Ještě před dvěma a půl lety byl Kusaj Zakaríja obyčejným mužem jako miliony dalších v Sýrii. Pracoval v hotelu a rád poslouchal západní hudbu. Když se však na jaře 2011 vzedmula v arabském světě vlna protestů a prohnala se také jeho vlastí, jeho život se navždy změnil. Chopil se zbraně a jako člen Svobodné syrské armády vytáhl do boje proti čtyři dekády vládnoucímu režimu dynastie Asadů.
O zvěrstvech občanské války očima povstalce bezvýchodně uvězněného v obležení chtěl dát vědět celému světu. Prostřednictvím stovek SMS, které poslal korespondentovi britského listu The Times, přinesl obraz dva a půl roku trvajícího konfliktu pustošícího dvacetimilionovou zemi: bída, hlad, nemoci, každodenní konfrontace se smrtí a pomoc v nedohlednu.
Spolu se stovkami dalších zůstává odříznut od světa v Muadamíji. Už víc než rok toto damašské předměstí obléhá armáda. Nejsou zde téměř žádní lékaři, chybí pitná voda a jídlo i elektřina.
S okolním světem Kusaje spojuje mobilní telefon, který nabíjí díky malému generátoru poháněnému směsicí olivového oleje a laku na nehty. "Napájení z generátoru však není stabilní. Nabíjíme z něj nejprve autobaterii a posléze z ní mobilní telefon, takže ho nezničíme," říká. Jak přesně bizarní směsice reaguje, neprozradil.
Kdyby nám mohl zakázat dýchat, udělal by to
Za rok obléhání se místa, která dobře znal, změnila k nepoznání. "Stalo se toho až příliš, abych si to vše pamatoval, nebo abych se snažil pochopit, jak jsme v tom všem vůbec mohli tak dlouho přežít." Asadova armáda Muadamíji obklíčila a zcela ji odřízla od okolního světa: od dodávek jídla, vody, elektřiny, plynu i léků a humanitární pomoci. "Kdyby nám Asad mohl zamezit nadechnout se vzduchu, věřím, že by nezaváhal ani na sekundu."
A nejsou to jen povstalci se zbraní v ruce, kdo zůstal vystaven svévoli těch, kdo je drží uvnitř. Kdesi na samém okraji Damašku umírají děti i ženy. Nejsou to však kulky nebo bomby, které si berou jejich životy. Asadovou nejsilnější zbraní je hlad.
Od chvíle, kdy začalo obléhání, do města neproklouzla ani myš. Lidem uvězněným v něm došly poslední zásoby jídla asi před čtyřmi měsíci. "Teď musíme jíst olivy a listí ze stromů. Listy buď vaříme s kořením, solí a pepřem, nebo z nich děláme salát. Listy z vinné révy jsou nejlepší."
"Pořád slýchám o tom, že někteří lidé jedí psi a kočky, ale nikdy jsem to na vlastní oči neviděl," popisuje Kusaj útrapy války. "Taky jsem choval tři překrásné kočky ve svém domě, než na ně dopadly bomby, stejně jako na můj dům. Radši bych však umřel hlady, než snědl kočku."
Podle OSN je přes milion Syřanů odříznuto od jakékoli vnější pomoci, z toho polovina jen v Damašku a jeho blízkém okolí. Na předměstích jako je třeba Muadamíja. Humanitární pracovníci se k lidem potřebujícím jejich pomoc nedostanou. Vojáci jim to nedovolí.
Dříve se dařilo alespoň pašerákům dostat do města dětské mléko nebo léky, když vyhodili náklad z jedoucího automobilu na nedaleké dálnici. Ale i to už je pryč, říká Kusaj. Z dopravní tepny se nyní stalo bojiště a poslední pašeráky, kteří se do oblasti odvážili, zastřelili odstřelovači.
"Když jsem dnes šel městem, zahlédl jsem nějakou ženu cosi vařit na ohni. Vonělo to senzačně. Přiběhl jsem k ní a zeptal se jí, co to vaří. Usmála se na mě a bez jediného slova mi dala ochutnat lžíci. Polknul jsem to, ale byl jsem tak strašně moc zklamaný, když jsem si uvědomil, že je to jenom voda se špetkou soli a koření."
Slyšel jsem zvláštní sirény, pak začaly dopadat střely
Najít cokoli k jídlu navíc není jednoduché. Nepřítel nikdy nespí a město den co den bez ustání zasypávají střely a bomby. V lepším případě tak šedesát až sedmdesát denně. Ale byly i dny, kdy jich na Muadamíji dopadly dva tisíce. To se psalo 21. srpna. Tehdy však svět upíral pozornost k jinému místu, jinému damašskému předměstí jménem Ghouta.
Stejně jako Ghoutu, i Muadamíji poznamenal plíživý zabiják, který se do města toho dne vloudil časně nad ránem.
"Byl jsem vzhůru a vykonával ranní modlitbu, když jsem uslyšel zvláštní sirény ozývající se z Damašku. Během několika sekund začaly dopadávat střely, vzdálené od sebe asi tak sto metrů. Po dvou minutách jsem nemohl dýchat. Připadalo mi, jako by mi hořela hruď."
Nebýt přítele, který s ním třásl, nejspíš by si nikdo nevšiml, že je vůbec ještě naživu. Dostal dvě dávky atropinu. Nebýt této protilátky, nejspíš by zemřel.
Přes osmdesát lidí však takové štěstí nemělo. Dalších víc než pět set se jich v Muadamíji potýká se zdravotními následky vystavení jedovaté látce dodnes. Včetně Kusaje.
"Od toho dne, kdy na nás zaútočili sarinem, nemůžu spát víc než čtyři hodiny. I když jsem sebevíc unavený. Mé oči se taky staly hodně citlivé na světlo nebo na kouř. A taky ještě jedna věc. Když se stane něco, co mě rozruší, třeba výbuch bomby nebo střelba, moje srdce tluče mnohem víc - ne tak jako dřív - mnohem, mnohem víc. Jiní mají problémy s dýcháním, nebo pamětí."
Tuhle šanci nepromarním
Ještě před začátkem občanské války, na jaře roku 2011, žilo v Muadamíji na čtyřicet tisíc lidí. Teď jich tu zbylo sotva osm tisíc. Kdo neutekl včas, byl ve městě uvězněn. Z těch, kteří zůstali, jich podle Kusaje asi šest set v posledních měsících zemřelo: nálety, odstřelovači nebo sarin.
Teď však kolem města obchází další strašák. Zima. Bez jídla, bez elektřiny, v horách, mezi nimiž je Damašek posazen. Jen stěží se všichni dožijí jara. Říkají, že boj, který je teprve čeká, bude horší než ten, který už měsíce svádějí s hladem.
Pomoc je zatím pořád v nedohlednu, ale Kusaj věří, že to jeho svědectví možná změní. "Pořád bojuju s časem. Teď jsem naživu, ale nevím, jestli to tak bude i za hodinu nebo za několik dní. Mám šanci zprostředkovat naše hlasy a příběhy o našem utrpení. A tu šanci nepromarním."
