Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvHořící vesnice, děti nabodnuté na vidle, těhotné ženy upečené zaživa, muži rozsekaní sekerami a roztrhaní koňmi. Takovým způsobem etnické masakry na západní Ukrajině za druhé světové války před devíti lety podal polský blockbuster Volyň a tak není divu, že obrazy brutálního řádění „banderovců“ dodnes dráždí představivost polské společnosti.
Osmdesát let staré jizvy nemizí. Letitý spor se připomněl opět během předvolební kampaně, ve které budoucí prezident Karol Nawrocki vyřešením volyňského traumatu podmínil vstup Ukrajiny do Evropské unie. Na počátku června pak polský Sejm schválil 11. červenec jako Den památky Poláků zavražděných ukrajinskými nacionalistickými skupinami za druhé světové války, což Kyjev odsoudil jako krok poškozující dobré sousedské vztahy.
Volyňská řež je stále živou křivdou, kterou nezahladila ani ruská agrese. Z polské perspektivy i proto, že se odehrála na ztracených východních územích, které se po roce 1945 Polsku už nevrátily. Ale především proto, že Ukrajina odmítá uznat, že Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) v červenci 1943 rozpoutaly na Volyni genocidu Poláků.
Maciej Ruczaj Politolog původem z Poznaně, dlouhodobě žije v Praze. Působí na Centru transatlantických vztahů Univerzity CEVRO. Předtím sedm let vedl Polský institut v Praze, v letech 2023 až 2024 zastupoval Polsko jako velvyslanec na Slovensku. |
„Na ukrajinské straně vnímáme snahu prezentovat ty události jako občanskou válku, ve které stály proti sobě dvě rovnocenné síly. Polská strana tuto interpretaci odmítá. Slovo genocida má podtrhnout, že minimálně v té počáteční fázi šlo o organizovaný útok proti civilnímu obyvatelstvu s cílem ho likvidovat,“ říká bývalý polský diplomat a politolog Maciej Ruczaj.
Ukrajinista Svoboda souhlasí, že etnické násilí na Volyni iniciovali ukrajinští nacionalisté. Dodává však, že polská strana zcela pomíjí příčiny a následky masakru. „Byla to reakce na meziválečný polský útisk a odveta z polské strany místy nabývala masový a surový charakter. Navíc byla následována událostmi, které můžeme označit za etnickou čistku – mám na mysli deportaci stopadesátitisícové ukrajinské menšiny z poválečného jihovýchodního Polska,“ připomíná Svoboda operaci Visla z roku 1947.
David Svoboda Historik, působí v Muzeu paměti XX. století. Odborník na moderní dějiny Ukrajiny a ukrajinský nacionalismus. Autor knihy Jablko z oceli – Zrod, vývoj a činnost ukrajinského radikálního nacionalismu v letech 1920–1939. |
Ukrajina podle něj za poslední roky už mnohokrát projevila lítost, například exprezident Petro Porošenko v roce 2016 poklekl před pomníkem Volyně při návštěvě Polska. Maciej Ruczaj na to kontruje, že Polsko vlastně už od Kyjeva žádné omluvy nechce.
„V Polsku vznikla určitá alergie na gesta à la Willy Brandt, s tímto přístupem definitivně skoncovala roztržka s Německem ohledně válečných reparací. Druhá věc je sílící glorifikace některých postav ukrajinského nacionalismu, která je samozřejmě z hlediska války a hledání nové ukrajinské identity a jejích hrdinů pochopitelná,“ poukazuje Ruczaj na fakt, že jeden ze strůjců volyňských masakrů Roman Šuchevyč má dnes na Ukrajině pomníky a ulice.
Podle Svobody ale Poláci ve své alergické reakci na pomníky velitelům UPA často paušálně odsuzují celou ukrajinskou národně-osvobozeneckou tradici, a pomíjejí fakt, že se radikalizovala pod dojmem stalinských genocid. „Na druhou stranu víme, že ukrajinské teroristické hnutí, které se formovalo v meziválečném Polsku, se mimo jiné inspirovalo bojem Józefa Piłsudského proti carovi,“ připomíná Svoboda.
 |
Polské poukazy na „banderizaci“ Ukrajiny se podle něj blíží argumentaci Vladimira Putina o potřebě její „denacifikace“. „Ruská federace se v předvečer frontálního útoku na Ukrajinu ústy Vladimira Putina velmi nesmlouvavě vyjádřila k ukrajinskému národnímu panteonu. Jsme svědky přenosu historických témat do roviny vysoké politiky, navíc politiky, kde dnes jde o bezpečí minimálně půlky evropského kontinentu, Polska v prvé řadě,“ dodává Svoboda.
Maciej Ruczaj ujišťuje, že polský postoj k válce na Ukrajině se nijak nemění. Větší asertivita ve sporech o Volyni – ale například také o dovoz zemědělských produktů do EU – je podle něj projevem měnících se nálad ve společnosti. „Volyň je jen jedna z věcí, které negativně ovlivňují nálady polské veřejnosti vůči Ukrajincům. Po třech letech války vznikl pocit, že polskou podporu berou příliš samozřejmě.“
Podle něj je ovšem už na ukrajinské straně v posledních měsících vidět jistá reflexe a rostoucí nespokojenost klíčového spojence se snaží řešit. Důkazem mohou být třeba počínající exhumace obětí volyňské řeži, které na počátku roku odblokovala dohoda Donalda Tuska a Volodymyra Zelenského.
„Životnost volyňského příběhu je přímo úměrná tomu, nakolik bude vnímán jako politický problém. V tomto okamžiku je to stále granát, který je potřeba zneškodnit. A polský názor je takový, že pojistku drží v rukách ukrajinská strana,“ dodává Maciej Ruczaj.
