"Čtyřicet let poté se mi zdá neskutečné, že jsem tady. Že jsem se dostal z toho sněhu a ledu, z místa, kde jsem byl obklopený mrtvými kamarády a kde jsem měl být tím dalším, kdo zemře. A že jsem dokončil studia, získal lékařský titul a rukama mi prošla řada pacientů, kteří přežili stejně jako já. Po celých čtyřicet let děkuji Bohu," říká Roberto Canessa, který se vydal přes Andy s provizorní výbavou, aby zachránil zbytek skupiny před jistou smrtí.
Letadlo se zřítilo nad pustou částí And na argentinsko-chilském pomezí asi 4 200 metrů nad mořem poté, co pilot kvůli špatnému počasí mylně odhadl výšku a narazil do hory. Stroj se roztrhl, pád trosek naštěstí ztlumila silná vrstva sněhu.
Někteří lidé zemřeli hned při nárazu, další pak v následujících dnech. Osm z nich (včetně poslední z pěti žen na palubě) navíc později zavalila lavina. Nakonec dokázalo obstát v těžké životní zkoušce jen 16 ze 45 pasažérů na palubě.
Přeživší zpočátku v nepřehledném terénu čekali na pomoc, ranou však pro ně byly informace z malého rádia, které se jim podařilo zprovoznit. Deset dní po havárii se dozvěděli, že jejich let je sice pohřešován, ale jelikož již není naděje na záchranu, hledání bylo ukončeno. Muži proto začali pracovat na záchraně.
Slabší a zranění například připravovali vodu tím, že kladli sníh na kovové pláty a nechávali ho rozehřívat. Nejsilnější pak zkoumali okolí a pokoušeli se nalézt nějakou cestu.
Nebýt obdivuhodné odvahy a velkého risku, nepřežil by nikdo. Osazenstvo nakonec rozhodlo, že tři nejsilnější členové Nando Parrado, Roberto Canessa a Antonio Vizintín, se pokusí přejít Andy a přivést pomoc.
Aby byli silní, dostávali větší příděly jídla než ostatní a snažili se z trosek vyrobit primitivní pomůcky, které by jim cestu ulehčily, například z izolace letadla ušitý "spacák". Po dvou měsících od pádu letadla trojice vyrazila. Brzy zjistili, že jsou úplně jinde, než mysleli, a že jejich cesta za záchranou bude mnohem delší.
Nejzmoženější Vizintín jim proto nechal své zásoby a rozhodl se vrátit k ostatním, aby se v případě krachu první expedice mohl vydat jiným směrem.
Roberto Canessa
Parradovi (dnes je mu 62 let a pracuje jako produkční) a Canessovi (59) trvalo deset dní, než se dostali do Chile a narazili tam na pastevce Sergia Catalána, který jim dal najíst a zalarmoval úřady. Zbytek posádky byl z ledového pekla zachráněn 23. prosince 1972, jejich návrat do civilizace se stal senzací.
"Tohle jsou boty, ve kterých jsem šel. Když se podíváte na jejich podrážky, tak uvidíte, že jsou úplně zničené po deseti dnech chůze po ledu a kamení. Původně patřily Javieru Metholovi. Javier mi řekl: 'Roberto, vím, že se to chystáš udělat. Potřebuješ ty boty víc než já.' Dal mi je chlapík, který neměl jedno oko a plíci. Zemřela mu žena po pádu laviny a trpěli jsme třicetistupňovými mrazy. To je duch And. To je to, na co nezapomenu," vypráví příběh rozervaných bot i ten svůj Roberto Canessa.
Dnes je Canessa uznávaný dětský kardiolog. Ale před čtyřiceti lety, hned po havárii, se stal lídrem skupiny, který podával přeživším jak lékařskou, tak emocionální podporu. A to mu bylo pouhých 19 let.
Krátce po vyčerpávající cestě za svobodou si vzal Canessa svoji přítelkyni ze střední školy Lauru Surracoovou. Mají spolu tři děti.
Havárie je ovšem spjata s drsnými okolnostmi, kdy přeživší překročili jedno z nejsilnějších civilizačních tabu. V důsledku naprosté absence jídla se totiž rozhodli, že pozřou těla zemřelých, což pod tlakem otázek médií vyšlo najevo. "Pro svědomí bylo nejnáročnější to první rozhodnutí," řekl jeden z mužů. Při obhajobě zoufalého činu jim dal rozhřešení i tehdejší papež Pavel VI. Nezaujatí lidé kanibalismus z donucení přijali s pochopením. Horší to bylo pro některé příbuzné.
Příběh inspiroval film i literaturu, teď má k výročí výstavu
Výstava ke 40. výročí katastrofy probíhá v Carrascu, kulturní čtvrti Montevidea, ve kterém většina přeživších vyrostla a dodnes žije. Najdete tu improvizované sluneční brýle čí rádio, ze kterého se ztroskotanci dozvěděli, že bylo ukončeno pátrání po jejich letadle.
Kromě toho se můžete podívat i na značně opotřebované Canessovy boty a jiné osobní věci zachráněných nebo repliku přelomeného letadla.
Drsný příběh, symbol lidské touhy po životě, se stal předlohou pro několik knih a filmů, z nichž asi nejznámější je americký snímek z roku 1993 s názvem Přežít (Alive: The Miracle of the Andes).
Filmová verze se však pamětníkům moc nelíbila, přišla jim příliš "hollywoodská". Muži, co přežili, se pravidelně scházejí. Shodují se, že pro vítězství nad beznadějí a hladem bylo důležité, že dokázali eliminovat hádky a o důležitých věcech hlasovali.
Čtyři přeživší se dostali do středu pozornosti opět v roce 2010, kdy dodávali odvahu 33 zavaleným chilským horníkům (více o podpoře horníků čtěte zde).
