Redakce iDNES.cz se o chystaném ocenění Vladimíra Vochoče, který v Marseille působil jako konzul v letech 1938 až 1941, dozvěděla z izraelské ambasády v Praze. Vochoč židovským uprchlíkům poskytoval československé pasy, díky nimž se mohli dostat přes Španělsko a Portugalsko do zámoří. Díky Vochočově pasu z Francie utekl například historik Konrad Heiden, satirik Walter Mehring, spisovatel Leonhard Frank nebo byzantolog Ernst Stein.
„Činil jsem tak u vědomí, že v daném případě je v Marseilli a v dalším území takřka jediný úřad, který vydáním cestovního pasu pomůže lidem, nacházejícím se nezaviněně ve velmi trapné tísni, k vytouženému odjezdu,“ ospravedlňoval se později Vochoč, když mu nadřízení vyčítali vydávání československých pasů cizí politické emigraci.
Cennou pomoc poskytl Vochoč také Varianu Fryovi, mladému Američanovi vyslanému do Marseille na pomoc antifašistům a intelektuálům prchajícím před Němci. Vochoč s ním uzavřel dohodu: vydal československý pas komukoliv, koho Fry doporučil, a Američan na oplátku financoval tisk nových pasů. Nové dokumenty byly sice na rozdíl od těch původních zelených růžové, nikomu to však příliš nevadilo.
Fry zachránil z Francie okolo 2 500 lidí. Kolik z nich odjelo na dokumenty vydané československým konzulem, se dnes už nedá dohledat. Na Vochoče později vzpomínal jako na „diplomata ze staré školy“, kterému se myšlenka vydávání falešných pasů příliš nezamlouvala, ale uvědomoval si, že proti Němcům se nedá bojovat pouze legálními prostředky.
Vochočova pomoc židovské a politické emigraci představuje jen část práce, kterou v Marseille odvedl. Pomáhal československým demobilizovaným vojákům a stál u zrodu sociální pomoci pro Čechoslováky uvázlé ve Francii.
Z dnešního pohledu je zajímavá především vytrvalost a diplomatická obratnost, s níž po dobu devíti měsíců Němcům pod nosem provozoval zastupitelský úřad země, která v jejich očích už dávno neexistovala.
Pád Francie
Je červen 1940 a Francie je na kolenou. Němci během jediného měsíce dokázali to, co se jim nepodařilo během celé první světové války. Teď stojí před branami Paříže, jejíž obyvatelé před postupujícím wehrmachtem bezhlavě prchají na jih.
Po ucpaných silnicích, nad nimiž krouží Luftwaffe, se k přístavům na břehu Atlantiku šinou i Čechoslováci. Ještě nedávno snili o tom, že z Paříže povedou svoji exilovou vládu. Teď je ale jasné, že budou muset začít znovu - v Londýně.
Jeden československý diplomat však do Británie nespěchá. Tento čtyřicátník v elegantním obleku cítí, že ve Francii nemusí být všechno ztraceno. Povídá se, že Němci jih země nebudou okupovat a podmínky příměří by pro Francouze nemusely být příliš kruté.
Vladimír Vochoč se nakonec rozhodne ke kroku, který mu navždy změní život. Do Londýna nepojede. Vydá se do Marseille, kde donedávna řídil konzulát a pokusí se jeho činnost na vlastní pěst obnovit. V Británii ho nic nečeká, ale v Marseille má dobré kontakty, umí perfektně francouzsky a jeho žena je tady doma. A možná ještě bude někomu užitečný.
Marseille
Do přístavu na břehu Středozemního moře se po pádu Francie hrnuly davy lidí. Po ulicích se toulali demobilizovaní vojáci, hotely i nevěstince byly plné cizinců prchajících před nacistickými vojsky. Byli zde Židé i němečtí antifašisté, Nizozemci, Belgičané, Poláci i Čechoslováci.
Uprostřed tohoto chaosu začal Vochoč úřadovat. Nutno podotknout, že tento odborník na mezinárodní právo, který si velmi dal záležet na etiketě a miloval doutníky, nebyl žádným hrdinou. Vždyť zatímco jeho dva bratři za první světové války narukovali na západní frontu a později přeběhli k legiím, on si ničil zdraví octem, aby ho neodvedli.
Ve středomořském přístavu však nastala jeho hvězdná hodina. V jednání s úřady autoritativního režimu maršála Pétaina se vyzbrojil tvrdohlavostí a důkladnou znalostí mezinárodního práva a dosáhl toho, že mu místní prefekt dovolil vybrakovaný konzulát opět otevřít. „Převážná většina našich příslušníků pokládala mne za ztřeštěnce ... čekali že každou chvíli mně seberou buď Francouzi či Němci,“ vzpomínal později Vochoč.
Káva a doutníky
Práce měl až nad hlavu. Konzulát obléhali demobilizovaní českoslovenští vojáci i obyčejní civilisté dožadující se dokumentů, díky kterým by mohli odjet z nacisty ovládané Evropy. Chtěli cestovní pasy, víza, povolení pobytu v Marseille či přímluvu u francouzských úřadů.
„Na konsulátě tísnily se od rána do večera nepřehledné davy Čechoslováků skutečných i všelikého původu. Na pobledlých tvářích se zračila úzkost štvané zvěře ... Musil jsem se podivovati trpělivosti a obratnosti konsula Vochoče. Uprostřed největšího chaosu zachovával klid a rovnováhu, konsumuje při práci nesčetné množství šálků černé kávy a kouře doutník za doutníkem,“ popsal později Vochočův spolupracovník, básník Viktor Kripner.
Naši lidé v MarseilleV neokupované části Francie na Vochočovu činnost navázalo několik dalších lidí. Jedním z nich byl brněnský právník Bohuslav Ečer, kterého konzul jmenoval svým zástupcem. Po válce stíhal válečné zločince, mimo jiné i K. H. Franka. Dva roky zastupoval Československo v Norimberku. Po únoru 1948 byl odvolán z funkcí. Část funkcí konzulátu převzala organizace Centre d’Aide Tchécoslovaque, v jejímž čele stanul Oldřich Dubina. Pomáhal Čechoslovákům v koncentračních táborech a pracovních četách, schovával je na farmách zakoupených na venkově. V prosinci 1942 byl zatčen a zbytek války strávil v Buchenwaldu. Po válce zůstal ve Francii. Pařížský byt Dubinových byl po roce 1968 jedním z center československé emigrace ve Francii. Josef Fišera na jihu Francie zorganizoval projekt dětských domovů, kam byly umisťovány děti z koncentračních táborů. Po roce 1948 zůstal ve Francii. Centre d’Aide formálně vedl Američan Donald A. Lowrie, předválečný funkcionář YMCA v Praze a osobní přítel T. G. Masaryka. Své vzpomínky na válečná léta ve Francii vylíčil v knize Hunted Children. |
Vochoč se navíc musel začít starat o asi 600 demobilizovaných československých vojáků. Ve spolupráci s Američanem Donaldem A. Lowriem proto založil spolek Centre d’Aide Tchécoslovaque, který jim zajišťoval ubytování a stravu. Podařilo se jim také několik desítek vojáků dostat z Francie do Casablanky, větší evakuace vojska však kvůli tuhému policejnímu dozoru nebyla možná.
V likvidaci
Čilý ruch na konzulátu nemohl ujít pozornosti Němců. V polovině října 1940 si Vochoče předvolal marseillský prefekt a tlumočil mu rozkazy z Vichy: se svojí činností musí skončit. Zkušený diplomat se ale nehodlal jen tak vzdát a uchýlil se k byrokratickému triku. S prefektem se domluvil, že z konzulátu sejme československý znak a vlajku a veškeré dokumenty bude označovat razítkem „en liquidation“.
S likvidací úřadu rozhodně nehodlal nějak spěchat a dokázal ho udržet v chodu ještě pět měsíců. Vichistickému režimu došla trpělivost v polovině března 1941, kdy Vochoče zadržela policie a internovala ho v centrální Francii. Zdá se, že Francouzi tím Vochočovi zachránili krk, protože o konzula se tou dobou už zajímali němečtí agenti.
Vochoč tušil, že ve Francii mu hrozí nebezpečí a po pár měsících s pomocí amerického konzula uprchl ze země. Toužil odjet do Spojených států a věnovat se akademické kariéře, Jan Masaryk si ho ale vyžádal v Londýně. V řadách exilové administrativy však Vochoč žádné uplatnění nenašel a po zbytek války se věnoval studiu mezinárodního práva.
„V kostech jaksi vězí mi tvrdošíjně naděje“
Vochočovy poválečné osudy opisují tragédii zániku československé demokracie. Odborník na mezinárodní právo se v roce 1945 zúčastnil zakládající konference OSN, poté se chtěl věnovat přednášení na univerzitě. Únor 1948 vše změnil. Pro prvorepublikové diplomaty už nebylo na ministerstvu zahraničí místo a Vochoč byl suspendován.
Postihla ho i osobní tragédie. Jeho francouzská žena odjela na návštěvu za matkou, komunistické úřady ji však později odmítly vpustit zpět do Československa. Manžele tak rozdělila železná opona. O dva roky později začala Vochoče sledovat StB. Nejspíš kvůli tomu, že v Marseille přišel do styku s interbrigadisty, kteří nyní měli nálepku agentů Západu.
Někdejší marseillský konzul si ve svých šedesáti letech ve vykonstruovaném procesu vyslechl trest třináct a půl roku za údajnou velezradu. Manželce to do Francie oznámil dopisem, v jehož závěru si posteskl: „Na spáleništi zůstává jedno horoucí přání, - býti s Tebou! Nemohu zatajiti, i přes dnešní stav věcí, že v kostech jaksi vězí mi tvrdošíjně naděje, že se tak stane dříve, než tušíme.“
Než byl v květnu 1960 propuštěn na amnestii, odseděl si Vochoč ve Valdicích celkem 6 let, 8 měsíců a 20 dní. Ve vězení se se svojí francouzskou ženou na dálku rozvedl, po propuštění se stihl ještě jednou oženit. Zemřel v roce 1985 v požehnaném věku 91 let.
Za svoji činnost ve Francii obdržel in memoriam čestnou funkci velvyslance, v roce 2000 ho ocenila i OSN, když ho zařadila mezi 84 světových diplomatů, kteří riskovali vlastní život pro záchranu Židů. Nyní, více než třicet let po jeho smrti, vyjádří rodákovi z Třebechovic pod Orebem svůj dík i židovský stát.
„Titul Spravedlivý mezi národy do dneška obdrželo 115 občanů České republiky. Většina z nich posmrtně, předávací ceremonie se však účastní jejich příbuzní, představitelé českého státu, zástupci židovské komunity, a pokud je to možné, tak i zachránění lidé. Jména Spravedlivých mezi národy jsou zapsána na Zeď cti v Zahradě spravedlivých v památníků Jad Vašem v Jeruzalémě,“ uvedl k Vochočově ocenění izraelský velvyslanec v Praze Gary Koren.
