Jak velkou roli sehrává při vědeckých objevech náhoda?
Značnou. A vždy tomu tak bylo. Jenomže - a promiňte mi tu frázi - štěstí či náhoda přeje jen připraveným. Tohle právě ve vědě platí stoprocentně. Mnozí kolem té náhody procházejí a nevšimnou si jí. Jiní ji naopak uvidí okamžitě. Řekl bych dokonce, že ve vědě je velká náhoda si všimnout náhody.
Nicméně to, že jste měli už před čtyřiceti lety v rukou mimořádně účinnou látku proti rakovině azacytidin a nerozpoznali jste její vlastnosti, je dost infarktové zjištění, ne?
Jak bych to jen řekl... Prostě není. Uvědomte si, že tehdy existovaly omezené možnosti v testování vlastností chemických látek. Pro nás je teď důležité, že tenkrát nepříliš účinný azacytidin, který u nás kdysi „uvařili“ profesor František Šorm s Aloisem Pískalou, se po letech vrátil jako „vláček“ ze Spojených států do naší „stanice“ a my jsme do něj okamžitě nasedli.
Líto je nám snad jen toho, že jsme před lety - tak jako doktorand profesora Petera Jonese v Kalifornské univerzitě - nenechali na svém stole nepořádek po testování azacytidinu. Pak bychom možná i my přišli při úklidu zapomenuté tkáně infikované rakovinou po několika týdnech na to, že azacytidin vrací jako vůbec první lék na světě umírající buňky do života. Dnes jsme mohli být ve výzkumu léčby rakoviny mnohem dále. Mohli jsme zachránit spoustu lidí - především tohle je mi opravdu líto.
Ale stejně je tristní, že o osudu takového objevu rozhodl nepořádek.
Podstatné je, že když se ten doktorand vrátil z dovolené, tak testovanou a zapomenutou tkáň nevyhodil. Že si vůbec všiml, že z nainfikovaného materiálu vyrůstá najednou zdravá tkáň. Mohl to také vyhodit. Místo toho se začali s profesorem Jonesem ptát, co a jak se stalo. A pak zjistili, že český azacytidin je s největší pravděpodobností první látkou, která rakovinové buňky „jen“ neusmrcuje, ale vrací je zpět do života. Ve vědě nejde o neobvyklou věc. Příroda si často najde cestu sama, když se jí člověk neplete do cesty.
Může nepořádek i za jiné známé objevy?
Tím nejznámějším je asi dynamit chemika Alfreda Nobela. Kdyby tenkrát omylem nerozlil nitrační směs s glycerinem na hliněnou podlahu, žádný dynamit by nevznikl. Ta směs měla správně vybuchnout, ale ona se do hlinky místo toho jen vsákla. A byl na světě dynamit. Prodaly se patenty do celého světa a pak vznikla i Nobelova cena, přesněji - základ finančního ocenění.
Azacytidin není váš první preparát, který vyvolává pozornost farmaceutických firem. Obracejí se na vás těžce nemocní lidé, abyste jim pomohl, i když není vývoj nového léku dokončen?
Dost často. Je to noční můra všech vědců, kteří pracují v tomto oboru. Určitě by o tom mohla vyprávět ředitelka Mikrobiologického ústavu Blanka Říhová, jejíž lidé se také podílejí na vývoji unikátních preparátů proti rakovině. Lidé byli ochotni udělat cokoliv, jen aby jim dala ještě nevyzkoušený lék. Děláme sice vše pro to, abychom nemocným lidem pomohli - nic ale nelze při vývoji léků urychlit. Nemocným bychom tím mohli velmi ublížit. Preparáty nejdříve testujeme na buňkách, na malých zvířatech... a teprve pak to jde do přísných klinických zkoušek s účastí nemocných lidí. A hlavně - v této chvíli ani nevíme, jaké množství azacytidinu podat. Nemocné proto velmi prosím: nemějte nám to za zlé.
A co když se na vás obrátí nejbližší přítel?
Uff. Vy mi tedy dáváte otázky! Ne že by někdo z mých blízkých pomoc nepotřeboval. Dokonce i můj otec či bratranec by ji kdysi uvítali. Ale já tehdy neměl k dispozici nic, co by jim dalo naději. Opravdu nevím, jak bych se zachoval. Člověk si musí uvědomit, že... že by mohl i zabít než pomoci. Dostal jsem před časem dopis od jednoho z vědců, který dvacet let bojuje se smrtelnou nemocí. Prosil mne, že je ochoten podstoupit jakékoliv riziko, protože mu už stejně nic jiného nezbývá. Jako vědec si uvědomoval všechna rizika své žádosti. Mluvíme tu o velmi těsné hranici mezi záchranou života a zabíjením. A my často při vývoji nového léku nevíme, na které straně vlastně stojíme.
Kdy vývoj azacytidinu ukončíte? Za pět či osm let?
Tentokrát jsme mnohem optimističtější. Původní azacytidin je už schválen jako léčivo proti některým typům rakoviny. Dokonce se testuje na onkologických pracovištích v Česku. Naše nová modifikace azacytidinu má tu výhodu, že známe účinky prvotního preparátu, a víme tedy, jak působí. Teď čekáme na výsledky toxikologických testů. Zatím to vypadá, že má minimální vedlejší účinky. A pokud uspějeme, pak bude důvod k velkým oslavám.
Co to s vaším ústavem udělá, když se z azacytidinu stane lék, který vrací život buňkám napadeným rakovinou?
Už tak vysoká prestiž ústavu by se zněkolikanásobila. V medicinální chemii bychom se dostali mezi absolutní světovou špičku.
Infarktová situace pro vás však podle všeho nastala i nedávno, když vám váš partner v USA, farmaceutická firma Gilead Sciences, naznačil, že nové mimořádně účinné antivirotikum MK 612, které působí proti neštovicím, ale i dalším nebezpečným onemocněním, se vyrábět nebude. Proč má tento lék zmizet v šuplíku?
Stále doufám, že se to nestane. Jde ale o tvrdý byznys, kde se rozhoduje o miliardách dolarů. MK 612 totiž Gileadu narušuje obchodní plány. Zřejmě se jim moc nechce vytlačovat z trhu své již osvědčené a dobře se prodávající léky tím novým, byť účinnějším preparátem. Pro Gilead je to krok z jistoty menších příjmů do rizika možná větších příjmů, ale přece jen rizika. Do toho se žádná prosperující firma, pro niž je prioritní zisk, nikdy moc nehrne.
Když Gilead začínal, tak se rizika, pokud vím, nebál.
Pravě proto, že chtěl s našimi preparáty jako nová firma prorazit. A také prorazil.
Nezkusíte to tedy s jinou firmou, u níž ctižádost uspět potlačuje strach z rizika, tak jako to bylo kdysi u Gileadu?
Je to jedna z cest. Proto také o dokončení azacytidinu jednáme s americkou firmou The Epi Corporation, která teprve čeká na mezinárodní úspěch a zatím ji tolik nezajímá, kolik na našem léku vydělá.
Žádná tuzemská firma na spolupráci s vámi zatím finančně nemá?
Tuhle otázku dostávám velmi často. I od našich politiků. Vzal jsem si to k srdci a zkusil to s patentem na virus HIV. Jedna z největších farmaceutických firem v Česku mi odpověděla, že jejím strategickým záměrem je výroba generik - neoriginálních a patentově již nechráněných léků. Proto prý nepůjdou do žádných rizikových projektů vývoje nových léčiv. A to i přesto, že pokud by to vyšlo, vydělala by na tom firma astronomické sumy. I oni dávají přednost jistotě před riskem.
Liší se právě tímhle „český rybník“ od mentality amerických firem?
Přesně. V Česku není navíc mnoho odborníků, kteří vědí, jak s novým lékem začít. Jak to celé zorganizovat a kde shánět sponzory. České firmy většinou chtějí dnes něco koupit, zítra to rozjet a pozítří mít zisk. Dost se to liší od podnikatelského prostředí, které tu vládlo za první republiky. Jednáme nicméně s bohatým tuzemským investorem, jemuž je blízké financování obecně prospěšných projektů, na nichž může časem i dost vydělat.
O koho jde?
To vám zatím neřeknu.
Alespoň mi tu firmu popište.
Netrvá na okamžitém zisku - což ve vědě nikdy nejde - a je smířena i s tím, že se můžeme ocitnout ve slepé uličce. Já bych dokonce řekl, že majitele této firmy už nebaví jen vydělávat peníze a stále více přemýšlejí i o tom, co užitečného po sobě zanechají, protože už mají všeho nadbytek. Právě v tomto stadiu začínají investoři koketovat s vědou a nebojí se tolik rizik. Vábí je dobrodružství, které s výzkumem souvisí. Dá se to přirovnat k dostihovým sázkám: když vsadíš ve správnou chvíli na správného koně, zbohatneš. A v našem případě mnohdy i závratně.
No... zase bych si ty vaše investory tolik neidealizoval. Váš ústav přece vydělává hodně peněz - i ty určitě přitahují.
Někdy se nám daří a jindy tak docela ne. Záleží to na tom, co všechno nám stát rok od roku vždy zdaňuje. Ale na vědě se dá zbohatnout - to je pravda. Zatím ale na výsledcích našeho výzkumu bohatnou firmy za oceánem. Byli bychom už docela rádi, pokud by se někdo našel i v Česku. Snad se i tady časem najde odvážný investor. Musí ale přijít ve chvíli, kdy i my budeme mít něco nadějného v ruce. Velké bohatství nepřijde nikdy bez rizika. Jen ono může přinést miliardy.
Řekněte. Jste bohatí?
Jsme. Vedoucí našich týmů mají platy srovnatelné s evropskými vědeckými špičkami. A když se projdete po našich laboratořích, budete si připadat jako v Babylonu. Zaměstnáváme přední americké, britské, německé či francouzské vědce. Nabízíme jim nejen vynikající podmínky k práci, ale i dobré platy. Bez stabilních a slušných příjmů z našich objevů či z licenčních poplatků za léky, na jejichž vývoji jsme se podíleli, bychom si to samozřejmě nemohli nikdy dovolit. Chceme mít ale nejlepší „hráče“, abychom měli i nejlepší výsledky.
Lanaříte světové vědce na peníze?
Vědci jsou divní tvorové. Přitahují je především podmínky k práci a na plat se ptají až ve chvíli, kdy nemají na opravu auta a začíná je to vyrušovat od práce. Ale nemůžete jim dát dvacet tisíc měsíčně. To bychom nikoho nezískali. Jejich hlavní motivací je mít svůj tým, slušné peníze do začátku, perfektní laboratoř a šanci se prosadit. Tohle je pro vědce obrovské lákadlo a my jim ho nabízíme.
Jaké mají tedy platy?
Vedoucí vědeckých týmů na tom jsou stejně jako předsedové výborů Poslanecké sněmovny. Čestní profesoři pak honorářem konkurují prezidentu republiky. Jde o manažerské odměny: vedoucí týmu rozhoduje například o tom, nad čím budou jeho lidé v příštích letech bádat, i o tom, jaké budou mít vybavení. Po pěti letech projde takový šéf konkurzem, a pokud uspěje, dostane přidáno a pokračuje dál. V opačném případě musí odejít i s celým týmem. Zdá se vám, že je to tvrdé? Asi ano, ale jinak bychom se na špičce neudrželi.
Pochválit se tedy umíte.
Myslíte, že přeháním? V lednu jsem byl s profesorem Holým na univerzitě v Manchesteru, což je třetí největší univerzita v Británii. Úplně mne odrovnalo, když se nás prezident této univerzity zeptal, jak mají pracovat, aby se mohli srovnat s naším ústavem. Snad to o něčem vypovídá.
A nebojíte se, že vás jednou ti vaši schopní podřízení vyhodí ze sedla?
Velikost šéfů se poměřuje velikostí instituce, kterou řídí, a nikoliv mocí ředitelů. Mnoho z nich si to nepřipouští a mají vědecký ústav jen jako dekoraci ke svému jménu.
Ale úplným vědeckým nýmandem být také nemohu, proto se snažím s výzkumem udržet kontakt. Ale je to stále těžší. Dávno už nefiguruji mezi nejpublikovanějšími vědci našeho ústavu. Našel jsem si tedy jinou vědeckou parketu: chci, aby měl náš ústav mezinárodní renomé. A proto mám vždy ohromnou radost, když někdo z mých lidí uspěje. Právě tohle v posledních letech vyvažuje můj nepříliš razantní vědecký rozvoj. I když stále bádám, přednáším a publikuji.
Využívá se na léčení průvodních chorob nemoci AIDS – účinně působí proti virům, které při snížené imunitě vyvolávají vážné obtíže: od žaludečních vředů, pásového oparu, pravých neštovic až po virový zánět oční sítnice. Pro klinické použití byl v USA schválen v roce 1996.
HEPSERA
Jako lék proti virové žloutence typu B byl tento preparát schválen v USA na podzim roku 2002. Hepatitidou B trpí na celém světě zhruba 300 milionů pacientů a každý rok jich milion umírá. Předností léku je, že nemá takřka žádné vedlejší účinky.
VIREAD
Zastavuje množení viru HIV. Nedokáže ho zcela zničit, avšak pacientům s virem HIV oddaluje propuknutí AIDS. Pro léčbu je schválen v USA od roku 2001 a patří k nejúčinnějším lékům svého druhu. Používání tohoto preparátu je schváleno v mnoha státech světa včetně Evropské unie či Japonska.
TRUVADA
Má ambice být zatím nejúčinnější "tabletkou" proti AIDS – pomáhá lidem s virem HIV a prodlužuje jim život. Jde o kombinaci českého preparátu Viread s americkou Emtrivou (emtricitabinem), která byla pod názvem Truvada schválena v USA v roce 2004. Místo třinácti tabletek, které musel nemocný HIV polykat v přesném pořadí i čase, stačí jedna tobolka truvada denně. Po pětiletém užívání zatím nemá 65 procent pacientů virus HIV v krvi.
Kdo je Zdeněk Havlas
Narodil se 15. května 1951. Studoval Přírodovědeckou fakultu UK, obor fyzikální chemie. V zahraničí studoval na Cornell University v Ithace (USA) u Roalda Hoffmanna, nositele Nobelovy ceny, na Univerzitě J. W. Goetha ve Frankfurtu a na Univerzitě v Coloradu. Publikoval 4 knihy, 150 studií a má 2500 citací ve vědeckých dílech.Manželka Marie Havlasová. Děti Jana a Zdeněk.
V roce 1982 až 1983 byla členem Havlasova vědeckého týmu nynější německá kancléřka Angela Merkelová. "Angelu znám od té doby velmi dobře. Patřila ke skvělým vědcům," říká Havlas. S Merkelovu jsou také spoluautory díla Teoretické studium základních chemických reakcí.
