Usměvavá Zulu pracuje v nenápadné kanceláři organizace AAPP, která pomáhá barmským politickým vězňům. V thajském Mae Sotu žije už dva roky, město nemůže opustit a s rodinou komunikuje jen zřídka. I to je ale lepší než soustavná šikana, kterou zažívala jako bývalá politická vězenkyně v Rangúnu.
Proč jste utekla z Barmy?
Zavřeli mě v roce 1998, protože jsem se angažovala ve studentském prodemokratickém hnutí. Tehdy mi bylo 26 let a dostala jsem desetiletý trest. Nakonec jsem ve vězení strávila pět let a devět měsíců. Sedm měsíců jsem byla ve věznici Insein a pak mě převezli do věznice v Monském státě.
CO DĚLÁ AAPPAAPP (Assistance Association for Political Prisoners) je nezisková Organizace se sídlem v thajském Mae Sotu. Byla založená 23. března 2000 a od té doby sbírá informace o politických vězních a podmínkách v barmských žalářích. Zároveň pomáhá rodinám politických vězňů - dodává jim jídlo, léky a peníze, aby mohli své blízké navštěvovat v celách. |
Nikdy nezapomenu na první dny. Vyslýchali mě dva dny a dvě noci a odepírali mi spánek. Pak mě odvedli do cely, kde byla jen dřevěná pryčna. Měla jsem jen oblečení, které jsem na sobě měla při zatčení, vězeňský mundúr jsem dostala až po třech dnech. Následující den mi dali patnáct minut a patnáct žejdlíků vody, abych se omyla a vyprala si prádlo. K jídlu byla páchnoucí plesnivá rýže a černá polévka. Až do dalšího výslechu za dva dny jsem nemohla jíst. Cítila jsem se osamocená, vystrašená a strašně hladová.
Trpí političtí vězni za mřížemi více než obyčejní kriminálníci?
V porovnání s normálními vězni mohou politické vězenkyně dostat více vody a v cele mají o trochu víc soukromí. Častěji jsme si také troufly stěžovat si na stráže. Na druhou stranu nejsou normální vězni tolik izolováni, mohou se přátelit nebo si vyměňovat jídlo.
Jak se bachaři chovají k ženám?
Ženské politické vězenkyně prožívají ve vězení větší nátlak než muži a častěji také dochází k psychickému mučení. Vím o několika politických vězeňkyních, na které například při sprchování dohlíželi muži a pak jim vyhrožovali, jestli si budou stěžovat. Velmi těžké je to s osobní hygienou. Při menstruaci ženám odepírají základní hygienické pomůcky, aby se cítily špinavé a ponížené. Většinou je musí obstarat rodina.
Viděla jste někdy, že by nějakou ženou za mřížemi znásilnili?
Neviděla, ale byla jsem svědkem toho, když kvůli podvyživení a nedostatku lékařské péče ve vězení zemřely dvě děti.
Co následovalo po vašem propuštění?
Pustili mě v roce 2004 a i když už jsem byla na svobodě, často za mnou chodili domů. Při propuštění mi také řekli, abych nemluvila s médii a nikoho nekontaktovala.
Politická vězenkyně Zulu strávila v barmském žaláři téměř šest let
Pronásledovali vás?
První měsíc po propuštění za mnou do domu v Rangúnu přišli asi čtyřikrát. Pak přestali, ale čas od času přišli místní policisté, aby spočítali, kolik lidí je doma. To je jedna z jejich častých praktik.
Z jakého důvodu jste se nakonec rozhodla opustit Barmu?
Těch důvodů je více. Na svobodě jsem nemluvila s médii a nebyla nijak činná a to ani při povstání v roce 2007. Stále jsem ale podporovala mé přátele, kteří byli ve vězení, nebo byla v kontaktu s lidmi v exilu v Thajsku nebo Spojených státech. I za to jsem mohla jít znovu do vězení. Po událostech v roce 2007 se na mě opět zaměřila tajná služba, slídili v mé práci a to mě štvalo. Hlavním důvodem bylo, že mi kdykoli znovu hrozilo zatčení. Byly jen dvě možnosti. Zůstat v rodné zemi, nebo odejít. V té době v našem okrsku zatkli znovu jiného politického vězně a dostal dva roky. Tehdy mi sestra řekla, abych utekla. Už jsem nechtěla marnit další čas ve vězení.
Jak se vám podařilo utéct ze země?
Sama jsem neměla ponětí, jak utéct. Ale protože jsem byla v kontaktu s exilem, tak mi všechno zařídili. Utíkala jsem se sestrou mé kamarádky, která stále pyká ve vězení. Jeli jsme autem z Rangúnu do Pa An. Při kontrole jsme vždy předstírali, že spíme. V Pa An jsme si přesedli do jiného vozu a dojeli až do Myawati. Tam jsme zaplatili za převoz přes řeku a ocitli se na thajské straně, kde už na nás čekal náš kontakt.
HRUDKA CHLEBA NA TÝDEN A MUČENÍMuklové popisují život v barmských káznicích |
Jak jste se zpočátku ukrývala před thajskými úřady?
Zavezli nás do domu našich přátel v Mae Sotu. Majitel toho domu byl také několik let zavřený a utekl v osmdesátých letech. Jeho ženu zatkli ten samý rok jako mě, ale pustili dříve a také hned utekla do Thajska.
Kdy a proč jste se rozhodla, že budete pomáhat hnutí politických vězňů v exilu?
Víte, miluji pohyb. A když jsem přišla do Thajska, tak mi radili, ať tři měsíce nevycházím z domu, protože je to příliš nebezpečné. Nechápala jsem to, ale vysvětlili mi, že bez dokladů mě může thajská policie kdykoli zatknout. Kamarádce jsem nejdříve pomáhala s překlady, ale věděla jsem, že musím začít pracovat naplno. Pak mi přátele poradili, ať se jdu zeptat do AAPP. Tady pro mě hned měli práci.
Většina Barmánců žije v Thajsku ilegálně. Dělají úřady problémy i vám?
Občas mě zastaví a když jim ukážu uznání od OSN, tak mě nechají být. Jsem pro ně věrohodná. Po Thajsku ale cestovat nemohu. Chodím jen do práce a z práce a občas jdu na trh nakoupit. Přes dva roky jsem jen v Mae Sotu.
Chtěla byste se někdy vrátit do Barmy?
Chtěla a doufám, že vrátím spíše dříve, než později. Teď se ale vrátit nemohu, protože mě mohou kdykoli znovu zatknout.
Stýská se vám po rodině? Jste s nimi v kontaktu?
Upřímně řečeno mi rodina moc nezvedá telefony. Kontakt s nimi je tak většinou jen nepřímý přes přátele. Se sestrou jsem mluvila loni myslím jen dvakrát a vždy se bojí, že nás odposlouchávají. Když jsem začala mluvit o životě v Thajsku, hned mi řekla, ať nic neříkám.
