Mrtvé ženy a děti rozházené na polní cestě. Voják podpalující dřevěnou chýši. Mrtvola muže ve studni, kterou tam Američané hodili, aby otrávili pitnou vodu... To jsou jen některé z fotek, které ukázaly jednu z nejtragičtějších epizod vietnamské války.
Poprvé se objevily v listopadu 1969 na stránkách deníku Cleveland Plain Dealer a americkou veřejností naprosto otřásly. „Je to dost hrozné,“ prohlásil tehdejší ministr obrany Melvin R. Laird v telefonním rozhovoru s Henry Kissingerem a posteskl si, že válečný zločin teď už „nepůjde zamést pod koberec“.
 |
„Je tam hrozně moc dětí, které tam prostě leží. Ty fotky jsou autentické,“ stýská si architekt amerického stahování z Vietnamu na tajných telefonních nahrávkách, které Národní archiv odtajnil a zveřejnil před dvěma dekádami.
„Já to trochu chápu, ti kluci hrozně trpěli. Jednoho z nich 24 hodin před tím zabili. Ale přece nemůžete povraždit tolik lidí,“ apeluje dál Laird na hlavního geopolitického stratéga Nixonovy administrativy a snaží se s ním ladit noty, jak by se armáda a Bílý dům měli k bezprecedentnímu skandálu ve Vietnamu postavit.
Z Havaje do války
Vraťme se však o tři roky zpátky, kdy Ronalda L. Haeberleho právě povolali do armády. Během studií fotil pro školní noviny, a tak ho poslali do Honolulu do armádní tiskové kanceláře. Co by za to dali jiní! Válet si šunky na Havaji, daleko od vražedné výhně smrtící džungle a pastí neústupného Vietkongu...
Haeberle k nim nepatřil, focení výcviku a armádních ceremonií ho nudilo. „Jako fotograf jsem chtěl na vlastní oči vidět, co se ve Vietnamu děje,“ řekl magazínu Time o padesát let později. Po čtyřech měsících nudy na Havaji se mu splnil sen, armáda jeho žádost o přeložení vyslyšela.
Šestadvacetiletý rodák z Ohia se po přistání ve Vietnamu přidal k rotě Charlie prvního praporu 20. pěšího pluku 11. brigády 23. pěší divize. Většinou v rotě sloužili osmnáctiletí a devatenáctiletí kluci, takže Haeberle si mezi nimi připadal jako starší brácha.
S rotou se seznámil onoho osudného rána, kdy se vydala k vesnici My Lai ležící asi pět set kilometrů severně od Saigonu. Americká armáda se pár měsíců po začátku severovietnamské ofenzivy Tet zoufale snažila vrátit iniciativu na svou stranu a vojáci dostali rozkaz, aby ve vesnici spálili všechny domy, pobili zvířata, zničili zásoby jídla a otrávili vodu. Prý to byla bašta Vietkongu...
Mladí vojáci z roty Charlie navíc byli unavení, vyděšení a frustrovaní. Během tří měsíců přišli o třicet kamarádů, z toho pět jich padlo. Jen o dva dny dříve při explozi miny zahynul oblíbený seržant, další voják oslepl. Protipartyzánské tažení se změnilo v boj o holý život.
Za fotku z Vietnamu se dočkal slávy. Umírajícímu mariňákovi však ukřivdil |
Bublala v nich touha po pomstě, kterou ještě přiživoval kapitán Ernest Medina přezdívaný pro své tvrdé výcvikové metody „Šílený pes“. Večer před útokem na My Lai přednesl ohnivou řeč, při které členům roty oznámil, že ve vesnici mají zničit všechno, co jim přijde pod ruku.
Odkazoval se při tom na zpravodajské informace, podle kterých tam neměli být žádní civilisté. Později tvrdil, že k zabíjení žen a dětí rozkaz nedával. Podle mnoha svědectví ovšem zřetelně naznačoval, že ve vesnici je nepřítelem každý. Vojákům sdělil, že se mohou těšit na „satisfakci“ za své zabité kamarády, uvedl jeden z účastníků masakru, Paul Meadlo.
Americký fotograf Ronald L. Haeberle
Medina se útoku přímo nezúčastnil, své muže jen kontroloval přes rádio. Vyklepané vojáky vedl poručík William L. Calley Jr., muž, který se později stal tváří masakru. Osudného 16. března 1968 v osm hodin ráno vstoupila rota do vesnice a začala shromažďovat civilisty k výslechu. Vojáci prohledávali chatrče a snažili se najít stopy po Vietkongu.
Není jisté, co přesně vraždění odstartovalo. Zřejmě začalo spontánně: svědci popsali, že v jednu chvíli americký voják bodl jednoho vesničana bajonetem. Dalšího svrhl do studny a hodil za ním granát.
„Víš, co s nimi máš dělat,“ prohodil Calley ke konsternovanému Meadlovi, který v centru vesnice střežil asi osmdesát shromážděných civilistů. Když byli po několika minutách stále naživu, poručík svůj příkaz upřesnil: „Ještě ses jich nezbavil? Chci, aby byli mrtví.“
Meadlo poslechl.
„To už jsem nemohl vyfotit...“
Když Haeberle uslyšel střelbu, myslel si, že vojáci narazili na těžký odpor. Brzy pochopil, že se mýlil. „Uviděl jsem něco, co vypadalo jako civilisté. Pak jsem uviděl vojáka, jak na ně střílí. Nemohl jsem pochopit, co se děje. Nedokázal jsem to pochopit.“
Zatímco ostatní příslušníci roty vraždili, Haeberle sáhl po fotoaparátu. „Jako fotograf jsem měl za úkol zachytit, co se během operace dělo. Cítil jsem, že to, co fotím, je historický moment. Byla to jatka. Neustále jsem si říkal: ‚To není správné.‘ Bylo to neuvěřitelné.“
Spatřil starého muže, který šel k jednomu Američanovi s malými dětmi a křičel, že není Vietkong. Voják všechny tři zastřelil. Na dalším snímku je skupina žen a dětí. V popředí je plačící matka, jejíž dceru vojáci právě svlékali. Když se Haeberle po pořízení fotky otočil, uslyšel střelbu a koutkem oka viděl padající těla.
„Naši vojáci objevili skupinu lidí – matky, děti, dcery. Jeden z vojáků popadl jednu z dívek, začal ji svlékat a pohrávat si s ní. Říkali, že chtějí vidět, jak je stavěná... takové věci. Muselo jí být asi třináct let. Kopali ji do zadku a fackovali ji. Ti lidé prosili o život. Matky plakaly, třásly se. Otočil jsem se. Už jsem se na to nemohl dívat. Pak spustili palbu ze dvou M16. Automatickou palbu... 35, 40 výstřelů. To už jsem nemohl vyfotit. Bylo to příliš.“
Křehká holka s kulometem. Český fotograf ukázal druhou stranu Vietnamu |
Snad nejhrůznější snímek zachycuje řadu mrtvých na cestě, převážně žen a dětí. Jedno živé dítě si k mrtvolám kleklo, zřejmě aby našlo svou matku. Haeberle vzpomínal, že v tu chvíli ho jeden z vojáků „prostě dorazil“.
Spolu s armádním novinářem Jayem Robertsem se snažili spojit s kapitánem Medinou a informovat ho o tom, co se děje. Medina ovšem dorazil na místo až po vraždění. Později tvrdil, že o něm nevěděl. Během přelíčení však vyšlo najevo, že Calleyho přes rádio nabádal, ať se „zbaví nepřátel“.
Vesničanům na pomoc přispěchal pilot vojenského vrtulníku Hugh C. Thompson. Se svým strojem dosedl na zem, spolu s posádkou kryl civilisty vlastním tělem a Calleyho vyzval, ať s vražděním přestane. Někteří svědci uváděli, že Thompson hrozil i palbou, pilot to ale popíral.
Řádění amerických vojáků si vyžádalo celkem 504 obětí. Přežilo jen několik dětí, které se schovaly pod mrtvoly, a několik šťastlivců, jež Thompson evakuoval do bezpečí. Mnohé ženy byly znásilněny, často hromadně. Nejmladší dívce bylo jen devět let. Na americké straně bylo jen jedno zranění. A to vojáka, který se sám střelil do nohy, aby se nemusel na zabíjení civilistů podílet.
„Myslel jsem, že plním rozkazy“
Americká veřejnost o masakru dlouho nevěděla. Armáda operaci označila za úspěšnou: vojáci v My Lai podle oficiálních statistik zlikvidovali přes sto dvacet osm nepřátel. O civilistech se nezmínila.
O tom, co se skutečně stalo, se Američané dozvěděli až o rok později, díky armádním whistleblowerům a novináři Seymourovi Hershovi, který za texty o My Lai získal Pulitzerovu cenu.
Byly to však teprve Haeberleho fotografie, co obyčejné Američany definitivně přesvědčilo o hrůzách, které jejich synové a vnuci páchají v jihovýchodní Asii. Už to nebyl jen pokřik na protiválečných demonstracích, najednou se celá Amerika začala ptát: Co vlastně děláme ve Vietnamu?
Před soudem stanulo pětadvacet obviněných. „Byl jsem emocionálně rozrušený, ale stále jsem si myslel, že plním rozkazy,“ svědčil Meadlo. Údajně jej zarazilo, že se ho kapitán nepokoušel zastavit. „Tak jsem si myslel, že děláme správnou věc.“
Potrestán byl jen Calley. Původně dostal doživotí, ale trest mu později snížili na deset let vězení. Odseděl si tři roky, další tři roky strávil v domácím vězení, pak ho prezident Richard Nixon omilostnil. Veřejnost věřila, že se stal jen obětním beránkem.
Haeberle se z Vietnamu vrátil okamžitě po masakru s nevyvolanými filmy z My Lai v kapse. Své barevné fotky už během jara a léta 1968 prezentoval na několika veřejných besedách, diváci realitě odmítali uvěřit. Někteří tvrdili, že jde o zinscenované divadlo. Fotograf se nakonec obrátil na Cleveland Plain Dealer, deník ze svého rodného města. „Žádné peníze nechci. Hlavně to otiskněte,“ řekl šéfredaktorovi, když mu předával své fotky.
„I děti? I děti.“ Fotka Ronalda L. Haeberleho se stala podkladem pro slavný protiválečný plakát.
Během vyšetřování v armádě a Kongresu sám čelil kritice, že o masakru neinformoval své nadřízené. Měl jednoduchou odpověď: bál se, že se mu velení pomstí. „Už mi zbývalo jen pár týdnů služby, ale něco se mohlo stát i mým kolegům, kteří by šli s fotoaparátem na další misi. Všichni se báli říct pravdu. Včetně nás. Snažili se to utajit odshora až dolů,“ vypovídal Haeberle.
Jeho svědectví zanechalo hlubokou stopu. Armáda zavedla nové programy, které měly zajistit humánnější chování vůči civilistům a zabránit podobným případům bestiálního chování. Ještě během operace Pouštní bouře instruktoři nabádali rekruty, ať si vzpomenou na My Lai jako varovný příběh.
Haeberle se na místo vrátil v roce 2011. Potkal zde muže jménem Duc Tran Van, jehož o čtyři dekády dříve vyfotil jako osmiletého chlapce, který chrání svou maličkou sestru. Duc ve svém novém domově v Německu postavil malou svatyni na památku své matky a dalších zabitých. „Pořídil jsem poslední fotku jeho matky. Tak jsem mu dal do svatyně svůj fotoaparát, nikon, který jsem použil v My Lai,“ uvedl Haeberle.
My Lai
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
