Před několika dny se mne ptal jeden dobrý přítel, univerzitní profesor, jestli jsem si také všiml, že Ukrajina zmizela z médií. Napsal mi to s nevysloveným podtextem, že už toto téma nikoho nezajímá, že proto šílený mediální (a politický) tlak na nás, kteří si v tomto tématu dovolujeme klást nějaké otázky, pomine a že se veřejná diskuse opět stane svobodnou, předem nenadiktovanou výměnou názorů.
Právě o tento diktát mi jde. Není možné se s ním smiřovat. I když to není diktát gulagu, je to neméně nebezpečný diktát politické korektnosti, jinak řečeno – diktát jediného, za správný postulovaného názoru. Tento diktát cítíme. Že se ani se zdánlivě nevinnou nadsázkou nahlas nemá mluvit, to si nedávno na karlovarském festivalu vyzkoušel i Marek Eben.
Jakákoli kritika Západu je dnes prezentována jako nekritika (nebo antikritika, ne-li dokonce podpora) Putina. To je sice absurdní, ale v dnešním povrchním headlinovém a internetovém světě těžko vyvratitelné.
