Odkudsi zpoza nerozbitných kouřových skel se ozývá tlumený řev a jeho ozvěna se rozlévá ztemnělou budovou. Velitel dozorců tiskne sluchátko vysílačky, na čele mu naskakují krůpěje potu a po vojensku komusi opakuje: "Rozumím, rozumím.“
Jeho kolega stojí pevně rozkročen v úzké chodbě s celami, na tváři má ochrannou plexisklovou masku a vypadá hrozivě.
Přišli jsme nevhod - kdesi v útrobách vězení se něco děje, vězeň se možná pokusil napadnout dozorce. Vše připomíná film s přehnanými zvukovými efekty, jenže je to realita. Teď halu zaplavuje zvuk chrastícího kovu, možná pout či klíčů, pak se ozve mlácení na stěnu.
"Novináři! Novináři! Pojďte se na mě podívat!“ řve zpoza dveří cely vězeň bez tváře a beze jména. Pak je konečně na pár vteřin ticho. Jen v hloubi betonové hory se občas míhají stíny a za skly blikají monitory počítačů.
Vedou nás pryč, za kotouči ostnatého drátu svítí slunce a v dálce září moře. Vítejte na Guantánamu. Jsme ve vězení, ale tito lidé vlastně nejsou vězni ani zajatci. Patří k nejnebezpečnějším lidem planety, avšak žádný soud nikdy nerozhodl o jejich vině či nevině.
Ostnaté dráty a karibská modř
Nad strážními věžemi a kilometry ostnatého drátu vlaje americká vlajka. Svítivá modř Karibského moře jen pár set metrů odsud vám rychle připomene, že jste na Kubě, na nevelkém území kolem Guantánamského zálivu, kde mají po více než sto let USA námořní základnu.
Pro někoho symbolizuje toto sluncem spalované území nelítostnou válku se zabijáky, které je třeba zastavit za každou cenu, pro jiné místo, které pošlapává lidská práva a je katastrofou pro pověst USA. A jak to tedy je? Zkusili jsme najít odpověď.
Velitel: Nikoho nemučíme
"Je vážně frustrující číst, co vše nám lidé ve světě vyčítají, a vědět přitom, že ve skutečnosti je naše mise čestná,“ říká admirál Mark Buzby, velitel dvou tisíc vojáků spravujících šestici vězení na Guantánamu.
"K těm, které zadržujeme, se chováme lidsky, nemučíme je ani nevystavujeme nelidskému zacházení,“ opakuje kategoricky větu, kterou návštěvníci uslyší bezpočtukrát za den.
Guantánamo se dostalo do povědomí světa počátkem roku 2002, kdy sem dorazilo prvních několik desítek zajatců, vesměs bojovníků Talibanu či Al-Kajdy. Za více než pět let jich tábory prošlo na 800, dnes jich zde zůstává zhruba 360. Zhruba polovina z nich tak již byla propuštěna.
Slovo vězeň či vězení tu nemají rádi. "Promiňte, pane, neužívejte slovo vězení. Toto není vězení. A oni nejsou vězňové,“ říká mi seržant Jerry Rushing při chůzi k prvnímu z táborů u modravých vod.
Blížíme se k řadám nízkých budov obkroužených soustavou zdí z pletiva a kotoučů ostnatého drátu. Cítíte se mezi nimi jako v jakési podivné úzké soutěsce, z níž vykukují pouze strážní věže a americké vlajky. Slunce pálí, i když od moře vane chladnější vzduch.
"Nejsme vězení, protože tu nikoho nedržíme za trest. Nám jde o jediné: držet mimo bojiště muže, kteří jsou nebezpeční nám i vám. A získávat nové zpravodajské informace,“ dodává.
O postavení zajatců se vedou celých těch pět let vášnivé právní i politické bitvy, lidé kolem George Bushe opakují, že vše je po právní stránce v pořádku. Guantánamo neleží na americké půdě, a tak vězni nemají například právo na řádné soudní přelíčení.
Neoficiální výklad toho všeho, který soukromě vyslechnete i zde, však zní: věznit lidi bez soudu samozřejmě není zcela správné, avšak bojujeme tvrdou válku a je důležité mít tyto lidi pod kontrolou. Až to vše skončí, pustíme je, říkají.
Fotbal za ostnatým drátem
Pojďme dál, za několika soutěskami z pletiva a několika branami leží Tábor 1, řady přízemních budov s celami z pletiva v barvách zelené i černé. V jedné z nich svítí pečlivě srovnaný oranžový vězeňský úbor, na němž dozorci návštěvám vysvětlují, že kdo spolupracuje, může chodit v bílém, kdo se vzpouzí, dostane oranžový oděv.
Korán má však každý. "Nikdy se ho nedotýkáme, ctíme jejich náboženství,“ říká dozorce a ukazuje na svatou knihu připevněnou k pletivu chirurgickou rouškou - jen tak je možné nedotýkat se knihy, ale přitom mít o všem přehled.
Zvenku se ozývají výkřiky - na rozdíl od "těžšího“ Tábora 5 jsou to však výkřiky veselé: skupina vězňů hraje fotbal, úpal neúpal se honí za míčem na rozpálené ploše a pokřikují na sebe jako jiní dvaceti-třicetiletí mladíci kdekoliv po světě. Vypadají spokojeně.
Je to zvláštní pocit, dívat se na ně z několika metrů. Ledacos se vám při tom začne honit hlavou. Třeba to, zda opravdu představují tito obyčejně vypadající kluci nebezpečí pro USA. ("Jak vypadají, nemá nic společného s tím, jak nebezpeční jsou,“ tvrdil mi poté admirál Mark Buzby.)
A ještě něco se novináři v takové chvíli začne honit hlavou: jak co nejlépe ctít své řemeslo objektivního svědka, který jen předává dál, co vidí, a úsudek nechává na čtenářích. Není to, připouštím, snadné. Vidět je v tomto případě málo. Jen třeba ona nenápadná věta z minulého odstavce, že "vězni vypadají spokojeně“, je ošidná. Třeba se ten kluk, tak jako mnozí jiní, zítra pokusí o sebevraždu.
Stejně tak dojem, že "vypadají obyčejně“, může být zavádějící - sám jsem v Iráku či Afghánistánu viděl hodně "obyčejných kluků“, kteří patřili mezi nejbrutálnější zabijáky. Až se tito fotbalisté dostanou na svobodu, možná se znovu pustí do nelítostné války proti Západu.
Stejně tak je obtížné proniknout blízko k těm, kteří zde pracují. "Přihlásila jsem se jako dobrovolnice, chtěla jsem být u toho,“ říká dozorkyně z Tábora 1, asi třicetiletá dívka, počítačová expertka z Texasu. "Chtěla jsem se zapojit do naší války s terorismem,“ říká a tvrdý pohled krásné mladé ženy nám bude ještě dlouho vrtat hlavou.
"Nikdo tu není bezdůvodně“
"Často mi je hrozně líto, že vám nemůžeme ukázat vše, co o zadržovaných víme, většina z toho je tajná,“ konstatuje kapitán Ted Fessel, který má na starosti komise zkoumající to, zda je vězeň nebezpečný, či ne. Tedy: zda má šanci být propuštěn, či ne.
"Média si často myslí, že na zadržované nemáme nic moc. Kdybyste ale vyslechli, co je tajné, byli byste moc rádi, že je tu držíme. Věřte mi, nikdo tady dnes není bezdůvodně,“ dodává.
V buňce rachotí klimatizace a on ukazuje improvizovanou soudní síň. Opakuje, že tzv. Administrativní přezkumná komise nemá se soudem nic společného. A že zajatci nemusí být něčím vinni ve smyslu trestního práva.
"Nemusí být kriminálníci v pravém smyslu slova. Jsou však nebezpeční pro USA i členy koalice, například financují Al-Kajdu, a proto jsou tu,“ dodává.
Ukazuje na plastovou židli, před níž jsou pouta připevněná k podlaze. Byl k ní nedávno připoután i patrně nejnebezpečnější muž na Guantánamu, Chálid Šajch Muhammad. Ten bývá považován za muže, který s bin Ládinem vymyslel a naplánoval útoky 11. září 2001.
"Byl to zvláštní pocit, dívat se mu do očí,“ říká zamyšleně kapitán Fessel a na chvíli vypadne z role muže, který nesmí vůbec nic říct. „Byl nervózní. Nebyl arogantní ani sebevědomý. Jen obyčejný vystrašený člověk.“
Kdo může do "čtyřky"
Obdobná komise má na starosti též další důležité rozhodnutí: kdo z vězňů bude moci jít do Tábora 4, tábora s nejméně přísným režimem. Vypadá opravdu jinak: vězni nebydlí v malých celách, nýbrž v buňkách, v nichž se mohou navzájem navštěvovat a před nimiž se i v poledne povaluje fotbalový míč.
Na sport je příliš horko, a tak zahlédnete vousaté postavy posedávající ve stínu na venkovních lavičkách či peroucí si svoje oblečení - nechtějí, aby jejich oděv zneuctila ruka nevěřícího.
"Jsou pod stálým lékařským dohledem. Jsme jim stále k dispozici. Jejich psychické problémy zhruba odpovídají běžné americké populaci,“ tvrdí psycholog, který je ochoten sdělit vězňům i novinářům alespoň první písmeno svého křestního jména: na uniformě má připevněnou jmenovku „Dr. J.“.
A co jim říká, když právě v něm najdou vězni svého jediného spojence a ptají se, kdy to pro ně všechno skončí? "Zopakuji jim, že nevím. A také to, že stovky lidí již byly propuštěny. Ať neztrácejí naději.“
Harry Potter, motorky a koně
Vězni v Táboře 4 mají též právo dozvědět se něco málo o dění ve světě - na nástěnce v rohu tábora občas někdo připevní zprávy vytištěné z internetu. Třeba tu, že irácký celek postupuje do finále asijského fotbalového mistrovství a že zemřel bývalý afghánský král.
"Divil byste se, jak rádi čtou!“ tvrdí asi pětatřicetiletá žena, která šéfuje vězeňské knihovně. Díky ní bezpočet novinářů po návštěvě táborů napsal, že zajatci mimořádně rádi čtou příběhy Harryho Pottera.
"Potter, to je opravdu velký hit. Ještě bohužel nemáme poslední díl, ale je objednaný. Trochu nám také váznou dodávky dílů v urdštině,“ říká a ukazuje knihovnu, několik polic v klimatizované buňce.
Vězni sem nesmějí - mohou si však objednat, co chtějí. Na dveřích je přilepen plakát doporučující personálu: "Nepomáhejte nepříteli! Zbytečné řeči mohou vyzradit tajemství.“
Kromě Pottera se prý velkému zájmu těší časopisy o fotbale, koních, autech a motorkách. Žádná politika, samozřejmě. Některé knihy však už své čtenáře ztratily - například slavný román Mistr a Markétka v ruštině: všichni ruští vězni byli již propuštěni. Nejméně jeden z nich už zahynul při přestřelce s ruskou policií kdesi na Kavkaze.
Až skončí válka, budou volní
V Táboře 6, ve vězení pro nejnebezpečnější zajatce, můžete ještě jednou mužům v bílém a oranžovém pohlédnout do očí zhruba na 20 metrů. Chodí neustále tam a zpátky po celách a v té hrozivé pravidelnosti postav s dlouhými vousy je něco děsivého. Někteří jen tak křižují svůj malý prostor, jiní drží v rukách Korán a i při pochodu se neustále modlí.
Prostor je naplněn křikem - navzájem na sebe volají přes dveře. Ignorují dozorce, kteří je v monotónním rytmu každých několik desítek vteřin zkontrolují.
Občas se vězni zastaví - to když pohledem zvířat lapených do pasti hledí na návštěvníky v přístupové chodbě. Nic se v jejich očích nedá vyčíst, není však snadné neuhnout před jejich pohledem. Nechtěl bych tu být, říkám si napůl pro sebe. "Až skončí válka, kterou proti nám vedou,“ říká stroze jeden z vojáků, "pak budou volní.“
