Byl rok 1957, když čtyřiatřicetiletý módní a portrétní fotograf dorazil do luxusního apartmánu 28A, aby vyfotil manželský pár, který znala celá planeta – vévodu a vévodkyni z Windsoru.
Tedy bývalého britského krále Eduarda VIII. a jeho životní partnerku Wallis Simpsonovou, kvůli níž se vzdal trůnu. V očích veřejnosti šlo o symbol největší oběti z lásky. Avedon však cítil příležitost ukázat, jak prchavá a křehká tato maska je.
Jeho snímek se stal senzací. Ne proto, že by byl krásný nebo lichotivý – právě naopak. Vidíme křečovité grimasy, napjaté rty, vyděšené pohledy. Místo romantické pohádky vidíme tragikomedii dvou lidí, kteří si kdysi hráli na krále a královnu a skončili v celoživotním vyhnanství.
 |
Abychom pochopili sílu Avedonovy fotografie, musíme se vrátit o dvě desetiletí zpět. Eduard VIII. usedl na trůn v lednu 1936 po smrti svého otce Jiřího V. Byl charismatický, oblíbený, moderní. Jenže měl slabost pro Američanku, která už měla za sebou dvě nevydařená manželství.
Láska byla silnější než tradice. Eduard bez ní nechtěl vládnout, ale anglikánská církev ani parlament nechtěly připustit, aby si panovník vzal dvakrát rozvedenou ženu.
A tak se musel rozhodnout: buď Wallis, nebo koruna. Po necelém roce na trůnu si zvolil svou lásku a dne 10. prosince 1936 podepsal abdikaci. Stal se tak prvním britským panovníkem v moderní historii, který se vzdal trůnu z osobních důvodů.
Svět byl u vytržení. Trůn převzal jeho mladší bratr Jiří VI., který těžce zkoušenou Británii vedl během druhé světové války. A Eduard s Wallis odešli do faktického vyhnanství. Ale kdo byla ta Američanka, kvůli níž se otřáslo britské impérium?
Od ambiciózní dívky k dvorní svůdkyni
Narodila se v roce 1896 v Baltimoru jako Bessie Wallis Warfieldová. Byla pohledná, chytrá a nesmírně cílevědomá a už v dospívání měla zástupy obdivovatelů. Její životní cíl byl jasný – bohatý a vlivný manžel. Jenže první pokus dopadl tragicky: letec Winnfried Spencer měl slabost pro flašku a už od svatby ji bil a ponižoval. Wallis nakonec utekla a rozhodla se, že příště se vdá z rozumu.
Tím „rozumným“ mužem byl britský rejdař Ernest Simpson. Sňatek v Londýně jí otevřel dveře do vysoké společnosti. Stala se vyhlášenou hostitelkou, na jejích večírcích se podávaly nejvybranější lahůdky a šampaňské teklo proudem. A právě v tomto světě se setkala s princem z Walesu, Eduardem.
Se stále vdanou Wallis jezdil princ na dovolené. Snímek z návštěvy ostrova Rab v dnešním Chorvatsku, tehdejší Jugoslávii.
Byla vtipná, energická, trochu cynická. Eduarda fascinovala. Představovala přesně to, co mu v upjaté atmosféře královského dvora chybělo. Jenže její ambice i minulost z ní v očích britského establishmentu učinily hrozbu. Když se jejich vztah provalil, začal se odpočítávat čas k abdikaci.
Anglikánská církev nepovolovala, aby si král vzal dvakrát rozvedenou ženu, jejíž bývalí manželé stále žili. Neústupný byl i premiér Stanley Baldwin: buď koruna, nebo Wallis. A Eduard se rozhodl. „Je nemožné nést břemeno krále bez pomoci a podpory ženy, kterou miluji,“ zdůvodnil své rozhodnutí.
Romantický akt? Na první pohled jistě. Ale také začátek nekonečného exilu.
Sympatie k Hitlerovi
Po svatbě v roce 1937 se usadili ve Francii. Vévoda a vévodkyně z Windsoru čekali, že královská rodina učiní velkorysé gesto a povolá je zpět ke dvoru. Nikdy se ho nedočkali. A tak se vrhli do společenského života – a také do politiky. A právě v jejím minovém poli se dopustili přešlapu, který jejich pověst poznamenal navždy.
Na podzim téhož roku totiž přijali pozvání od Adolfa Hitlera. V Obersalzbergu se s ním sešli osobně a nechali se fotografovat po jeho boku. Eduard v něm údajně viděl schopného vůdce, který dokázal pozvednout Německo z hospodářské krize. Wallis si dokonce zapsala do deníku dojmy z jeho „magnetického pohledu“.
Fotografie páru po boku nacistického vůdce obletěly svět. Londýn zuřil. Bylo jasné, že někdejší král a jeho žena mají k nacistickému režimu příliš blízko. Když vypukla druhá světová válka, král Jiří VI. a Winston Churchill rozhodli, že Windsorovy je nutné odklidit z Evropy. Eduarda jmenovali guvernérem Baham – zdánlivě to byla čestná funkce, ve skutečnosti šlo o internaci v luxusním exilu.
Wallis Simpsonová s manželem Eduardem navštívili Adolfa Hitlera.
Po válce se zavržený pár usadil v Paříži. Od francouzské vlády dostal elegantní vilu, jeho příjem zajišťovala britská státní pokladna. Pořádali večírky, stýkali se s módními návrháři, umělci a novináři. Wallis se stala ikonou stylu, dodnes se cituje její bonmot: „Nikdy nemůžete být dost hubení ani dost bohatí.“
Za blyštivou fasádou se skrývala nuda a frustrace. Eduard pro sebe nikdy nenašel smysluplnou roli a trpěl pocitem zbytečnosti. Wallis se snažila udržet jejich společenskou prestiž, královská rodina si je však držela od těla. Byli slavní, ale nepatřili nikam. A právě v této smutné fázi jejich života u nich zaťukal Richard Avedon.
Ropucha
Věděl, že Windsorovi hru s novináři a fotografy dokonale ovládají – měli své naučené úsměvy, uměli hrát eleganci a noblesu. Ale Avedon nechtěl další líbivý snímek pro magazíny. Chtěl zachytit pravdu.
A tak použil trik. Pár si posadil před sebe, nastavil světla a pak jim zcela klidně oznámil: „Cestou sem můj taxík přejel psa. Zemřel přímo před mýma očima.“ Věděl, že vévoda a jeho žena milují psy. Byl to krutý kalkul: vymyšlenou historkou chtěl strhnout jejich léta budovanou masku.
V okamžiku, kdy jejich tváře zkřivilo zděšení, zmáčkl spoušť.
Jeho fotografie rozpoutala bouři. Britští roajalisté ji označili za urážku, vévodkyně prý vypadala jako „ropucha“. Byla to první oficiálně publikovaná podoba Windsorových, která neoslavovala jejich „velkou lásku“, ale naopak ukazovala napětí, tvrdost, cosi velmi nelibého.
Avedon se hájit nemusel. Tvrdil, že jeho snímky ukazují, jací lidé jsou doopravdy. A pokud jeho fotka vyzněla nelichotivě, je to svědectví o povaze portrétovaných, ne o jeho fotografické metodě. O Eduardovi a Wallis dokonce jednou poznamenal, že „měli raději psy než Židy“.
Hořký konec pohádky
Eduard VIII. zemřel v roce 1972 na rakovinu. Wallis ho přežila o čtrnáct let, poslední dekádu života strávila nemocná, izolovaná a zcela bez vlivu. Její pohřeb v roce 1986 se pro královskou rodinu stal spíše povinností než aktem smíření. Po kdysi oslavované romanci zůstala hořká pachuť.
Historici dnes Windsorovy hodnotí jako ambiciózní a sebestředné postavy, které neunesly roli, již jim osud přidělil. Existují však i tací, kteří je tak příkře nesoudí – jejich smutný osud vykreslují jako výsledek koordinované kampaně britské koruny, do které se zapojil i politický a mediální establishment.
Je například potvrzeno, že tajná služba do médií pouštěla drby, že Wallis během svého pobytě v Číně v roce 1924 nafotila pornografické snímky a přivydělávala si v bordelu. Wallis tak zažila něco velmi podobného, čím si o mnoho let prošla i Meghan Markleová.
„Nebyla to poslední pomlouvačná kampaň proti ženám, které se provdaly do královské rodiny. Skoro žádná nevěsta se nevyhnula veřejnému zhanobení,“ píše magazín People.
Ačkoli s vévodou zůstala až do jeho smrti v roce 1972, údajně měla mnoho milenců. V první, později upravené verzi memoáru přiznala, že její skutečnou pravou láskou byl přítel Herman Rogers.
Avedon každopádně příběh Eduarda a Wallis dokázal během zlomku sekundy dokonale zachytit. Vidíme aristokratický pár, který kdysi stál ve středu světové pozornosti, ale ve stáří už působí spíš jako karikatura sebe sama. Úsměvy zmizely, zůstaly vrásky, prázdnota a hořkost.
Možná i proto je tato fotografie dodnes považována za jeden z nejpůsobivějších portrétů dvacátého století. Nezachycuje legendu o velké lásce – ukazuje její stinnou stranu. A připomíná, že ani pohádky o králích a královnách nemusí mít šťastný konec.
