bíjja dozvěděl, že právě mluví s českým novinářem, rozhovořil se o rozvojové pomoci, kterou obyvatelům Etiopie poskytují české neziskové organizace. Češi učí Etiopany, jak se zdokonalit v práci na poli. Na místních univerzitách působí i čeští učitelé. České organizace pomáhaly i s budováním infrastruktury pro zásobování pitnou vodou. |
„Odvedli mě třeba ze Súdánu do Libye a zavolali příbuzným o peníze. Když jsem se dostal do Itálie, řekli si o další,“ popisuje Etiopan propracovaný systém, jak pašeráci vydělávají na zoufalé situaci běženců.
Bylo mu prý vlastně celkem jedno, kde skončí - jeden z jeho bratrů podobně skončil v Saúdské Arábii, jeho „zprostředkovatelé“ odvedli do Evropy. Teď je ve Francii, ta však prý na rozdíl od běženců ze sousední Eritreje neuděluje Etiopanům politický azyl příliš snadno.
„Trvá i rok, než žádost pořádně prostudují, tak je lepší zkusit jiný stát, kde nám třeba lépe porozumí. Není to v mých rukou,“ konstatuje Boru.
Etiopii chce změnit z exilu. Až se to povede, jede domů
Žádost si zatím podal do Velké Británie, trvá ovšem na oficiálním a legálním postupu. Do projíždějících kamionů se na rozdíl od řady dalších běženců schovávat nehodlá. „Vůbec se mi to nelíbí, nechci se dostat do konfliktu s policií,“ říká rázně. Na druhou stranu prý velmi oceňuje, že francouzští policisté proti migrantům nepřistupují k tvrdému násilí. „Kdyby se takhle chovali policisté doma, nikam bychom jezdit nemuseli,“ shrnul běženec.
Doma nechal Boru tři děti. Nejmladšímu synovi jsou tři roky, nejstarší dcerka oslavila deváté narozeniny. Naposledy se viděli předtím, než z Etiopie odjel - pašeráci jim umožnili asi tříminutové setkání mezi opuštěním věznice a kvapným úprkem ze země. „Stýská se mi, ale telefonování do Afriky je drahé, to si nemůžu dovolit,“ vysvětluje. Až se v Evropě usadí a najde si práci, možná se prý pokusí dostat děti k sobě.
„Bratři ale zůstanou doma. Věřím, že se poměry v Etiopii uklidní a pak budeme pracovat pro svou zemi. Jakmile bude doma bezpečno, ještě ten den se vracím zpátky,“ ujišťuje Boru. Rád by se na tom podílel i z exilu - a není sám. Buňky Oromské osvobozenecké fronty se o nápravu etiopské politiky už dlouho pokoušejí třeba z Berlína nebo Washingtonu.
K italským břehům míří z Afriky tisíce běženců:
31. května 2015 |
