Velekněz mezinárodních vztahů a největší lišák světové geopolitiky Henry Kissinger ve svých pětadevadesáti letech znovu zásadně překopal strategii Spojených států v globální politice a vztahy mezi velmocemi.
Zatím je to na papíře, nikdo to neviděl, jen se o tom po Washingtonu šušká. Ale Donald Trump se podle toho už možná chová. Jeho ochota vycházet s Ruskem, přestože se k němu chová tvrději než předchozí prezidenti, má náhle jasnou logiku a dává širší smysl.
V podstatě jde o to, že Amerika se má spojit s Ruskem proti Číně, a tím jí přistřihne rostoucí křídla.
Putin pozval Trumpa do Moskvy, chce mluvit o dohodě s Íránem |
Z toho, co prosáklo, lze pochopit, že Kissinger vychází z jednoduché úvahy. Rusko a Čína jsou pro Spojené státy dva hlavní rivalové. To je problém, protože Amerika nemá sílu a možnosti čelit oběma zemím naráz.
Je proto třeba rozlišovat. Rusko a Čína nejsou dva rovnocenní konkurenti. Rusko je víceméně občasná nepříjemnost, má sice atomový arzenál, jinak však nemůže vzhledem ke svým chabým možnostem ohrožovat pozici Ameriky. Ruská hrozba, o níž se v Americe mluví ráno, v poledne i večer, je přefouknutá z vnitropolitických důvodů.
Čína je jiná váhová kategorie. Parní válec, který se sune pomalu, ale nezadržitelně vpřed světem. Čína má peníze, tudíž se na ni všude usmívají, byť jsou to kyselé grimasy. Čína svým tichým, takřka zdvořilým, ale nekončícím tlakem předělává svět tak, že je méně americký a více čínský. Závěr: Čína je ta skutečná hrozba pro americkou pozici supervelmoci číslo jedna.
Ale to není všechno.
S Čínou se Amerika proti Rusku spojit nemůže, protože to není potřeba. Rusko není pro Čínu hrozbou, naopak se s ní ze všech sil snaží vycházet, protože v jejich vztahu je potenciální kořist. Čína ho pomalu vyhání ze Střední Asie, je velkým odběratelem surovin a Rusko musí být ve střehu kvůli jihovýchodní Sibiři, která je na ruské straně pustá a na čínské přecpaná lidmi. Už koncem šedesátých let kvůli území podél řeky Amur vedly Moskva a Peking špatně utajenou malou místní válku.
Čili: pokud by měl někdo z dvojice Čína–Rusko zájem na sňatku z rozumu s Amerikou, bude to Rusko.
A tak Kissinger obrátil naruby svůj geniální geostrategický tah, kterým počátkem sedmdesátých let přepsal dějiny. Podle řady expertů to byl krok, který ve svých důsledcích otevřel cestu k porážce sovětského komunistického bloku.
Byl to docela šok, když v létě 1971 oznámil americký prezident Richard Nixon, že v zimě poletí na návštěvu rudé Číny. Celé to vymyslel a na tajné cestě v Číně domluvil Henry Kissinger.
Prostý, ale chytrý tah. Situace: USA stojí proti bloku SSSR–Čína, kde však už lásku vystřídala nenávist. Otázka: lze to nějak aktivně využít, nebo se budeme jen dívat? Řešení: přebereme Čínu Sovětskému svazu, když už spolu stejně nespí.
Nixon vyrazil do Číny v únoru 1972 a svět se změnil. Z USA a Číny byli náhle víceméně spojenci proti SSSR, i když Čína už předtím vlastně nebyla sovětským spojencem.
Byla to velká událost, v Americe o tom dokonce vznikla opera Nixon v Číně.
Moskvou to otřáslo. Protože se cítila oslabená, najednou měla zájem o politiku uvolňování. To vyústilo až v odzbrojovací dohody sedmdesátých let a také v podpis závěrečného dokumentu Konference o spolupráci a bezpečnosti v Evropě, jímž se SSSR v Helsinkách roku 1975 chytil do lasa lidských práv.
Kromě toho se změnila i Čína. Po kapkách začal proces jejího otevírání se světu a ekonomických změn, které ji udělaly tím obrem, jímž je dnes.
Ale Nixon se stejnou bystrostí, s níž tehdy postřehl obrovskou šanci, pochopil začátkem devadesátých let opět dřív než většina politiků, co se bude dít dál. Zatímco Amerika vesele vyráběla v chudé a trochu legrační Číně své vlastní levné zboží, nadšeně tomu říkala globalizace a myslela, že to tak bude navždy, Nixon viděl dál a řekl: „Myslím, že jsme si stvořili Frankensteina.“
Frankenstein dospěl už před lety, ale roste pořád dál, a tak teď řadu měsíců přesvědčoval Kissinger Trumpa, aby zopakoval Nixona v modernizované verzi.
Zatímco Nixon přebral Moskvě Peking, měl Trump přebrat Pekingu Moskvu. Nejde o to, aby Spojené státy za každou cenu byly zadobře s Ruskem, jde o to, aby ho měly proti Číně.
Kissinger je muž, od něhož to neznělo zaujatě ani proti jedné straně. Není to žádný protičínský jestřáb, naopak vychází s čínským prezidentem velmi dobře, a není žádný rusofob, s Putinem se setkal už sedmnáctkrát. Je to jen geopolitický šachista, který vidí za tři rohy. Klasický představitel reálné politiky, jenž věří na rovnováhu sil a vybalancování zájmů.
Jeho plán je do značné míry americkou sebeobranou. Rusko a Čína spolu zatím tančí velmi spokojeně, a kdyby se daly dohromady, byl by to z hlediska amerických zájmů takřka smrtící pár.
„Kissinger číslo 2“ má však dvě slabiny. Zaprvé Rusko. Zadruhé také Rusko.
Ta první spočívá v tom, že Putin nemá důvod tančit výhradně s USA, nebo s Čínou, když může tančit s oběma podle vlastních potřeb. Jeho cena stoupá.
Za druhé jde o to, že Rusko má v USA tak špatný zvuk, že Trumpovi nemusí tah Moskvou projít, i když bude Americe k užitku. Křik po summitu s Putinem to ukázal názorně.
Ostatně Nixon byl v roce 1972 taky doma trhán na kusy, že se paktuje s rudými. Čas ukázal, že pravdu měl on a Kissingerova kreativita, ne křiklouni, kteří po něm tehdy ještě před Watergate šli ze studenoválečnické setrvačnosti a domácí politické nenávisti.
Připomíná to dnešek, ale to ještě neznamená, že Trumpovi může repríza Nixonovy hry vyjít stejně dobře.
