Zatímco české hospodyňky před Štědrým dnem horečně uklízejí, v Norsku jsou všechna košťata pečlivě schovaná, aby je neukradly čarodějnice. Dětem pak nosí dárky skřítek Tomte, který obvykle žije ve stodole a chrání hospodářství. Je to ovšem tvor prchlivý, pokud ho rozzlobíte, začne vám škodit, krade a někdy dokonce zabíjí dobytek.
Předchůdcem skřítka Tomte byla vánoční koza, která je v celé Skandinávii dodnes symbolem Vánoc. Ve švédském městě Gävle od roku 1966 během adventu postaví obří vánoční kozu ze slámy a ozdobí ji červenými pentlemi. A každý rok se vandalové pokusí kozu spálit. Za uplynulého půl století unikla plamenům jen třetina slaměných přežvýkavců.
Ze žhářského útoku už se stala tradice, jednu kozu se dokonce někdo pokusil unést vrtulníkem. Minulý rok se ji místní pokusili ochránit nehořlavou tekutinou, kterou slámu napustili. Ani to však nepomohlo a z vánoční kozy zbyla nad ránem jen kovová konstrukce.
Na Islandu se zase traduje pověst o krvežíznivé kočce Jólakötturinn, která obchází vesnice a sežere každého, kdo nedostal žádné nové oblečení. Kořeny tradice sahají až k dávným farmářům, kteří se snažili do Vánoc zpracovat ovčí vlnu. Pilným dělníkům proto slibovali nové oblečení, líné strašili, že nedostanou nic - a sežere je velká kočka.
Cedník na dveře
Řekové zase svým dětem vyprávějí, že na Vánoce se z hlubin země vynoří děsiví skřeti Kallikantzaroi, kteří během roku podřezávají strom světa. Ochrana před nimi je naštěstí jednoduchá - stačí na dveře pověsit cedník a přihlouplí ďáblíci stráví celou noc tím, že se budou pokoušet spočítat jeho díry. Na Tři krále se vracejí pod zem a pustí se opět do pilování stromu, který se během jejich absence uzdravil...
Ve Walesu můžete koncem roku narazit na hrůzostrašnou postavu v bílé plachtě, která má místo obličeje opentlenou koňskou lebku. Říká se jí Mari Lwyd a její kořeny sahají až kamsi do keltského dávnověku. Přestože tato tradice už téměř vymizela, někteří muži stále o Vánocích vyrážejí s „Šedou kobylou“ na koledu.
Jihoafrické děti zase každý rok děsí pohádka o neposlušném chlapci Dannym, který své babičce snědl koláčky napečené pro Santu Clause. Rozzlobená žena hocha zabila a jeho duch od té doby straší vánoční domácnosti. Útěchu děti mohou nalézt v tradiční vánoční pochoutce - smažených larvách obřích můr.
Neobvyklé vánoční recepty najedeme i v Grónsku. Sveřepí ostrované si dopřávají pokrmy zvané mattak (syrová kůže z velryby s vrstvou podkožního tuku) a kiviak (lachtan nadívaný alkami, které se v jeho útrobách nechají přibližně sedm měsíců uležet).
Kadící poleno
Pokud v Katalánsku spatříte betlém, může vás v něm zaskočit postavička kadícího rolníka s červenou čapkou. Figurka zvaná Caganer obvykle dřepí někde v rohu, stranou od stáje s Ježíškem a klanících se Tří králů a katalánské děti mají za úkol ho v zalidněné scéně najít. Původ tradice není zcela jasný, podle odborníků se Caganer objevil poprvé na sklonku 17. století.
Zdá se, že Katalánci jsou o Vánocích vyměšováním posedlí. Další tradicí je totiž Tio de Nadal čili vánoční poleno, kterému se často říká spíše kadící poleno. Je to kus duté klády, které Katalánci namalují obličej a přikryjí ji dekou. Na Štědrý den do ní děti řežou klacky a vánoční poleno „vykadí“ pochutiny (které rodiče předtím schovali pod deku).
Ukrajinci si své vánoční stromky zdobí umělými pavučinami a pavouky. Prazvláštní tradice má kořeny v pověsti o chudé vdově, která neměla svým dětem čím nastrojit vánoční borovičku. Když stesky dětí zaslechly pavouci žijící v jejich chatrči, opředly přes noc stromek svými vlákny. Vycházející slunce pak pavučiny proměnilo ve zlaté nitě obepínající stromek.
Praštěné vánoční zvyky se udržují i v Latinské Americe. Například obyvatelé Caracasu jezdí na vánoční mši na kolečkových bruslích, Guatemalci na hořících hromadách smetí vymeteného ze svých domovů pálí postavičku čerta.
Kubánci z města Remedios zase narození Páně slaví mocným ohňostrojem a odpalováním petard. Připomínají si tak kněze, který před 200 lety vyslal do ulic ministranty, aby tlučením do hrnců udrželi věřící bdělé před půlnoční mší.
